ECLI:CZ:US:2007:1.US.793.06.1
sp. zn. I. ÚS 793/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) J. E. a 2) E. E., obou zastoupených JUDr. Jiřím Frajtem, advokátem se sídlem Valašské Klobouky, Masarykovo nám. 177, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 18. 5. 2006, čj. 60 Co 57/2006 - 79, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli, aby bylo zrušeno shora označené usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně (dále "krajský soud"), jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Stěžovatelé tvrdí, že tímto rozhodnutím byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina").
II.
Z rozhodnutí obecných soudů a z podání stěžovatelů bylo zjištěno, že stěžovatelé se u Okresního soudu ve Zlíně (dále "okresní soud") žalobou, podanou proti dalším třem spoluvlastníkům, domáhali zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem. V průběhu řízení vzali žalobu zpět s tím, že spoluvlastnické podíly žalovaných byly převedeny na třetí osobu. Usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 16. 12. 2005, čj. 17 C 92/2005 - 68, bylo rozhodnuto, že ve vztahu mezi stěžovateli a prvním žalovaným nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení. Soud tak rozhodl s odkazem na §146 odst. 2 OSŘ a s poukazem na to, že stěžovatelé se práva na náhradu nákladů řízení vzdali. Usnesením krajského soudu ze dne 18. 5. 2006, čj. 60 Co 57/2006 - 79, bylo změněno usnesení okresního soudu tak, že žalobcům byla uložena povinnost nahradit prvnímu žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 95 676,-- Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 535,50 Kč.
III.
Ústavní soud předesílá, že jeho posuzování rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení je a musí být do značné míry specifické, s ohledem na potenciální zásah do ústavně zaručených základních práv stěžovatelů. Ústavní soud vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. například nález ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 69, str. 189), v případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Na druhé straně ovšem Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud, v souladu se svou obecně dostupnou judikaturou, konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 27, str. 307). Pouze v případě, kdy jsou právní závěry obecných soudů v extrémní rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, považuje Ústavní soud takové rozhodnutí za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny.
Krajský soud své rozhodnutí pečlivě odůvodnil a podrobně rozvedl, jaké důvody jej vedly k přiznání nákladů řízení žalovanému poté, co stěžovatelé vzali žalobu zpět. Ústavní soud nepovažuje za ústavně nesouladný závěr krajského soudu, že stěžovatelé zpětvzetím žaloby přivodili zastavení řízení, a proto právo na náhradu nákladů řízení vzniklo žalovanému. Za ústavně nesouladný nepovažuje ani způsob, jakým krajský soud určil výši nákladů řízení. Nedošlo tedy k tvrzenému porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny ani k porušení práva na projednání věci v jejich přítomnosti a práva vyjádřit se ke všem prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., rozeznává, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů v řízení před obecnými soudy, odmítl jejich ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu