ECLI:CZ:US:2007:1.US.827.07.1
sp. zn. I. ÚS 827/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. dubna 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti Ing. J. B., zastoupeného JUDr. Z. K., proti výroku I. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2006, č. j. 6 As 49/2005-112, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou ve lhůtě stanovené §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikované části výroku rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterou byla zamítnuta kasační stížnost proti výroku II. (v napadeném výroku rozsudku Nejvyššího správního soudu nesprávně uvedeno i proti výroku I. – viz níže) rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2005, č. j. 6 Ca 212/2003-40.
Městský soud v Praze tímto rozsudkem v části týkající se rozhodnutí Ministerstva obrany, sekce personalistiky GŠ ze dne 5. 8. 2003, č. j. 21686/2003-1186, žalobě vyhověl a napadené rozhodnutí prohlásil za nicotné, avšak v části týkající se rozkazu ministra obrany č. 94 ze dne 23. 4. 1996 žalobu odmítl, a to z důvodu její opožděnosti. Městský soud přitom vyšel z názoru, že proti rozkazu ze dne 23. 4. 1996, který byl stěžovateli doručen dne 26. 4. 1996, kdy byl stěžovatel o jeho vydání písemně vyrozuměn, zákon nepřipouštěl žádný opravný prostředek. Proto napadené rozhodnutí Ministerstva obrany ze dne 5. 8. 2003, kterým bylo zastaveno odvolací řízení, postrádalo právní základ a bylo nicotné, avšak stěžovateli podle Městského soudu začala běžet dvouměsíční lhůta k podání správní žaloby proti rozkazu ministra obrany již dnem doručení vyrozumění o rozkazu, tj. dnem 26. 4. 1996. Pokud stěžovatel podal žalobu až dne 8. 9. 2003, nedodržel zákonem stanovenou lhůtu a šlo o žalobu opožděnou. Městský soud k tomu dále uvedl, že také původní žaloba proti rozkazu ministra obrany, kterou stěžovatel podal k Obvodnímu soudu pro Prahu 6 dne 23. 9. 1996 (řízení v této věci bylo zastaveno a věc nesprávně postoupena Ministerstvu obrany ČR, které mělo být podle názoru tohoto soudu věcně příslušným orgánem k projednání věci), byla-li by projednávána ve správním soudnictví, musela by být posouzena jako opožděná.
Nejvyšší správní soud pak v napadeném rozsudku potvrdil správnost závěru Městského soudu v Praze, pokud jde o hodnocení opožděnosti žaloby (včetně opožděnosti původní žaloby podané Obvodnímu soudu pro Prahu 6).
Stěžovatel v ústavní stížnosti – stručně shrnuto - polemizuje se závěry obou soudů o opožděnosti žaloby, neboť má za to, že datum, kdy mělo dojít k údajnému „vyrozumění“ stěžovatele, resp. předání „Potvrzení o vyrozumění vojáka z povolání o jeho propuštění ze služebního poměru“, nelze určit. Podle stěžovatele není jasné, které datum je vlastně datem doručení. Stěžovatel se domnívá, že tímto „vyrozuměním“ bylo pouze avizováno možné propuštění ze služebního poměru vojáka z povolání, a to dnem 31. 7. 1996. Stěžovatel se proto domnívá, že stihl lhůtu dvou měsíců pro podání žaloby, neboť tato lhůta začala běžet až dnem 31. 7. 1996, nikoliv dnem, kdy mu bylo předloženo k podpisu potvrzení o vyrozumění.
Pokud stěžovateli bylo vyrozumění doručeno tříčlennou komisí dne 26. 4. 1996, a to v čekárně psychiatrické ordinace, jednalo se podle stěžovatele o postup nepřípustný i z toho důvodu, že v té době byl v pracovní neschopnosti (a navíc v tomto okamžiku nebyl ani schopen posoudit význam tohoto právního úkonu). Samotná tato komise pak podle stěžovatele ani nebyla nikdy ustavena, z čehož stěžovatel dovozuje, že vyrozumění je nicotné.
Nejvyšší správní soud proto podle stěžovatele dospěl na základě chybných úvah k chybnému právnímu závěru, pokud jde o opožděnost žaloby. Navíc napadený výrok rozsudku uvádí, že se zamítá také kasační stížnost proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze, avšak stěžovatel kasační stížností brojil pouze proti výroku II. Stěžovatel je názoru, že se nejedná o písařskou vadu a že rozsudek Nejvyššího správního soudu nemůže mimo jiné i z tohoto důvodu obstát.
Podle tvrzení stěžovatele proto došlo ze strany obecných soudů k odepření spravedlnosti (denagationis iustitiae), v čemž spatřuje porušení ústavně zaručených základních práv podle čl. 3 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. S ohledem na to stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil výrok I. rozsudku Nejvyššího správního soudu.
II.
Ústavní soud po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzení obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu, Ústavní soud není další přezkumnou instancí v systému obecného soudnictví. Ústavní soud není povolán k přezkumu zákonnosti či správnosti aplikace a interpretace jednoduchého práva, ale k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod.
Vzhledem k tomu, že obecné soudy posoudily stěžovatelovu žalobu jako opožděnou, přichází v úvahu dotčení stěžovatele na jeho základním právu na přístup k soudu. Přitom v oblasti přezkumu rozhodnutí orgánů veřejné moci je toto právo garantováno čl. 36 odst. 2 Listiny, podle kterého se může každý, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí.
Právo na přístup k soudu však není právem absolutním a podléhá určitým formálním omezením, resp. podmínkám, za jejichž splnění se lze soudní ochrany domáhat. Výklad těchto podmínek a posouzení jejich splnění v individuální věci musí být založeny na vztahu přiměřené rovnováhy mezi právem na přístup k soudu a prosazením jiných hodnot, která tato omezení sledují (v případě stanovení lhůt k podání žaloby je to především právní jistota a stabilita právních vztahů založená rozhodnutím orgánu veřejné moci). Jednou z těchto podmínek je proto i dodržení lhůty stanovené zákonem k podání žaloby ve správním soudnictví.
Ústavní soud dospěl k závěru, že výklad Nejvyššího správního soudu, pokud jde o posouzení okamžiku doručení rozkazu ministra obrany, jakož i posouzení dodržení lhůty k podání žaloby ve správním soudnictví, tento vztah přiměřené rovnováhy šetřil. Okamžikem doručení „Potvrzení o vyrozumění vojáka z povolání o jeho propuštění ze služebního poměru“ byl stěžovatel nepochybně seznámen s rozhodnutím ministra obrany a rovněž i s důvody, které k jeho propuštění vedly. Pokud pak proti rozhodnutí zákon nepřipouštěl opravný prostředek, byla jediným prostředkem ochrany stěžovatele žaloba podaná podle tehdejšího znění o. s. ř. ve lhůtě dvou měsíců Nejvyšší správní soud proto nikterak neporušil právo stěžovatele na přístup k soudu, pokud konstatoval, že lhůta k podání žaloby začala běžet okamžikem doručení potvrzení.
Ostatní námitky stěžovatele, které se dotýkaly zákonnosti a věcné správnosti samotného rozhodnutí ministra obrany pak Ústavní soud, pokud shledal správnost závěru Nejvyššího správního soudu o nedostatku procesní podmínky řízení (opožděnosti žaloby), ani nemohl hodnotit.
Důvody zakládající porušení stěžovatelových základních práv pak nelze spatřovat ani v nesprávném uvedení rozsahu kasační stížnosti ve výroku I. rozsudku, pokud v něm Nejvyšší správní soud odkázal i na výrok I. rozsudku Městského soudu v Praze, který však ve skutečnosti nebyl stěžovatelem napaden. Z odůvodnění rozsudku totiž jednoznačně vyplývá, že Nejvyšší správní soud činil přezkum předchozího rozhodnutí pouze v rozsahu, který byl vymezen kasační stížností (na č. l. 114 se explicitně uvádí: „Kasační stížnost přitom byla podána pouze proti výroku II. … rozsudku městského soudu. Výrok pod bodem I. uvedeného rozsudku kasační stížností napaden nebyl.“). Znění zamítavého výroku pak ani nemohlo vyvolat negativní důsledky do práv a povinností stěžovatele, pokud jde o konstatovanou nicotnost rozhodnutí ministerstva obrany. Lze proto uzavřít, že se jednalo o chybu v psaní, která je v případě výrokové části rozhodnutí opravitelná formou usnesení podle §54 odst. 4 s. ř. s.
S ohledem na to, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelových ústavně zaručených základních práv, jak stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2007
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu