ECLI:CZ:US:2007:1.US.780.06
sp. zn. I. ÚS 780/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera, soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti Jaroslava J. K. a J. K., oba zast. JUDr. Janem Nádravským, advokátem, sídlem Rudolfská 88, České Budějovice, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15.9.2006, č.j. 5 Co 1230/2006-240, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a J. Ž., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé podanou ústavní stížností napadli v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud"), a to ve výroku II. o náhradě nákladů řízení. V návrhu na zahájení řízení se nejprve soustředili na popis stavu podílového spoluvlastnictví domu a pozemku v kat. úz. Strakonice, k nimž jednu polovinu získali dědictvím, druhou polovina obdržela darem vedlejší účastnice. Protože vedlejší účastnice jim odpírala užívání nemovitostí, obrátili se na soud, aby užívání upravil. Stalo se tak napadeným rozsudkem, podle něhož je oprávněna užívat nemovitosti výlučně vedlejší účastnice, a současně bylo rozhodnuto, že vedlejší účastnice nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Přitom soud I. stupně rozhodl o úpravě užívání tak, že stěžovatelé by byli oprávněni je užívat od 1. do 15. dne každého měsíce (výrok I.), vedlejší účastnice od 16. do posledního dne každého měsíce (výrok II.); výrokem III. došlo k zastavení řízení o úpravě užívání jiných nemovitostí a ve výroku IV. bylo rozhodnuto o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti výroku IV. podali stěžovatelé odvolání, proti výroku I., II. a IV. podala odvolání vedlejší účastnice. Výsledkem odvolacího řízení bylo vydání napadeného rozsudku. Stěžovatelé namítají, že obecné soudy jim nepřiznaly nárok na náhradu nákladů řízení přesto, že k jejich žalobě došlo k požadované soudní úpravě užívání společných nemovitostí, když vedlejší účastnice odmítala uzavřít dohodu o užívání, odpírala stěžovatelům umožnit jejich užívání a odmítala jim poskytovat přiměřenou náhradu (vyplacení této náhrady se domáhají soudně v jiných řízeních), tj. k řízení došlo pouze z viny vedlejší účastnice. Soud I. stupně odůvodnil nepřiznání nákladů řízení ustanovením §142 obč. soudního řádu, protože nebylo možno hovořit o úspěchu a neúspěchu ve věci, což stěžovatele šokovalo a výhrady vyjádřili v odvolání do tohoto výroku. Odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně, rozhodnutí o jejich požadavku na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů v daném rozsudku stěžovatelé zcela postrádají. Z odůvodnění rozsudku nelze vyčíst, proč jim bylo odepřeno právo na náhradu nákladů řízení, když v meritu věci uspěli, protože soudy k jejich návrh rozhodly o užívání nemovitostí. Návrh o způsobu užívání byl pouze doprovodný k tomu, co tvořilo meritum věci. Opakovaně zdůrazňují, že vedlejší účastnice jim bránila a brání v užívání společných nemovitostí, že se proti nezákonnému stavu rozhodli bránit a jiná cesta než soudní již nebyla možná. Proto nepřiznání nákladů řízení, které vynaložili v souvislosti s tím, že se obrátili na soud, aby užívání nemovitostí upravil, je podle nich nesprávné, nespravedlivé a porušující zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 90 Ústavy ČR (dále jen "Ústava"). Z těchto důvodů navrhli, aby Ústavní soud napadený rozsudek ve výroku II. o náhradě nákladů řízení zrušil, neboť v něm odvolací soud opomněl rozhodnout pro ně, jako pro žalobce.
Relevantní znění příslušných článků Listiny a Ústavy, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 90 Ústavy
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
Z předložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé se u Okresního soudu ve Strakonicích (dále jen "okresní soud") domáhali úpravy užívání společných nemovitostí tak, aby každá účastnická strana byla oprávněna je užívat po dobu 14 dnů v měsíci. Vedlejší účastnice navrhovala zamítnutí žaloby, neboť dosavadní způsob užívání respektuje dlouhodobě vytvořený stav, včetně užívání jednoho z bytů nájemcem, a navržený způsob je nevhodný, zejména z důvodu nutného odstraňování movitých věcí tvořícího vybavení. Okresní soud rozsudkem ze dne 27.1.2006, č.j. 4 C 110/2005-210, upravil užívání nemovitosti "střídavě", přitom přihlédl k tomu, že nemovitosti nejsou užívány k trvalému bydlení, velikost domu neumožňuje, aby je užívaly obě strany současně; námitku o existenci nájmu neakceptoval, když podle jeho názoru nájem zanikl zrušením zákona, na jehož základě byl zřízen. O náhradě nákladů řízení (výrok IV.) rozhodl ve smyslu §142 odst. 2 obč. soudního řádu, což odůvodnil výsledkem sporu, když nelze hovořit o úspěchu či neúspěchu ve věci. Rozsudek napadly obě strany odvoláním, do způsobu užívání se odvolala vedlejší účastnice, do výroku o nákladech řízení obě strany. Krajský soud dospěl k závěru, že odvolání vedlejší účastnice je důvodné, odvolání stěžovatelů důvodné není. S ohledem na charakter domu a jeho stavební uspořádání, s přihlédnutím k dosavadnímu způsobu užívání (též k tomu, že nájemní vztah nemohl zaniknout zrušením zákona), jakož i k tomu, že stěžovatelé nemovitosti nikdy neužívali, změnil krajský soud napadený rozsudek tak, že rozhodl o výlučném užívání společných nemovitostí vedlejší účastnicí. V odůvodnění současně konstatoval, že z úpravy užívání je zřejmé, že vedlejší účastnice užívající nemovitosti v míře větší, než odpovídá jejímu podílu, je povinna poskytnout stěžovatelům přiměřenou náhradu v penězích. O nákladech řízení rozhodl krajský soud tak, že žalované právo na náhradu nákladů před soudy obou stupňů nepřiznal. Tento výrok založil na zjištění, že sice byla ve věci zcela úspěšná, avšak stěžovatelům v užívání nemovitostí bránila a za užívání jim nic neplatila; což jsou okolnosti, které odůvodňují nepřiznání náhrady nákladů úspěšné vedlejší účastnici.
Po seznámení s listinnými podklady Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že v průběhu řízení před obecnými soudy nebylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny (pozn. čl. 90 Ústavy nezakotvuje žádné základní právo, jehož porušení by se mohla fyzická nebo právnická osoba v postavení stěžovatele samostatně dovolávat v řízení o ústavní stížnosti). K porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud dodává, že v návaznosti na jeho dosavadní judikaturu lze konstatovat, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatelů domáhat se úpravy užívání společné věci podle §139 odst. 2 obč. zákoníku. Obecné soudy se v průběhu sporu tvrzeními stěžovatelů velmi zevrubně zabývaly, náležitým způsobem se s nimi vypořádaly, jakož i s navrženými důkazy. Stěžovatelé se však evidentně nehodlají smířit s tím, že ve sporu nebyli úspěšní. Nelze totiž tvrdit, že soud úpravou užívání společné věci vyhověl žalobě stěžovatelů, vždyť oni požadovali střídavou úpravu, naopak, vedlejší účastnice žádala výlučnou možnost užívání; v tomto smyslu byla vedlejší účastnice ve sporu úspěšná, stěžovatelé nikoliv. Z tohoto důvodu nemohlo být ani uvažováno o případném právu stěžovatelů na přiznání náhrady nákladů. Je notorietou, že změní-li odvolací soud rozhodnutí, rozhodne i o nákladech řízení u soudu prvního stupně (§224 odst. 2 obč. soudního řádu) - odvolací soud právě s odvoláním na toto ustanovení rozhodl o nákladech řízení, a to podle §142 odst. 1 a §150 obč. soudního řádu. To znamená, že vycházel z úspěšnosti vedlejší účastnice ve sporu, čímž jí vzniklo právo na přiznání náhrady nákladů (§142 odst. 1 obč. soudního řádu), náhradu nákladů ji však nepřiznal, protože zjistil existenci důvodů zvláštního zřetele hodných (§150 obč. soudního řádu). Za této situace nebyl dán důvod, aby soud ještě výslovně rozhodoval o nepřiznání náhradě nákladů stěžovatelům, kterým toto právo, jako neúspěšným účastníkům řízení, nevzniklo.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavní soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, že dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je možno, v některých případech jako je tento, rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2007
Vojen Güttler,
předseda senátu