ECLI:CZ:US:2007:1.US.804.06
sp. zn. I. ÚS 804/06
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 3. ledna 2007 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky S. Ř., zastoupenou JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem se sídlem Bašty 2, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 9. 2006, č. j. 7 Co 1591/2006 - 455, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas zaslanou ústavní stížností splňující formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že Krajský soud v Českých Budějovicích porušil její základní práva garantovaná čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4, a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
Napadeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích jako odvolací soud ve výroku I. změnil předchozí rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 21. 3. 2006, č. j. 9 Nc 225/2003-335, ve výrocích v odstavci I., II., IV. a V., tak, že otec je povinen přispívat na výživu nezletilého Martina (jedná se o pseudonym) za dobu od 1.8.2003 do 12.7.2005 částkou 5.000,- Kč měsíčně. Dále změnil rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 17.9.2003, č.j. Nc 225/2003-17, pokud jím bylo rozhodnuto o výživném pro nezletilého Martina (jedná se o pseudonym) pro dobu po rozvodu tak, že otec je povinen přispívat na výživu nezletilého počínaje dnem právní moci rozsudku o rozvodu manželství (tj. počínaje dnem 13.7.2005) měsíčně částkou 5.000,- Kč a počínaje dnem 1.1.2006 částkou 3.500,- Kč měsíčně. Dále rozhodl tak, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilým počínaje dnem právní moci tohoto rozsudku každý sudý týden, a to první čtyři styky v sobotu od 13 do 17 hodin, další čtyři styky v sobotu od 9 do 17 hodin a dále každý sudý víkend od soboty 10 hodin do následující neděle do 17 hodin. Dále je oprávněn stýkat se s nezletilým Martinem (jedná se o pseudonym) o hlavních školních prázdninách, vánočních svátcích, každý sudý rok o jarních prázdninách a každý lichý rok o velikonočních svátcích v rozsudkem přesně vymezené době. Otec je povinen ve stanovenou hodinu počátku styku nezletilého v místě jeho bydliště od matky převzít a při skončení styku v témže místě matce předat. Matka je povinna nezletilého na styk s otcem řádně připravit a vybavit. Dále je povinna otce informovat o zdravotním stavu nezletilého a jeho školních výsledcích vždy, kdy o to otec požádá, minimálně však 1x za čtvrtletí a maximálně 1x měsíčně. Ve výroku II. pak odvolací soud rozhodl tak, že rozsudek soudu I. stupně se v odstavci III. ve výroku o dluhu na výživném zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací k okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Stěžovatelka v podané ústavní stížnosti namítá, že ústavní stížností napadené rozhodnutí odvolacího soudu ohledně výroků I. a II. naprosto vybočuje z mezí, které jsou stanoveny v ust. §85 a násl. zákona č. 94/1963 Sb., o rodině (dále jen "zákon o rodině"), pro rozhodování o výši výživného pro nezletilé děti. Dle stěžovatelky měl odvolací soud v případě posouzení majetkových poměrů otce přihlédnout nejen k fakticky dosahovaným příjmům, ale i k celkové sumě jeho movitého i nemovitého majetku a byl povinen při rozhodování o výživném nezletilého obstarat a posoudit všechny relevantní podklady pro správné určení výše výživného, což se dle stěžovatelky v tomto případě nestalo, a má za to, že soudy se nedostatečně zabývaly otázkou otcových výdělkových možností, zda má nějaký majetek, jaký je jeho životní standard a zda tento standard odpovídá jeho prokázaným příjmům, a je přesvědčena, že proces dokazování k této otázce prováděného v řízení před oběma soudy nedosahoval standardů zaručených v ústavních zákonech. Stěžovatelka dále uvádí, že odvolací soud nepostupoval správně ani tehdy, když nově rozhodl i o úpravě styku změnou výroku IV. soudu I. stupně, aniž by k této části provedl nové důkazy. Stejně tak odvolací soud nepostupoval správně, když dle výroku I. napadeného rozsudku změnil také výrok V. soudu I. stupně o nákladech řízení, aniž ho jakkoliv zahrnul do dalšího textu a tam uvedl, jakým způsobem jej změnil. Stěžovatelka dále upozorňuje na fakt, že ani v jednom stupni řízení nedostal u soudu slovo nezletilý či nebyl vyslyšen jeho názor ohledně rozsahu styku, přestože mu v době vyhlášení rozhodnutí soudu I. stupně bylo již patnáct let, což je dle stěžovatelky v rozporu s ust. §100 odst. 3 o. s. ř. Stěžovatelka tak má tak za to, že tímto postupem odvolací soud porušil její základní právo na spravedlivé a vyčerpávající projednání ve věci péče o jejího syna a napadené rozhodnutí je v rozporu se základními principy a zásadami občanskoprávního řízení a jeho prostřednictvím bylo porušeno její základní právo garantované čl. 36 odst. 1 Listiny. Dále stěžovatelka namítá, že byla porušena její práva chráněná čl. 32 odst. 1 a čl. 32 odst. 4 Listiny, kterými je garantována ochrana rodičovství a rodiny zákonem a garantováno právo rodičů vychovávat své děti a naopak dětem se zaručuje právo na rodičovskou péči a výchovu. Stěžovatelka dále uvádí, že postupem odvolacího soudu bylo porušeno její právo garantované čl. 10 odst. 2 Listiny a práva nezletilého plynoucí z Úmluvy o právech dítěte, zejména z ust. čl. 18 odst. 1. S ohledem na výše uvedené proto stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem v záhlaví citované rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení ústavně zaručeného základního práva či svobody. Ve svých rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva, sledujících určitý ústavně chráněný účel, či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy, nebo o případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30.6.2004, sp. zn. III. ÚS 321/03).
Ohledně námitky porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny spočívající v nesprávném posouzení věci odvolacím soudem a v jeho nesprávném hodnocení důkazů, se Ústavní soud se stěžovatelkou neztotožňuje, neboť takový zásah neshledal. Jak již bylo výše uvedeno, Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zpravidla mu ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" důkazů prováděných před obecnými soudy. Navíc po důkladném seznámení se s napadeným rozhodnutím Ústavní soud konstatuje, že odvolací soud, jehož rozhodnutí bylo napadeno, věc po právní stránce hodnotil přiléhavě a v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení, a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny a právní normy aplikoval ústavně konformním způsobem; při rozhodování si odvolací soud obstaral dostatečné množství relevantních podkladů pro správné určení výše výživného (listinné důkazy vykazující celkové příjmy otce i matky nezletilého) a své rozhodnutí učiněné na základě takto zjištěného skutkového stavu řádně odůvodnil a podrobně se v něm vypořádal s argumenty, které stěžovatelka ve svém odvolání uvedla. Jeho postup tak nelze označit za svévolný a napadené rozhodnutí proto neporušilo základní práva stěžovatelky, jak tvrdila v ústavní stížnosti.
Další argumenty stěžovatelky, o nichž má za to, že podporují její tvrzení o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jsou v podstatě opakováním námitek, které uplatnila již v podaném odvolání a jimiž se odvolací soud zabýval ve svém rozhodnutí. Samu okolnost, že těmto námitkám odvolací soud nepřisvědčil, nelze v žádném případě považovat za porušení práva na spravedlivý proces.
K dalším námitkám ohledně v ústavní stížnosti tvrzených porušení základních práv stěžovatelky Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka Ústavnímu soudu nepředložila žádné ústavněprávní argumenty, které by její tvrzení o porušení základních práv dokládaly. Stěžovatelka namísto toho předestřela argumentaci, kterou již uplatnila v řízení před odvolacím soudem, s jehož právními závěry v rovině jednoduchého práva polemizuje i v ústavní stížnosti.
Z výše uvedeného je zřejmé, že nelze přisvědčit tvrzení stěžovatelky o zásahu do jejích základních práv garantovaných čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst.1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 18 odst.1 Úmluvy o právech dítěte. Vzhledem k tomu Ústavní soud návrh stěžovatelky dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. ledna 2007
Vojen Güttler
předseda senátu