ECLI:CZ:US:2007:1.US.834.06.1
sp. zn. I. ÚS 834/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. arch. K. S., zastoupeného JUDr. Renátou Sladkou, advokátkou, se sídlem Týnská 10, Praha 1, a 2) V. H., zastoupeného JUDr. Václavem Veselým, advokátem, se sídlem Podjavorinské 1596, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2232/2005, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. dubna 2005, sp. zn. 11 Co 394/2003, a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 15. dubna 2003, sp. zn. 28 C 306/98, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň - město, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatelé napadají v záhlaví usnesení označená rozhodnutí obecných soudů a navrhují Ústavnímu soudu jejich zrušení.
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 15. dubna 2003, sp. zn. 28 C 306/98, bylo rozhodnuto, že (výrok I.) žaloba žalobců (stěžovatelů), aby bylo určeno, že majetková podstata Měšťanského pivovaru v Plzni, a to v rozsahu určeném výměrem Ministerstva výživy Československé republiky ze dne 29. 12. 1948 pod č.j. 128.230/V-1948, nebyla znárodněna, se zamítá, že (výrok II.) žaloba žalobců (stěžovatelů), aby bylo určeno, že stěžovatelé jsou vlastníky (podílovými spoluvlastníky) podrobně specifikovaných domů s právem várečným vztahujícím se k Měšťanskému pivovaru v Plzni, se zamítá, a že (výrok III.) žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 5. dubna 2005, sp. zn. 11 Co 394/2003, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2232/2005, bylo dovolání stěžovatelů odmítnuto.
V rozhodnutí obecných soudů spatřují stěžovatelé porušení čl. 90 Ústavy, čl. 11 odst. 1, odst. 4, odst. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod a dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
V ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že v řízení před obecnými soudy se rozhodli bránit zájmy Právovárečného měšťanstva v Plzni sami, neboť možnost obnovy jeho akceschopnosti se zdála nereálná. I nadále považují stěžovatelé otázky právní subjektivity Právovárečného měšťanstva v Plzni za nevyjasněné, a přikládají právní rozbor postavení právovárečných měšťanstev, přičemž docházejí k závěru, že se jednalo o právnickou osobu, která nebyla nikdy výslovně zrušena. Pokud však na základě nedostatečné právní úpravy bez svého zavinění není "schopno plně hájit své zájmy", je povinností členů, aby hájili jeho zájmy sami. Požadavek, aby Právovárečné měšťanstvo v Plzni bylo účastníkem řízení, považují stěžovatelé za ryze formalisticky, nepřijatelný a nespravedlivý.
Zároveň poukazují na to, že odvolací soud ve svém rozhodnutí zaměnil Právovárečné měšťanstvo v Plzni (právní subjekt) za Měšťanský pivovar v Plzni, což považují za mimořádně hrubou chybu. Zdůrazňují, že Měšťanský pivovar v Plzni nikdy nebyl právnickou osobou, toliko označením (firmou), pod nímž podnikalo Právovárečné měšťanstvo v Plzni.
Obsáhle stěžovatelé polemizují se závěry obecných soudů ohledně účinků znárodnění podle dekretu prezidenta republiky č. 101/1945 Sb. a účinků vyhlášky ministra výživy č. 26/1946 Úředního listu. Dovozují, že znárodnění v případě Měšťanského pivovaru v Plzni završeno nebylo, neboť následný výčtový výměr byl aktem nicotným. Své závěry o nedokonaném znárodnění podpírají poukazem na právní rozbor, dobovou judikaturu i judikaturu Ústavního soudu. Za zásadní považují otázku, zda byl znárodněn Měšťanský pivovar v Plzni či majetek Právovárečného měšťanstva v Plzni a podávají svou interpretaci obsahu práva várečného.
Dále stěžovatelé namítají, že v rámci odvolacího řízení věc rozhodoval stejný senát, který rozhodoval "meritorně totožný spor" v roce 2002. Ačkoliv neúspěšně vznesli námitku podjatosti, považují soudce odvolacího senátu za vyloučené. Kromě toho stěžovatelé uvádějí své zjištění, že členka senátu JUDr. Vlasta Formánková je členem Rady reprezentantů Občanské volby Plzeňského Prazdroje a.s. Tato skutečnost nebyla stěžovatelům v době rozhodování obecných soudů známa, každopádně ji považují za důvod k pochybám o nepodjatosti soudkyně.
Konečně stěžovatelé ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu uvádějí, že nesouhlasí s jeho závěry ohledně posouzení nastíněné problematiky jako otázky, která nemá zásadního právního významu, ani se závěry ohledně náležitostí výčtového výměru, a to s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 163/98. Dále polemizují s dalšími argumenty Nejvyššího soudu, které stěžovatelé nepovažují za přiléhavé nyní projednávané věci, a dovozují především, že Nejvyšší soud je zbavil možnosti, aby se jejich právům dostalo soudní ochrany.
Okresní soud Plzeň-město jako účastník řízení ve svém písemném vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Krajský soud v Plzni prostřednictvím předsedy senátu JUDr. Miloslava Ungra se ve svém písemném vyjádření zaměřil na stěžovateli uplatněnou námitku podjatosti, když zpochybnil tvrzení stěžovatelů o totožnosti senátu, který rozhodoval v předchozí obdobné odvolací věci i věci projednávané nyní, neboť předsedou senátu v předchozí věci byl JUDr. Miloslav Ungr, a dalšími členy senátu v předchozí věci byli JUDr. Eva Sladká a JUDr. Miloslav Pešek. Zdůrazňuje, že o námitce podjatosti negativně rozhodl Vrchní soud v Praze. Dále se Krajský soud v Plzni domnívá, že stěžovatelé by se argumentačně dostali do rozporuplné situace, pokud by odůvodnění napadeného rozhodnutí ve vztahu k otázce aktivní legitimace vytýkali nesprávné přisouzení právní subjektivity Měšťanskému pivovaru v Plzni. Takový závěr stěžovatelů, podle názoru Krajského soudu v Plzni, by nekorespondoval s uplatněným návrhem, který hovoří o "majetkové podstatě Měšťanského pivovaru v Plzni", k čemuž odvolací soud dodává, že majetkovou podstatu může mít jen subjekt se způsobilostí k právům a povinnostem. Pokud stěžovatelé namítají, že se Krajský soud v Plzni nevypořádal s jejich námitkami ohledně podmínek završení znárodňovacího procesu, odkazuje odvolací soud na str. 10 napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako účastník řízení k ústavní stížnosti uvedl, že je věcí výlučně Nejvyššího soudu posuzovat přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., což jej vede k návrhu na odmítnutí ústavní stížnosti ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu. Dále uvádí, že o určení, zda došlo ke znárodnění (zda nabylo účinnosti administrativní rozhodnutí), nemůže být rozhodováno v občanském soudním řízení. Ve vztahu k "právu várečnému" Nejvyšší soud uvádí, že takové právo jako právo věcné, náš právní řád již nezná. Konečně Nejvyšší soud uvedl, že "umožňovaly-li jim [stěžovatelům] dosažení majetkové restituce předpisy o nápravě či zmírnění křivd (restituční zákony), pak měli postupovat podle těchto zákonů. Pokud jim restituční předpisy možnost žádat nápravu neposkytly, nelze jejich žalobě vyhovět."
Vedlejší účastník řízení Ministerstvo zemědělství ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že považuje vydaná rozhodnutí za věcně správná, přičemž obecné soudy svá rozhodnutí vydaly v souladu s právními předpisy a řádně je odůvodnili, pročež je navrhováno odmítnutí ústavní stížnosti.
Vedlejší účastník řízení Plzeňský Prazdroj a.s., zastoupený JUDr. Jitkou Kallistovou, advokátkou, navrhl ústavní stížnost odmítnout. V prvé řadě namítá, že ústavní stížnost byla podána po lhůtě stanovené zákonem, a to i s ohledem na interpretaci ustanovení §72 odst. 1, písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť stěžovateli podané dovolání bylo odmítnuto nikoliv na základě úvahy soudu, nýbrž z procesních důvodů. Dále vedlejší účastník nesouhlasí s tvrzením stěžovatelů, že ve věci rozhodovali vyloučení soudci a zdůrazňuje, že o námitce stěžovatelů bylo rozhodováno v rámci odvolacího řízení. Ve vztahu k podezření z podjatosti soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové vedlejší účastník upozorňuje, že Rada reprezentantů občanské volby Plzeňského Prazdroje a.s. je nezávislá skupina známých plzeňských osobností, u kterých je předpoklad nestranného posuzování žádostí jiných subjektů z regionu o finanční podporu. Jestliže stěžovatelé dovozují, že rozhodoval soudce vyloučený, měli, podle názoru vedlejšího účastníka, využít mimořádného opravného prostředku ve smyslu §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., tedy žaloby pro zmatečnost. Z toho důvodu navrhují odmítnutí ústavní stížnosti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Konečně vedlejší účastník dovozuje, že stěžovatelé ani jejich právní předchůdci nejsou a nebyli vlastníky majetkové podstaty Měšťanského pivovaru v Plzni, tudíž nemohlo být porušeno jejich základní právo. Ústavní stížnost proto, podle názoru vedlejšího účastníka, směřuje ve prospěch jiné osoby, a je dán důvod pro její odmítnutí jako návrhu podaného osobami neoprávněnými. V doplnění písemného vyjádření vedlejší účastník Plzeňský Prazdroj a.s. dále rozvinul svou argumentaci ohledně nenaplnění podmínek §74 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, a to odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06. Ve vztahu k námitce, že rozhodoval vyloučený soudce, vedlejší účastník znovu připomíná podmínku využití prostředku ochrany práva, kterým je žaloba pro zmatečnost dle §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Stejně tak vedlejší účastník znovu zdůrazňuje, Právovárečné měšťanstvo, a nikoliv stěžovatelé, bylo vlastníkem Měšťanského pivovaru v Plzni, z čehož dovozuje i neoprávněnost stěžovatelů k podání návrhu Ústavnímu soudu, a to s poukazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 10. 1996, sp. zn. III. ÚS 246/96. Z citace další judikatura Ústavního soudu a odkazů na dílo Šimíček, V.: Ústavní stížnost. 2. vydání, Linde, Praha 2001, dovozuje vedlejší účastník zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnosti.
Stěžovatelé využili možnost písemné repliky k vyjádření účastníků a vedlejších účastníků. Především k vyjádření Nejvyššího soudu dodávají, že při posuzování zásadního právního významu je vázán zákony a nikoliv jen svým uvážením. Postavení právovárečných měšťanstev za zásadní otázku považují. Dále uvádějí, že žalobním petitem se domáhali rozhodnutí ve věci, která naprosto jednoznačně patří do řádného občanského soudního řízení, že vyjádření se nijak nevypořádalo s argumentací ohledně současné existence a povahy "práva várečného", a připomínají dřívější názor Ústavního soudu na nutnost završení znárodňovacího procesu. Ve vztahu k vyjádření Krajského soudu v Plzni připouštějí, že senáty v dříve rozhodované věci a v jejich věci nebyla zcela totožné. Připomínají však, že v dříve projednávané věci byly pouze fyzické osoby na straně žalobců rozdílné, členové senátu tak na meritum věci mají vytvořený názor z předchozího rozhodování. Upozorňují, že výsledek odvolacího řízení jim dal za pravdu. V dřívější věci sp. zn. 11 Co 87/2001 a nyní posuzované věci sp. zn. 11 Co 394/2003 byla uplatněna zcela rozdílná argumentace, avšak Krajský soud v Plzni tomu nevěnoval žádnou pozornost a znovu použil odůvodnění z předchozí věci. Ve vztahu ke včasnosti ústavní stížnosti stěžovatelé vyjadřují své přesvědčení, že praxe Ústavního soudu nevyžaduje souběžné podávání dovolání a ústavní stížnosti. Ve vztahu k námitce zapojení soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové do Rady reprezentantů občanské volby Plzeňského Prazdroje a.s. stěžovatelé zdůrazňují mimořádný význam Plzeňského Prazdroje a.s. v celém regionu. Dále stěžovatelé prostřednictvím příkladu z obchodního práva dovozují (znárodněním) dotčení svých práv jako fyzických osob, nejen práv Právovárečného měšťanstva v Plzni. Ohledně možnosti podat žalobu pro zmatečnost stěžovatelé poukazují na přednost dovolání před žalobou pro zmatečnost ve smyslu §235b odst. 3 o. s. ř. V ostatních bodech stěžovatelé odkazují na svou ústavní stížnost.
Ústavní soud si dále k posouzení tvrzení stěžovatelů vyžádal spis Okresního soudu Plzeň - město sp. zn. 28 C 306/98, po jehož prostudování dospěl k závěru, že z ústavněprávního hlediska je ústavní stížnost návrhem zjevně neopodstatněným.
II.
Ve vztahu k pochybnostem o aktivní legitimaci stěžovatelů, tedy pochybnostem o oprávněnosti stěžovatelů podat ústavní stížnost, které by v případě závěru o zjevné neoprávněnosti k podání ústavní stížnosti vedly k odmítnutí ústavní stížnosti podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud připomíná, že podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Tuto podmínku podle názoru Ústavního soudu stěžovatelé splňují, neboť účastníky předchozího řízení byli a v ústavní stížnosti namítají porušení svých vlastních ústavně zaručených práv a nikoliv základních práv jiného subjektu.
Podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu byl-li mimořádný opravný prostředek odmítnut z důvodů závisejících na uvážení rozhodujícího orgánu, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Stěžovatelům bylo rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání podaném s odkazem na §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. doručeno dne 26. 10. 2006. Ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 22. 12. 2006, tedy zjevně ve lhůtě, kterou stanovuje §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Ve vztahu k návrhu na zrušení samotného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2232/2005, Ústavní soud konstatuje zjevnou neopodstatněnost návrhu. Na tomto místě Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu zjištěn nebyl. Nejvyšší soud se samotným meritem věci nezabýval. V odůvodnění svého odmítavého rozhodnutí objasnil svůj závěr o nepřípustnosti podaného dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť "odvolací soud opřel své rozhodnutí o jím citovanou judikaturu Nejvyššího soudu". V odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na samostatný důvod, pro který lze zamítavý výrok obou nižších soudů považovat za správné. Podle §80 písm. c) o.s.ř. lze návrhem na zahájení řízení požadovat, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Případné vyhovění žalobnímu návrhu pod bodem I. by však nic nestanovilo o právním vztahu ke dni rozhodnutí, nýbrž pouze určilo existenci či neexistenci jisté právní skutečnosti před více než 50 lety. V takovém případě podle názoru Nejvyššího soudu nejde o určovací žalobu odpovídající §80 písm. c) o. s. ř., neboť se netýká existence nebo neexistence práva. Rovněž ohledně výroku vztahujícího se k žalobnímu návrhu pod bodem II. Nejvyšší soud s odkazem na ustálenou judikaturu neshledal naléhavý právní zájem stěžovatelů. S poukazem na §229 odst. 1 písm. e) o.s.ř. Nejvyšší soud odkázal stěžovatele s námitkou podjatosti soudců na řízení o žalobě pro zmatečnost, neboť tuto námitku lze uplatnit v dovolání, jen je-li přípustné z jiného důvodu.
Na řádně odůvodněných závěrech Nejvyššího soudu při posouzení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ústavní soud nemá důvodu cokoliv měnit.
Ve vztahu k návrhu na zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. dubna 2005, sp. zn. 11 Co 394/2003, a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 15. dubna 2003, sp. zn. 28 C 306/98, Ústavní soud shledává částečně zjevnou neopodstatněnost návrhu a částečně nepřípustnost návrhu, a to v části ústavní stížnosti brojící proti údajné podjatosti soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové, která rozhodovala v odvolacím řízení.
Přisvědčit lze stěžovatelům v tom, že podstatné části odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Plzni jsou znepřehledněny záměnou označení "Právovárečné měšťanstvo v Plzni" a "Měšťanský pivovar v Plzni". Ústavní soud se však nedomnívá, že by toto pochybení mohlo být důvodem pro kasaci napadených rozhodnutí. Z celkového kontextu řízení bylo podle textu ústavní stížnosti i samotným stěžovatelům zřejmé, o čem odvolací soud rozhodoval. Soud prvního stupně totiž dospěl k závěru, že subjektem práva, tedy samostatnou právnickou osobou bylo Právovárečné měšťanstvo v Plzni. Z téhož konceptu vycházel odvolací soud při rekapitulaci řízení a námitek odvolatelů a též na str. 7, odst. 2 napadeného rozsudku, když konstatoval, že "podle názoru odvolacího soudu lze Právovárečné měšťanstvo označit za určitý specifický subjekt". Následné nosné závěry na str. 7 dole a na str. 8 nahoře napadeného rozsudku tedy sice dovozují, že aktivně legitimovaným byl toliko "Měšťanský pivovar v Plzni", když správně mělo být patrně na těchto místech uvedeno "Právovárečné měšťanstvo v Plzni", z celkového kontextu je argumentace odvolacího soudu - i stěžovatelům, jak z ústavní stížnosti vyplývá - zřejmá. Z ústavněprávního hlediska je především podstatné, že obecné soudy dovodily absenci aktivní věcné legitimace a naléhavého právního zájmu na straně stěžovatelů coby fyzických osob, které není možno ztotožnit výše uvedenými entitami, tyto závěry vzhledem k podstatě sporu nevybočují z rámce spravedlivého procesu, nejsou závěry nelogickými či svévolnými. Ústavní soud připomíná, že relativně samostatná otázka, kterou stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí, a to, zda skutečně Právovárečné měšťanstvo v Plzni jako subjekt práva nadále trvá či nikoliv, nebyla podstatou rozhodnutí obecných soudů, ani předmětem přezkumu Ústavního soudu.
Jakkoliv stěžovatelé upozorňují, že právní závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu nebyly v předchozím řízení obecnými soudy použity, nemůže Ústavní soud od těchto právních závěrů při hodnocení elementů spravedlivého procesu odhlédnout. Nejvyšší soud k §80 písm. c) o.s.ř. uvedl, že obecné soudy na základě této žaloby rozhodují o tom, zda tu právo je či není, nikoliv o tom, zda v minulosti nastala určitá právní skutečnost, což nic neříká o tom, jaký je právní vztah v současnosti. Nejvyšším soudem podaný výklad (interpretace jednoduchého práva) spadá do kompetence obecných soudů, stěžovatelé jej přesvědčivě nezpochybňují a je právním názorem ustáleným (srov. Nejvyšším soudem citovaný rozsudek sp. zn. 22 Cdo 2528/98, dále např. rozsudky sp. zn. 22 Cdo 494/2000, sp. zn. 33 Odo 69/2004, přístupné na http://www.nsoud.cz). Ani v tomto ohledu nemá Ústavní soud důvod do těchto závěrů zasahovat.
Ani odůvodnění obecných soudů k výroku II. rozsudku soudu prvého stupně, se nejeví Ústavnímu soudu jako důvod pro zrušení napadených usnesení, v situaci, kdy nebyl dovozen naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnictví domů, které nikdo nezpochybňoval. Ústavní soud dodává, že otázky vývoje a obsahu práva várečného, kterými se obecné soudy rovněž podrobněji zabývaly, vůbec nejsou otázkami ústavního práva.
Rovněž ve vztahu k námitce podjatosti soudců soudu druhého stupně nemůže Ústavní soud přisvědčit tvrzení stěžovatelů o protiústavnosti. O námitce podjatosti rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. srpna 2004, sp. zn. Nco 105/2004, tak, že JUDr. Miloslav Ungr a JUDr. Eva Sladká nejsou z projednávání a rozhodování věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod. sp. zn. 11 Co 394/2003 vyloučeni. Z jeho odůvodnění je patrno, na základě jakých úvah Vrchní soud v Praze k tomuto závěru došel. O námitce stěžovatelů tak bylo v souladu s příslušnými ustanoveními o.s.ř. rozhodnuto, jejich práva tedy nebyla nijak dotčena.
Konečně k námitce stěžovatelů, že ve věci rozhodovala vyloučená soudkyně JUDr. Vlasta Formánková, poukazuje Ústavní soud na §228 a násl. o.s.ř., které nabízí opravný prostředek, a to žalobu pro zmatečnost. Podle ustanovení §229 odst. 1 písm. e) o.s.ř. může účastník žalobou pro zmatečnost napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže rozhodoval vyloučený soudce nebo přísedící, což je i podstatou námitky stěžovatelů. Implicitní závěr Nejvyššího soudu, že z ustanovení §235b odst. 3 o.s.ř., z něhož stěžovatelé dovozují "přednost" dovolání před žalobou pro zmatečnost, neplyne zproštění povinnosti stěžovatelů žalobu pro zmatečnost podat, nýbrž, že toto ustanovení toliko upravuje postup soudu při souběhu obou opravných prostředků, nehodnotí Ústavní soud jako ústavně nekonformní. Protože z konstrukce námitky uplatněné stěžovateli plyne, že se dožadují rozhodnutí Nejvyšším soudem o této námitce, hodnotí Ústavní soud návrh na zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu v rozsahu uvedené námitky jako zjevně neopodstatněný, nikoliv jako nepřípustný ve smyslu §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, což navrhuje vedlejší účastník.
Obecně lze říci, že soudy jsou oprávněny a povinny poskytovat ochranu oprávněným zájmům osob, a to v rámci daných procesních postupů. Interpretace §80 písm. c) o.s.ř. je věcí obecných soudů, přičemž aplikovaný výklad, podložený odkazy na předchozí judikaturu, lze hodnotit jako ustálený, tedy i pro stěžovatele předvídatelný. Odůvodnění rozhodnutí obecných soudů se tak nevymyká z mezí daných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomuto zjištění se proto Ústavní soud nezabýval dalšími nastolenými právními okruhy a otázkami, které stěžovatelé předkládají. Vzhledem k úvahám, o které obecné soudy opřely své závěry, Ústavní soud v řízení o této věci dále nekonfrontoval stěžovateli předestřenou problematiku s již dříve vyjádřenými závěry Ústavního soudu ohledně řešení střetů restituční (speciální) materie a obecných právních předpisů, jak naznačil ve svém vyjádření Nejvyšší soud, či s se svými dříve vyjádřenými závěry ve vztahu k podmínkám procesu znárodnění. V nyní projednávané věci je proto toliko obiter dictum možno poukázat na závěry stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05 ("Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, není naplněna preventivní funkce žaloby dle §80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání").
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že o návrhu stěžovatelů bylo obecnými soudy rozhodnuto ústavně konformním způsobem a že obecné soudy k rozhodnutí dospěly při dodržení záruk spravedlivého procesu. Nebylo tak porušeno žádné namítané ústavně zaručené právo stěžovatelů. Ústavní stížnost proto bylo nutno odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2007
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu