ECLI:CZ:US:2007:1.US.816.06.1
sp. zn. I. ÚS 816/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. Ž., zastoupeného Mgr. Ing. Daliborem Jandurou, advokátem, se sídlem Dlouhá 103, 500 01 Hradec Králové, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. Nt 208/2005, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 9. 2006, sp. zn. 6 To 61/2006, za účasti Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 12. 2006, stěžovatel napadl usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. Nt 208/2005 (dále jen "usnesení městského soudu"), kterým byly zamítnuty návrhy na obnovu řízení ve věci vedené tímž soudem pod sp. zn. 42 T 16/1994 (Kromě stěžovatele navrhovalo obnovu řízení i Městské státní zastupitelství v Praze a to v jeho neprospěch.). Rovněž napadl usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 21. 9. 2006, sp. zn. 6 To 61/2006 (dál jen "usnesení vrchního soudu"), kterým byly zamítnuty stížnosti proti usnesení městského soudu.
Stěžovatel byl v trestním řízení odsouzen pro (stručně shrnuto) takovéto jednání: Neztotožněnému muži předal klíče od bytu své babičky L. Ž., sdělil mu informace o tom, kde se v něm nacházejí cennosti a čekal na něj, až je odcizí. Poté se do bytu vydal sám, nalezl svoji babičku zavražděnou, pomohl onomu neztotožněnému muži s ukrytím jejího těla a nalezené cennosti odcizil (Původní obvinění, že se vraždy dopustil sám, nebylo prokázáno.). Za spáchání trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, 3 písm. b) a nadržování dle §166 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon") byl odsouzen k trestu pěti let nepodmíněného odnětí svobody.
Základem stěžovatelovy argumentace je tvrzení, že nebyly provedeny jím navrhované důkazy k prokázání stanovení doby úmrtí L. Ž., a to bez řádného odůvodnění, z jakých příčin se tak stalo. Má za to, že existuje rozpor mezi dobou stanovou pouze rámcově v původním řízení a dobou stanovenou přesně v úředních listinách k důkazu navrhovaných.
Stěžovatel nadto namítá, že na postup Městského státního zastupitelství v Praze v rámci návrhu na povolení obnovy řízení je nutno vztáhnou výklad Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") provedený Evropským soudem pro lidská práva v rozhodnutí ve věci Atlan v. Spojené Království ze dne 19. 6. 2001, "kdy v mezidobí vyšlá najevo existence úmrtního listu L. Ž. nebyla tímto orgánem vůbec vzata v potaz, ač je jeho povinností respektovat zásadu vyhledávací zakotvenou v §2 odst. 5 trestního řádu." Již od roku 1993 muselo být orgánům činným v trestním řízení známo, že dle úmrtního listu poškozená zemřela dne 19. 3. 1993. Tento úmrtní list však přesto v rozporu se zásadou vyhledávací nebyl obžalobou nikdy přiložen ke spisu.
Z uvedených důvodů je přesvědčen, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces vyplývajícího z čl. 4 odst. 3, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a č. 6 odst. 1 Úmluvy. Navrhuje, aby Ústavní soud usnesení vrchního soudu a usnesení městského soudu v části, jíž byl zamítnut návrh na povolení obnovy řízení v jeho prospěch, zrušil.
II.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Městský soud pouze odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Městské státní zastupitelství v Praze uvedlo, že návrh odsouzeného považuje za naprosto nedůvodný.
Vrchní soud odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí, přičemž za stěžejní považuje vymezení podmínek povolení obnovy řízení v §278 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"). Ústavní stížnost navrhl odmítnout, popřípadě zamítnout.
Vrchní státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.
Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.
III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od městského soudu předmětný spis sp. zn. Nt 208/2005 (dále jen "spis Nt 208/2005"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud úvodem v obecné rovině konstatuje, že obnova řízení je, na rozdíl od stížnosti pro porušení zákona a dovolání, mimořádným opravným prostředkem, jehož účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních. V řízení o obnově se nezjišťuje správnost původního rozhodnutí, nýbrž se posuzuje, zda došlo k předložení nových skutečností či důkazů, které by mohly změnit původní výroky napadeného rozhodnutí. Podle ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu se obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, povolí, "vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu." Obnova řízení ukončeného pravomocným rozsudkem tedy řeší výhradně vady ve skutkových zjištěních, které vznikly tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci a teprve na tomto skutkovém základě ovlivnit jeho právní posouzení a následně i výrok o vině, náhradě škody či trestu. Novými skutečnostmi mohou být pouze skutečnosti soudu v původním řízení neznámé, které však již v době vydání rozhodnutí existovaly a teprve později vyšly najevo. Novou skutečností může být pouze objektivně existující jev, který v téže věci nebyl důkazem, ale může mít vliv na zjištění skutkového stavu (shodně viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 178/03 [Sbírka nálezů a usnesení, svazek 33, usnesení 20, str. 417]). Nelze také v jakékoli "nové" skutečnosti nebo důkazu, soudu dříve neznámému, spatřovat bez dalšího důvod k obnově řízení, ale musí jít vždy i o splnění druhé podmínky ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu, což znamená, že obecné soudy musí při projednávání návrhu na obnovu řízení vždy zkoumat, zda jsou předkládány nové skutečnosti či důkazy, které jsou způsobilé samy o sobě, nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými, odůvodnit jiné než původní napadené pravomocné rozhodnutí, resp. jeho část. Nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 trestního řádu (shodně viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 62/04 [Sbírka nálezů a usnesení, svazek 33, usnesení 19, str. 409]).
Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem v tom, že je bezpochyby povinností soudu své rozhodnutí o návrhu na obnovu řízení řádně odůvodnit a že v projednávané věci se oba soudy vypořádaly s jeho požadavky dosti stručně. Ústavní soud se nicméně nedomnívá, že by odůvodnění napadených rozhodnutí byla natolik strohá, aby bylo možno hovořit o libovůli v rozhodování. Při posuzovaní jejich dostatečnosti nelze odhlédnout od toho, že stěžovatel svoji žádost o obnovu řízení nepodpořil žádnou zásadní argumentací, totiž neuvedl nic, co by byť jen náznakem svědčilo o naplnění pro ni stanovených podmínek (srovnej str. 1 spisu městského soudu sp. zn. Nt 224/2004, který je součástí spisu Nt 208/2005).
Pokud jde o případ Atlan v. The United Kingdom (Application no. 36533/97), na který stěžovatel odkazuje, Evropský soud pro lidská práva v něm posuzoval, zda při neposkytnutí jistého důkazního materiálu obžalobou pro řízení bylo dodrženo právo obviněného na spravedlivý proces. Konstatoval, že ta zásadně musí předložit všechen co k případu shromáždila (ať již svědčí ve prospěch či neprospěch obžalovaného), nicméně k zadržení určitého důkazního pramene lze přistoupit tehdy, pokud to nezbytně vyžaduje ochrana základních práv jiných osob či důležitý veřejný zájem a právo obžalovaného na spravedlivý proces je dostatečně garantováno odpovídajícími procesními postupy ("while Article 6 §1 requires in principle that the prosecution authorities should disclose to the defence all material evidence in their possession for or against the accused, it may in some cases be necessary to withhold certain evidence so as to preserve the fundamental rights of another individual or to safeguard an important public interest. However, only such measures restricting the rights of the defence which are strictly necessary are permissible under Article 6 §1. Moreover, in order to ensure that the accused receives a fair trial, any difficulties caused to the defence by a limitation on its rights must be sufficiently counterbalanced by the procedures followed by the judicial authorities"). Následně dospěl k závěru, že došlo k porušení citovaného práva za situace, kdy před soudem prvého stupně byla existence utajených materiálů k případu obžalobou popírána a o skutečném stavu nebyl informován ani soudce. Evropský soud pro lidská práva zastává názor, že právě soudu prvé instance přísluší nejlépe, aby mu předmětné důkazní materiály byly předloženy k posouzení, zda jejich utajením nedojde k nepřípustnému zásahu do práva obžalovaného na spravedlivý proces. V rozporu s tím ve věci Atlan soud možnost posoudit oprávněnost daného utajení neměl. Nemohl také ani toto omezení práv obhajoby zohlednit při svém postupu (... "the repeated denials by the prosecution at first instance of the existence of further undisclosed relevant material, and their failure to inform the trial judge of the true position, were not consistent with the requirements of Article 6 §1" ... "the Court considers that the trial judge is best placed to decide whether or not the non-disclosure of public interest immunity evidence would be unfairly prejudicial to the defence" ... "Moreover, in this case, had the trial judge seen the evidence he might have chosen a very different form of words for his summing up to the jury." ... "In conclusion, therefore, the prosecution's failure to lay the evidence in question before the trial judge and to permit him to rule on the question of disclosure deprived the applicants of a fair trial."). Ústavní soud žádnou podobnost projednávané věci s případem Atlan v. The United Kingdom neshledává. V podrobnostech lze odkázat na autentické znění předmětného judikátu dostupné na http://cmiskp.echr.coe.int. Je na stěžovateli, respektive jeho právním zástupci, aby si v případě potřeby obstaral jeho odborný překlad do českého jazyka.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2007
Vojen Güttler,
předseda senátu