ECLI:CZ:US:2007:1.US.815.06.1
sp. zn. I. ÚS 815/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. M. U., soudního exekutora, zastoupeného Mgr. et Mgr. V. S., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 6. 2006, čj. 25 Co 167/2006-41, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové. Argumentuje tím, že jej obecný soud zbavil, jako soudního exekutora, práva na náhradu nákladů exekuce, protože změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, a namísto oprávněné osobě uložil povinnost nahradit náklady exekuce osobě povinné. Osoba povinná je ovšem insolventní a exekuce byla právě pro nedostatek majetku zastavena. Stěžovatel tvrdí, že napadené usnesení porušilo řadu jeho základních práv, včetně čl. 4 odst. 1, čl. 11 a čl. 26 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z napadeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové vyplývá, že krajský soud změnil usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 16. 1. 2006, čj. 7 Nc 4007/2003-28, ve výrokové části III. tak, že přiznal stěžovateli právo na náklady exekuce proti povinnému.
Stěžovatel se domáhá přiznání náhrady nákladů řízení proti oprávněné. Ústavní soud k tomu toliko konstatuje, že tato věc je v současnosti typově vyřešena již konstantní judikaturou Ústavního soudu, podle níž žádné základní právo soudního exekutora na přiznání nákladů exekuce proti oprávněné osobě neexistuje. V tomto odkazuje Ústavní soud na stanovisko pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS st.-23/06, ze dne 12. 9. 2006 (viz www.judikatura.cz). Nutno odlišit, na jedné straně, rozhodl-li soud, že exekutor nemá proti žádnému účastníkovi právo na náhradu nákladů exekuce (jak tomu bylo např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 372/04 ze dne 8. 8. 2005, viz www.judikatura.cz) a na straně druhé, jestliže nákladový výrok zní tak, že povinnost k náhradě má vůči exekutorovi povinný, byť by existoval reálný předpoklad, že pro nucené vydobytí přiznaného nároku nejsou (aktuálně) příznivé podmínky. Ostatně "aktuálně" solventní nemusí být nutně ani oprávněný a dnes nesolventní povinný jím nemusí být později. Stěžovatel by se mohl domáhat nároku na náhradu nákladů proti oprávněné osobě jen tehdy, bylo-li by možné takovéto osobě přičítat, při zahájení exekučního řízení, nedostatek náležité opatrnosti při návrhu na podání exekuce (viz cit. judikatura). Napadené rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové je tak plně v souladu s judikaturou Ústavního soudu. Argumenty, které uvádí ve své ústavní stížnosti stěžovatel, jsou proto argumenty de lege ferenda mířícími na zákonodárce, nikoliv argumenty ústavně právní relevance.
Podle přesvědčení Ústavního soudu je tedy zřejmé, že napadeným usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 6. 2006, čj. 25 Co 167/2006-41, k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2007
Vojen Güttler v.r.
předseda senátu Ústavního soudu