ECLI:CZ:US:2007:1.US.829.06
sp. zn. I. ÚS 829/06
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. D., zastoupeného JUDr. Růženou Jansovou, advokátkou se sídlem Kladno, nám. Starosty Pavla 40, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 9. 2006, čj. 7 Co 1897/2006 - 68, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 9. 2006, čj. 7 Co 1897/2006 - 68, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci (dále jen "okresní soud") ze dne 27. 4. 2006, čj. 6 C 24/2006 - 44, tak, že stěžovateli byla uložena povinnost přispět žalobkyni E. D. na její výživu, za období od 23. 11. 2005 do 2. 4. 2006, částkou 21 666,-- Kč. Zároveň zamítl žalobu v té části, kterou žalobkyně požadovala příspěvek na výživu za stejné období v částce 43 334,-- Kč.
V odůvodnění stěžovatel uvedl, že označené rozhodnutí krajského soudu považuje za neústavní, neboť jím bylo zasaženo do jeho práv, zaručených mu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Evropské úmluvy "o lidských právech". Předmětem ústního jednání před odvolacím soudem nebylo žádné dokazování ohledně schopností žalobkyně samostatně se, ve zmíněném období, živit. Stěžovatel poukázal na judikaturu Ústavního soudu, podle níž, v případě rozdílnosti právního názoru odvolacího soudu oproti názoru soudu prvního stupně, by měli být účastníci řízení s tímto právním názorem seznámeni a umožněno jim vyjádřit se. Pokud tomu tak není, dochází k porušení zásady dvojinstančnosti řízení a tím práva na spravedlivý proces (sp. zn. I. ÚS 122/05). K tomuto pochybení ze strany odvolacího soudu došlo, protože rozhodl po závěru, že údaje uváděné stěžovatelkou zakládají její právo na příspěvek na výživu.
Ústavní soud si, v souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyžádal vyjádření Krajského soudu v Českých Budějovicích, který uvedl, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou. Šlo o žalobu bývalé manželky stěžovatele na určení výživného pouze za časově omezené období, po které si musela vytvořit podmínky pro život v České republice po poměrně dlouhém období stráveném s rodinou v Rakousku. Vycházel ze skutkového stavu, zjištěného okresním soudem. Rozhodoval v systému neúplné apelace, dokazování nedoplňoval, ale pouze posuzoval, zda žalobkyně byla, v období, za které požadovala výživné, schopna sama se živit. Přihlédl k tomu, že se v daném období ocitla v obtížné životní situaci, ke které přispěl i stěžovatel. Odvolací soud respektoval právo na spravedlivý proces, neboť žádnému z účastníků neodňal možnost účastnit se řízení a ve věci se vyjádřit. V odvolacím řízení nešlo o žádné nově uplatněné skutečnosti, ale o posouzení životní situace žalobkyně po návratu do ČR, s přihlédnutím k tomu, že musela zajišťovat péči o nezletilé dítě. Žalobkyně potřebovala pouze určitý časový prostor k zajištění podmínek pro další život a soud shledal její požadavek jako důvodný. Občanský soudní řád nezakotvuje zásadu dvojinstančnosti řízení, ale pouze předpokládá přezkum správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem. Odvolací soud tak postupoval a zjištěné skutečnosti posoudil jinak než okresní soud. Rozsudek okresního soudu tedy změnil, ale příspěvek na výživu žalobkyni přiznal v menší míře, než požadovala.
V replice k vyjádření krajského soudu stěžovatel odkázal na argumenty své ústavní stížnosti a na judikaturu Ústavního soudu, zejména sp. zn. I. ÚS 122/05 a sp. zn. IV. ÚS 218/95.
Z rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 27. 4. 2006, čj. 6 C 24/2006 - 44, Ústavní soud zjistil, že jím byla zamítnuta žaloba E. D., kterou se domáhala příspěvku na výživu ve výši 15 000,-- Kč měsíčně za období od 23. 11. 2005 do 2. 4. 2006.
Označeným rozsudkem krajský soud rozsudek okresního soudu změnil tak, že stěžovateli uložil povinnost přispět žalobkyni na její výživu, za období od 23. 11. 2005 do 2. 4. 2006, částkou 21 666,-- Kč. Zamítl žalobu v té části, kterou žalobkyně požadovala, za stejné období, příspěvek na výživu ve výši dalších 43 334,-- Kč. Uzavřel, že neschopnost rozvedeného manžela sám se živit je nutno posoudit podle možností, které má v době po rozvodu manželství, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem. Nemusí jít o trvalou neschopnost, ale i o případ, kdy z určitých důvodů jsou tyto schopnosti omezeny. V daném případě omezení na straně žalobkyně spočívalo v tom, že se po návratu do České republiky ocitla, s dcerou útlého věku, bez zajištěného zázemí. Trvalo určitou dobu, než se jí podařilo zajistit si zaměstnání vhodné i z hlediska možnosti řádně pečovat o nezletilou dceru. Na stěžovateli lze proto spravedlivě požadovat, aby při jeho dobrých výdělkových množnostech přispíval, po omezenou dobu, na přiměřenou výživu své bývalé manželky. Odvolací soud vyšel z toho, že pro zajištění alespoň základních potřeb potřebovala žalobkyně nejméně částku cca 7 000,-- Kč, která odpovídá životnímu minimu. Jestliže její příjmy činily pouze cca 2 000,-- Kč měsíčně, které dostávala jako podporu v nezaměstnanosti, lze na stěžovateli spravedlivě požadovat, aby rozdíl ve výši 5 000,-- Kč měsíčně žalobkyni poskytl.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel tvrdí, že došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod tím, že postupem odvolacího soudu byla porušena zásada dvojinstančnosti řízení a že nebyly provedeny dostatečné důkazy pro změnu rozsudku okresního soudu.
Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů, a proto nemůže vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu zejména s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Z tohoto hlediska posuzoval ústavnost řízení před soudy obou stupňů. Z obsahu spisového materiálu je zřejmé, že odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění okresního soudu. Na jejich základě přehodnotil závěry okresního soudu o schopnosti žalobkyně sama se živit a dospěl k závěru, že byly naplněny podmínky ustanovení §92 odst. 1 zákona o rodině. Žalobkyně dočasně potřebovala určité finanční zajištění do doby, než na území ČR zajistí sobě a své nezletilé dceři určité zázemí. Své rozhodnutí dostatečně a přesvědčivě odůvodnil, v jeho procesním postupu a právním zhodnocení věci Ústavní soud neshledal nic, co by ji posouvalo do ústavně-právní roviny. V dané věci byly u odvolacího soudu splněny podmínky pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně podle §220 odst. l OSŘ. Nejedná se tedy o překvapivé rozhodnutí ve smyslu judikatury Ústavního soudu, na kterou stěžovatel odkázal.
Na základě těchto skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu