ECLI:CZ:US:2007:1.US.831.06.1
sp. zn. I. ÚS 831/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. C. F., , zastoupeného JUDr. J. F., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2006, č. j. 53 Co 137/2006-220, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 10. 2005, č. j. 5 Nc 295/2003-171, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatel napadá v záhlaví usnesení označená rozhodnutí obecných soudů a navrhuje Ústavnímu soudu jejich zrušení.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 bylo rozhodnuto tak, že nezletilá M. F. se po dobu po rozvodu manželství rodičů svěřuje do výchovy matky a otec (stěžovatel) je povinen přispívat na její potřeby výživným ve výši 4 500,- Kč měsíčně, a zároveň jím byl upraven styk stěžovatele s nezletilou dcerou. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2006, č. j. 53 Co 137/2006-220, byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen.
V ústavní stížnosti stěžovatel podrobně rekapituluje postup obecného soudu při dokazování a skutková zjištění, která se stala podkladem rozhodnutí, včetně důvodů podání návrhu na úpravu poměrů nezletilé a důvodů rozpadu manželství stěžovatele. Dále polemizuje se závěry soudu ohledně způsobilosti obou rodičů o nezletilou pečovat. Zdůrazňuje především, že obecný soud opřel své rozhodnutí o neúplně zjištěný skutkový stav, když nevyhodnotil účastnické výpovědi otce a matky v souvislosti s dalšími provedenými důkazy. Podle názoru stěžovatele byly určité důkazy v hodnocení soudu ke škodě stěžovatele potlačeny, jiné skutečnosti naopak byly interpretovány bezdůvodně ve prospěch matky. Dále stěžovatel zpochybňuje postup znalce, který vypracoval znalecký posudek, i závěry, které soud na základě posudku učinil. Zároveň stěžovatel konstatuje pasivitu opatrovníka nezletilé v průběhu řízení a rovněž připomíná, že Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod zaručuje projednání věci bez zbytečných průtahů. Celkově stěžovatel obecným soudům vytýká tendenčnost a nevyváženost při preferování zájmů matky, a to v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů a zásadou rovnosti účastníků řízení, v důsledku též v rozporu se zájmem dítěte.
Rozhodnutím obecných soudů měly být podle stěžovatele porušena ustanovení čl. 32 odst. 1, odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 4, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a ustanovení čl. 3 Úmluvy o právech dítěte (pod č. 104/1991 Sb.).
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je z ústavněprávního hlediska zjevně neopodstatněná.
V prvé řadě je nutno připomenout, že Ústavní soud není orgánem stojícím v další instanci nad obecnými soudy oprávněným přehodnocovat jejich skutkové a právní závěry. Poslání Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti nespočívá v ochraně jakýchkoliv práv a zájmů stěžovatelů, nýbrž toliko v ochraně práv základních, ústavním pořádkem zaručených. Je nutno zdůraznit, že zásah do pravomocně upravených poměrů v případě zpochybnění obecnými soudy provedeného hodnocení důkazů a zjištěného skutkového stavu je možný pouze tehdy, pokud obecné soudy zcela extrémním způsobem porušily zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.) a dopustily se libovůle v rozhodování či naprosté svévole.
Podstatu ústavní stížnosti spatřuje Ústavní soud v polemice s názory obecných soudů a nesouhlasu s jejich argumentací. Z příloh ústavní stížnosti je zřejmé, že především Městský soud v Praze se ve svém usnesení totožnými námitkami stěžovatele náležitě zabýval.
Především je nutno poukázat na závěr obecných soudů (usnesení Městského soudu v Praze, str. 4), že po provedeném dokazování, při zjištění, že ani jeden z rodičů není jako vychovatel znevýhodněn či vyloučen, je nutno přihlédnout k přání nezletilé dcery stěžovatele. Ani ve vztahu k námitce, že obecné soudy měly zohlednit míru viny manželky stěžovatele na rozpadu manželství, Ústavní soud neshledává extrémní pochybení obecných soudů při hodnocení důkazů, neboť právě vztahy mezi oběma rodiči byly předmětem obsáhlých úvah obecných soudů, které je dostatečně konkrétně v logické provázanosti uspořádaly v odůvodnění napadených rozhodnutí. Protože se obecné soudy soustředily na dokazování v oblasti komplexní způsobilosti obou rodičů k výchově nezletilé dcery a na rozhodnutí především v jejím zájmu, pokud vzhledem k problematickému vztahu rodičů není reálný model společné či střídavé výchovy, výsledek řízení nelze chápat jako obecnou toleranci obecných soudů či Ústavního soudu k výpadům jednoho z rodičů, kterému bylo dítě do výchovy svěřeno, vůči druhému rodiči, jak naznačuje stěžovatel. Ideálním modelem pro výchovu dětí je bezpochyby úplná harmonická rodina a jakékoliv jiné prostředí, zvláště pokud o něm musí rozhodnout soud, je vždy řešením horším. Svěření dítěte do péče jednoho z rodičů při rozpadu manželství nemůže být apriorně nástrojem satisfakce toho z rodičů, který na rozpadu manželství měl menší vinu, byť takový případný závěr se do úvah soudu rovněž promítá (pokud z dokazování vyplyne). Ve vztahu ke zpochybnění postupu znalce se soud druhého stupně s námitkou stěžovatele rovněž náležitě vyrovnal, když odůvodnil, proč postup znalce, který sice byl shledán neetickým, nemohl ovlivnit výsledek vyšetření dítěte ani rodičů. Pokud se stěžovatel odvolává na právo na projednání v přiměřené lhůtě, není z odůvodnění ústavní stížnosti zřejmé, z jakých konkrétních skutečností stěžovatel dovozuje průtahy, čím nebo kým měly být způsobeny, či v jaké fázi řízení vůbec protiústavní průtahy měly nastat.
Pokud tedy podstatná část ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů, především znaleckých posudků, jak je obecné soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí uvádějí, musí Ústavní soud na tato rozhodnutí plně odkázat, neboť v nich, ve světle stěžovatelových námitek, neshledává vývody excesivní, tedy protiústavní. Byť jsou Ústavnímu soudu z úřední činnosti známy přibližné statistické údaje o poměru mezi otci a matkami, kterým je v řízeních před českými soudy svěřeno dítě do výchovy, na což stěžovatel v závěru ústavní stížnosti poukazuje, Ústavní soud nemá, vzhledem k výše uvedenému, možnost nijak promítnout uvedené údaje do svých úvah při posouzení této ústavní stížnosti.
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že o námitkách stěžovatele bylo Městským soudem v Praze rozhodnuto ústavně konformním způsobem a že obecné soudy k rozhodnutí dospěly při dodržení záruk spravedlivého procesu. Nebylo tak porušeno žádné ústavně zaručené právo stěžovatele. Ústavní stížnost proto bylo nutno odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2007
Vojen Güttler,
předseda senátu