ECLI:CZ:US:2007:1.US.825.06.1
sp. zn. I. ÚS 825/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. A. T., zastoupené JUDr. A. D., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 9. 2006, č. j. 3 Cmo 112/2006-215, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2006, č. j. 55/37 Cm 9/2000-202, a proti jinému zásahu veřejné moci spočívajícím ve výzvě Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2006, č. j. 55/37 Cm 9/2000-223, k zaplacení soudního poplatku, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatelka napadá v záhlaví usnesení označená rozhodnutí obecných soudů a brojí proti jinému zásahu veřejné moci ze strany Krajského soudu v Brně.
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2006, č. j. 55/37 Cm 9/2000-202, bylo rozhodnuto, že se stěžovatelce nepřiznává osvobození od soudních poplatků. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 9. 2006, č. j. 3 Cmo 112/2006-215, bylo předešlé rozhodnutí Krajského soudu v Brně potvrzeno. Výzvou ze dne 20. 10. 2006, č. j. 55/37 Cm 9/2000-223, vyzval Krajský soud v Brně žalobkyni, aby ve lhůtě 3 dnů zaplatila soudní poplatek ve výši 1.000.000 Kč.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti předkládá dva okruhy námitek. Ve vztahu k usnesením o nepřiznání osvobození od soudních poplatků stěžovatelka uvádí, že ústavní konformitu rozhodnutí obecných soudů nelze spatřovat tam, kde nepřiznání osvobození od soudních poplatků už není výsledkem aplikace zákona (§138 odst. 1 o.s.ř.), ale projevem libovůle. Stěžovatelka označuje za protiústavní požadavek, aby starobní důchodkyně zaplatila soudní poplatek ve výši 1 000 000 Kč, na základě, dle jejího názoru, toliko obecné argumentace. Připouští, že je majetná, ale obecné soudy se nijak nevyrovnaly s námitkami ohledně likvidity jejího majetku. Stěžovatelka tak má být diskriminována na základě vlastnictví majetku, aniž by byl brán ohled na její věk a další okolnosti vyplývající ze spisu. Zúžená interpretace ustanovení §138 odst. 1 o.s.ř., která se omezuje pouze na majetkové poměry, je podle stěžovatelky projevem libovůle.
Ve vztahu k výzvě Krajského soudu v Brně stěžovatelka dovozuje neústavnost spočívající v nesprávné aplikaci právního předpisu, která má za následek nesprávné vyměření soudního poplatku. Podle stěžovatelky obecné soudy dospěly k protiústavnímu závěru, že vylučovací žaloba v konkurzním řízení je svou povahou žalobou určovací, ale soudní poplatek vyměřily podle položky 12 písm. a) sazebníku soudních poplatků (ve znění účinném do 31. 12. 2000). Správně měly obecné soudy podle názoru stěžovatele postupovat podle položky 12 písm. b) sazebníku soudních poplatků a vyměřit soudní poplatek ve výši 5 000 Kč. Výzva je tedy založena na nesprávné aplikaci zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.
Stěžovatelka navrhuje Ústavnímu soudu napadená usnesení a výzvu zrušit, neboť jsou rozporné s čl. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud přezkoumal námitky obsažené v ústavní stížnosti a shledal jejich zjevnou neopodstatněnost.
Ústavní soud se v minulosti opakovaně zabýval důvodností nároků na osvobození od soudních poplatků. V zásadě ve své judikatuře zastává stanovisko, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů. Současně však i při posuzování ústavnosti rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků připustil, že nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy může mít za následek porušení základních práv a svobod, a to tam, kde jde o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 289/03, přístupný např. na http://www.judikatura.cz). Jinak řečeno, je primárně věcí obecných soudů, aby posoudily důvodnost osvobození účastníka řízení od soudních poplatků; ústavněprávní dimenze může být takovým rozhodováním dotčena, pokud při rozhodování soudy nerespektují kogentní znění procesněprávních norem, nebo pokud je jejich interpretace a aplikace extrémně nespravedlivá.
V daném případě obecné soudy aplikovaly ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř., které jako kritérium osvobození účastníka od soudních poplatků stanoví poměry účastníka řízení a skutečnost, že se nejedná o svévolné a zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Jestliže tedy obecné soudy v případě stěžovatelky postupovaly v intencích tohoto ustanovení a hodnotily majetkové, sociální a další poměry stěžovatelky a způsobilost její žaloby, nelze tvrdit, že tím porušily ústavně zaručená základní práva stěžovatelky. Již Krajský soud v Brně opřel své rozhodnutí nikoliv o obecný poukaz na majetkové poměry stěžovatelky, ale o zcela konkrétní skutečnosti, při zohlednění např. výměry starobního důchodu, rozhodl tedy s vědomím, že stěžovatelka je starobní důchodkyní. Zároveň konstatoval, že stěžovatelka soudu zatajila svůj majoritní podíl v obchodní společnosti, což v očích soudu zpochybnilo věrohodnost tvrzení stěžovatelky. Vrchní soud v Olomouci ve svém usnesení rozhodné poměry stěžovatelky dále konkretizoval, když do svých úvah zahrnul skutečnost, že stěžovatelka pobírá starobní důchod ve výši 8 663,- Kč, je vlastníkem či spoluvlastníkem několika specifikovaných nemovitostí, má konkrétně zjištěné příjmy z pronájmu nemovitostí, a skutečnost, že stěžovatelka je jednatelem a většinovým společníkem obchodní společnosti, jejíž zisky z těžby dřeva podle znaleckého posudku činily celkem 1 883 253 Kč.
Ustanovení §138 o. s. ř. nelze chápat tak, že je úkolem soudů, aby vyvinuly potřebné úsilí ke zjištění poměrů účastníka žádajícího osvobození od soudních poplatků. Prokázání důvodnosti tohoto osvobození je zcela na účastníku řízení, který má přistoupit k plnění své povinnosti tvrzení adekvátním způsobem, který by bylo možné očekávat od žadatele, jenž chce dosáhnout zproštění jinak rovné povinnosti zaplatit soudní poplatek. Návrh na osvobození od soudních poplatků je návrhem, který stejně jako kterýkoliv jiný zatěžuje navrhovatele obvyklou a zákonem stanovenou a vyžadovanou důkazní povinnosti. To ostatně plně odpovídá i koncepci platného občanského soudního řádu, z níž plyne, že - v zásadě - je na účastníkovi řízení, aby si svá práva střežil.
Ve vztahu k výzvě Krajského soudu v Brně k zaplacení soudního poplatku Ústavní soud konstatuje, že tato výzva v průběhu řízení před obecnými soudy, stěžovatelkou považovaná za jiný zásah veřejné moci, sama o sobě není způsobilá zasáhnout základní práva, neboť vychází ze zřejmé zákonné povinnosti zaplatit soudní poplatek. Jestliže stěžovatelka zpochybňuje výši vyměřeného soudního poplatku na základě vlastní interpretace zákona a tvrdí že, poplatek ve správné výši řádně soudu uhradila, Ústavní soud konstatuje, že touto námitkou polemizuje s právními závěry Krajského soudu v Brně v usnesení ze dne 16. listopadu 2006, sp. zn. 55/37/Cm 9/2000, jímž bylo rozhodnuto o zastavení řízení a o vrácení poplatku 5 000 Kč, které však není ústavní stížností napadeno. Navíc se jedná o rozhodnutí prvostupňové s možností odvolání, přičemž je nutno připomenout zákonnou podmínku vyčerpání všech prostředků ochrany práva před podáním ústavní stížnosti (§75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedenou námitku zpochybňující interpretaci jednoduchého práva obecným soudem proto nyní nelze akceptovat s ohledem na požadavek vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu (které v tomto případě však nenastaly) si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky v řízení před obecnými soudy, odmítl její ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2007
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu