ECLI:CZ:US:2007:1.US.797.06.1
sp. zn. I. ÚS 797/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele ing. F. Z., zastoupeného JUDr. A. V., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci č.j. 40 Co 390/2006-170 ze dne 24. 10. 2006 a proti rozsudku Okresního soudu v Přerově č.j. 11 C 56/2001-31 ze dne 25. 9. 2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci č.j. 40 Co 390/2006-170 ze dne 24. 10. 2006, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Přerově č.j. 11 C 56/2001-31 ze dne 25. 9. 2002, kterým bylo určeno, že žalobci P. C. a A. C. jsou vlastníky ideálních 5/6 nemovitostí ve společném jmění manželů, a to budovy bydlení č.p. 3 na zastavěné ploše parc. č. 246, zastavěné plochy parc. č. 246, zastavěné plochy - dvoru parc. č. 247, zahrady parc. č. 249, ostatní plochy parc. č. 250 a ostatní plochy par. č. 251, zapsaných na LV č. 80 pro k.ú. N., obec N. u Katastrálního úřadu v P. Napadenými rozhodnutími došlo podle názoru stěžovatele k porušení ustanovení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
Žalobci podali u Okresního soudu v Přerově žalobu na určení, že jsou vlastníky předmětných nemovitostí, přestože Okresní soud v Přerově (dřívějším) rozsudkem č.j. 11 C 367/95-154 ze dne 13. 7. 1999 vyslovil neplatnost kupní smlouvy č.j. NZ 335/93, N 369/93, kterou uzavřel bratr stěžovatele J. Z.jako prodávající a žalobci jako kupující. Uvedenou kupní smlouvou převedl bratr stěžovatele označené nemovitosti v rozsahu 5/6 do vlastnictví žalobců. Vlastníkem zbývající 1/6 nemovitostí je stěžovatel. Neplatnost kupní smlouvy byla vyslovena proto, že bratr J. Z. jako prodávající nerespektoval předkupní právo stěžovatele.
Okresní soud v Přerově, přestože byla stejným soudem vyslovena neplatnost kupní smlouvy, rozhodl tak, že žalobci jsou vlastníky předmětných nemovitostí, i když se podle ustanovení §40a občanského zákoníku relativní neplatnosti nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil. Stěžovatel dovozoval, že za situace, kdy jeho bratr a žalobci byli účastníky kupní smlouvy, která byla prohlášena za neplatnou. je zcela jednoznačné, že tito účastníci neplatnost předmětné kupní smlouvy způsobili. Stěžovatel nesouhlasil s názorem krajského soudu, že rozsudek, jímž byla vyslovena neplatnost kupní smlouvy, má pouze deklaratorní charakter, a tvrdil, že se jedná o věc zásadní povahy, protože jím byly řešeny vlastnické vztahy mezi jeho bratrem a žalobci.
Dále stěžovatel namítal, že krajský soud porušil zásadu rovnosti účastníků, neboť odmítl důkaz zásadního významu, tedy smlouvu o bezúplatném užívání předmětné nemovitosti, uzavřenou mezi jeho bratrem a žalobci. Navrhl proto, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Okresní soud v Přerově ve svém vyjádření uvedl, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou, že v řízení byla respektována procesní práva stěžovatele, byly provedeny všechny navržené důkazy. Jinak zopakoval důvody obsažené v napadeném rozsudku. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci ve vyjádření uvedl, že argumentace použitá v ústavní stížnosti nemá podle jeho názoru ústavně právní relevanci.
Vzhledem k tomu, že ve vyjádřeních obecných soudů nebyly obsaženy žádné skutečnosti, které by nevyplývaly již z napadených rozhodnutí, Ústavní soud k těmto vyjádřením ve svém rozhodnutí nepřihlížel.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 11 C 56/2001 vedený u Okresního soudu v Přerově. Ze spisu zjistil, že stěžovatel měl v řízení před obecnými soudy postavení žalovaného (spolu se svým bratrem J. Z.), proti nimž byla žalobci P. a A. C. podána žaloba o určení, že jsou vlastníky výše označených nemovitostí. Okresní soud v Přerově rozsudkem č.j. 11 C 56/2001-31 ze dne 25. 9. 2002 žalobě vyhověl. V odůvodnění uvedl, že rozsudkem Okresního soudu v Přerově č.j. 11 C 367/95-154 ze dne 13. 7. 1999 ve sporu, kde žalobcem byl stěžovatel a žalovaným pouze jeho bratr J. Z., bylo vysloveno, že kupní smlouva na nemovitosti uzavřená mezi J. Z. a žalobci je neplatná. Nebylo však prokázáno, že by se stěžovatel jakýmkoliv způsobem dovolal relativní neplatnosti této smlouvy také vůči žalobcům C. Námitku relativní neplatnosti uplatnil pouze vůči žalovanému prodávajícímu (svému bratrovi), takže žalobci nejsou rozsudkem soudu o neplatnosti právního úkonu - kupní smlouvy vázáni, neboť nebyli účastníky uvedeného řízení. Dále soud I. stupně poukázal na to, že pro uplatnění relativní neplatnosti vůči žalobcům již uplynula obecná promlčecí doba, a proto je nutno na předmětnou kupní smlouvu hledět jako na platný právní úkon. Na jejím základě se žalobci stali vlastníky označených nemovitostí.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci rozsudkem č.j. 40 Co 390/2006-170 ze dne 24. 10. 2006 rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění rozhodnutí se shodl - i s poukazem na konstantní rozhodovací praxi - s právním závěrem soudu I. stupně, že pravomocný rozsudek soudu, kterým byla určena neplatnost kupní smlouvy, je závazný pouze pro účastníky řízení, resp. pro jejich nástupce. Nelze však - uvedl odvolací soud - souhlasit s názorem stěžovatele, že žalobci C. jsou právními nástupci jeho bratra, a proto je vůči nim tento rozsudek také závazný. Uzavřel, že stěžovatel se relativní neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi jeho bratrem a žalobci ve smyslu §40a občanského zákoníku z důvodu porušení předkupního práva podílového spoluvlastníka vůči žalobcům nedovolal, a proto se předmětná kupní smlouva, na jejímž základě žalobci nabyli do společného jmění spoluvlastnický podíl v rozsahu 5/6 označených nemovitostí, považuje za platný právní úkon.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry obecných soudů. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůraznil, že nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu , jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny. Jedním z těchto principů, představujících součást práva na spravedlivý proces, odpovídajících pojmu právního státu a vylučujících libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit, a to způsobem zakotveným v ustanovení §157 odst. 2 o.s.ř. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývá, je nutno takové rozhodnutí považovat za rozhodnutí v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Naopak v případě, že obecné soudy respektují hranice určující minimální míru racionality a konzistence skutkové a právní argumentace, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů a přehodnocovat právní závěry aplikované na zjištěný skutkový stav, i kdyby se s nimi sám neztotožňoval.
V předmětné věci obecné soudy ze zjištěného skutkového stavu, který je pro úplnost připomenut v rekapitulaci soudního spisu, vyvodily správné právní závěry. Obecné soudy aplikovaly jednoduché právo, jehož výklad provedly ústavně konformním způsobem. Jejich postupu nelze vytknout ani libovůli, ani extrémní vybočení ze zjištěného skutkového stavu. Jejich rozhodnutí jsou logická, srozumitelná, přesvědčivá a tedy i z ústavněprávního hlediska plně přijatelná.
Stěžovatel namítal i porušení práva na spravedlivý proces tím, že krajský soud neprovedl navržený důkaz, tj. dohodu mezi jeho bratrem a žalobci o bezúplatném užívání předmětné nemovitosti, podle níž prý bratr nemusel žalobcům vracet zaplacenou kupní cenu. Tím se tedy soud zbavil možnosti objektivnějšího posouzení věci. Podle obsahu spisu stěžovatel uplatnil návrh na provedení důkazu při ústním jednání před odvolacím soudem (č.l. 167). Odvolací soud usnesením rozhodl, že další důkazy prováděny nebudou. Je sice pravda, že se v napadeném rozhodnutí výslovně nezabýval tím, proč další důkazy prováděny nebudou. Z kontextu celého odůvodnění, zejména pak z rekapitulace skutkového stavu je však jednoznačně patrno, že provedením navrhovaného důkazu by se právní základ posuzovaného problému nezměnil. Za tohoto stavu nepovažuje Ústavní soud uvedené pochybení odvolacího soudu za takový nedostatek, který by dosahoval ve svém důsledku roviny ústavněprávní.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2007
Vojen Güttler v.r.
předseda senátu