ECLI:CZ:US:2007:1.US.789.06.1
sp. zn. I. ÚS 789/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. V., zastoupeného Mgr. Janem Mlynarčíkem, advokátem, se sídlem Laurinova 1049, 293 01 Mladá Boleslav, proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 7. 11. 2005, č. j. 2 T 75/2003-483, a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 8. 2006, sp. zn. 10 To 128/2006, za účasti Okresního soudu v Jičíně a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 12. 2006, stěžovatel napadl rozsudek Okresního soudu v Jičíně (dále jen "okresní soud") ze dne 7. 11. 2005, č. j. 2 T 75/2003-483 (dále jen "rozsudek"), kterým byl shledán vinným jako spolupachatel trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon"), z části ve stádiu pokusu, a dále trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 stejného právního předpisu. Rovněž napadl usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 8. 2006, sp. zn. 10 To 128/2006, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku. Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, ve vykrádání rekreačních objektů.
Stěžovatel v prvé řadě namítá, že výslech spoluobviněného E. T. nebyl proveden v souladu s §207 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"), který přesně vymezuje důvody, na jejichž základě lze přečíst dřívější výpověď obžalovaného. Na str. 3 protokolu o hlavním líčení, které se konalo kde 29. 8. 2005, je uvedeno: "Plně se odkazuji na svou výpověď učiněnou na policii. Vše je pravda. Na to se čte protokol č. l. 212-216." Důvodem pro čtení předchozí výpovědi však odkaz obžalovaného na ni být nemůže. Tímto způsobem soud prvého stupně zbavil sebe i stěžovatele možnosti posoudit věrohodnost výpovědi E. T., který nemusel být schopen stylizovat věty tak, jak jsou uvedeny v protokolu o jeho dřívější výpovědi na policii. Ostatní důkazy přitom samy o sobě nemají žádnou vypovídací a důkazní hodnotu.
Za druhé nesouhlasí s tím, že nebyl proveden výslech svědkyně J. H., sestry E. T. Ta sice soudu sdělila, že s ohledem na předmětný příbuzenský vztah využívá možnosti odmítnout výpověď, to však pouze telefonicky. Stěžovatel má za to, že bylo na soudu, aby nejprve zajistil účast svědkyně na hlavním líčení a při něm ji o možnosti odepřít výpověď řádně poučil.
Dále uvádí, že nebylo rozhodnuto o návrzích na provedení dokazování, zejména nebyly provedeny výslechy několika svědků, které navrhoval ve svém odvolání k otázce údajného vyhrožování E. T. Odvolací soud to odůvodnil tak, že stěžovatel své požadavky korigoval, když prohlásil, že návrhy na doplnění dokazování nemá a nadto dokazování před soudem prvého stupně bylo úplné. On však tímto prohlášením měl pouze na mysli, že nemá návrhy na doplnění dokazování kromě těch, které již uplatnil dříve. Soud měl jeho vyjádření k návrhům na doplnění dokazování hodnotit pečlivě a mít přitom na paměti, že se v trestním řízení hájí sám.
Vzhledem k výše uvedenému má stěžovatel za to, že došlo k porušení jeho práva na obhajobu a na spravedlivý proces, tedy čl. 40 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhuje, aby Ústavní soud vydal nález, ve kterém toto porušení konstatuje a napadená rozhodnutí zruší.
II.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Okresní soud uvedl, že obžalovaný se v řízení hájil sám poté, co odvolal plnou moc udělenou Mgr. M. Většině jeho návrhů na doplnění dokazování soud vyhověl. Od provedení důkazu výpovědí svědkyně J. H. upustil poté, co soudu sdělila, že se se svým bratrem (spoluobžalovaným T.) nestýká, o věci nic neví a využívá svého práva odepřít výpověď (č. l. 451). Za tohoto stavu považoval za zbytečné zajišťovat účast svědkyně, neboť z jejího vyjádření bylo zřejmé, že jejím výslechem by nezískal žádné informace. Ostatní návrhy na doplnění dokazování dalšími svědky byly zamítnuty proto, že soud považoval dosud provedené důkazy za dostatečné pro rozhodnutí o vině a trestu.
Okresní státní zastupitelství v Jičíně neshledává důvody k vyhovění ústavní stížnosti a odkazuje na závěry obsažené v napadených rozhodnutích.
Krajský soud sdělil, že se stěžovatelovými námitkami se neidentifikuje a odkázal na odůvodnění svého usnesení. Ústavní stížnost navrhl odmítnout, popřípadě zamítnout.
Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové považuje napadená rozhodnutí za správná a zákonná a má za to, že jsou dány podmínky pro odmítnutí ústavní stížnosti.
Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli k případné replice. Ten této možnosti využil a uvedl, že s nimi nesouhlasí. K důvodům nepředvolání svědkyně J. H. doplnil, že veškeré důkazy by vzhledem k zásadě ústnosti a bezprostřednosti měly být prováděny v rámci hlavního líčení.
III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od okresního soudu předmětný spis sp. zn. 2 T 75/2003 (dále jen "spis"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o možnost čtení dřívější výpovědi obžalovaného v hlavním líčení, tuto problematiku upravuje §207 odst. 2 trestního řádu dle kterého "protokol o dřívější výpovědi obžalovaného se přečte jen tehdy, když se jedná v nepřítomnosti obžalovaného, když obžalovaný odepře vypovídat anebo když se objeví podstatné rozpory mezi jeho dřívější výpovědí a jeho údaji při hlavním líčení a byl-li výslech proveden po sdělení obvinění způsobem odpovídajícím ustanovením tohoto zákona." Vzhledem k tomu Ústavní soud konstatuje, že pro přečtení výpovědi E. T. z přípravného řízení u hlavního líčení nebyly splněny potřebné podmínky a soud prvého stupně v tomto směru postupoval v rozporu s trestním řádem. Ústavní soud nicméně připomíná, že ne každé pochybení na úrovni obecného práva je automaticky porušením práva ústavního. V řízení před soudem prvého stupně byla nejen čtena předmětná výpověď, ale E. T. ji dále (a to již bezprostředně, ústně) potvrdil, zdůraznil její pravdivost a odpovídal na doplňující dotazy, včetně těch ze strany stěžovatele. Ten tedy měl možnost pravdivosti svědectví E. T. zpochybnit. Za těchto okolností má Ústavní soud za to, že, přes uvedené procesní pochybení, bylo požadavkům na kontradiktornost řízení učiněno zadost a důvod ke zrušení napadených rozhodnutí není dán, protože pochybení nedosahuje do ústavní roviny.
Co se týče neprovedení výslechu J. H., Ústavní soud má za podstatné, že se jedná o sestru E. T., tedy osobu, která má právo výpověď odmítnout (což stěžovatel ani nezpochybňuje) a která také dala najevo vůli tohoto práva využít. To, zda osoba mající možnost odepřít výpověď tak může učinit v telefonickém rozhovoru, ze kterého je pořízen úřední záznam, či pouze před orgány činnými v trestním řízení osobně, má naopak za otázku bez ústavněprávní relevance. Odkaz stěžovatele na to, že veškeré důkazy by vzhledem k zásadě ústnosti a bezprostřednosti měly být prováděny v rámci hlavního líčení, na ni nedopadá, neboť v této fázi ještě o provádění důkazů nejde. Tím by bylo až provedení výpovědi samé. Nadto důvodem k odmítnutí stěžovatelova požadavku na předmětný výslech byla i skutečnost, že J. H. uvedla, že se svým bratrem se již řadu let nestýká a o celé věci nic neví. Takovéto poznatky vypovídající o důvodnosti návrhů na provedení dokazování soud může bezpochyby zjišťovat i telefonicky, jakož i na tomto základě o nich rozhodnout.
Ústavní soud neshledal důvod ke zrušení napadených rozhodnutí ani ve třetí stěžovatelově námitce. Pokud ve veřejném zasedání před odvolacím soudem uvedl, že "návrhy na doplnění dokazování před krajským soudem nemá", ač ve skutečnost měl na mysli, že je nemá "kromě těch, které již uvedl v podaném odvolání", takovéto jeho pochybení lze stěží přičítat k tíži odvolacího soudu. Ten je nadto ani zcela nepominul, když uvedl, že je považuje za nadbytečné vzhledem k úplnosti dokazování před soudem prvého stupně. Lze též podotknout, že z předmětných návrhů na výslech svědků se nejeví, že by tito mohli do věci přinést nějaké nové zásadní poznatky.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2007
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu