ECLI:CZ:US:2007:1.US.839.06
sp. zn. I. ÚS 839/06
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 17. ledna 2007 v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti Lázně Františkovy Lázně a.s., se sídlem Františkovy Lázně, Jiráskova 23/3, zastoupenou JUDr. Tomášem Málkem, advokátem se sídlem Svobodova 136/9, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.9.2004, č.j. 32 Odo 4/2004 - 177, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6.9.2005, č.j. 5 Cmo 156/2005 - 233, ve znění opravného usnesení ze dne 28.4.2006, č.j. 5 Cmo 156/2005 - 256, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.8.2006, č.j. 32 Odo 1007/2006 - 262, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas zaslanou ústavní stížností splňující formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi obecné soudy porušily její základní právo garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Nejvyšší soud ČR napadeným rozsudkem ze dne 30.9.2004, č.j. 32 Odo 4/2004 -177 rozhodl tak, že rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14.1.2003, č.j. 5 Cmo 390/2002-136 se s výjimkou zamítavého výroku pod bodem III. zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 6.9.2005 č.j. 5 Cmo 156/2005-233, ve znění opravného usnesení ze dne 28.4.2006, č.j. 5 Cmo 156/2005-256, v dalším řízení rozhodl ve výroku I., že rozsudek soudu I. stupně, pokud se jím ukládá žalovanému zaplatit žalobci 2.427.740 Kč s úrokem z prodlení 15% od 25.9.1999 do zaplacení, se mění tak, že žaloba se v tomto rozsahu zamítá. Ve výroku II. rozsudek soudu I. stupně, pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení 5.000.000 Kč s úrokem z prodlení 15% od 1.4.1996 do zaplacení, potvrdil. Ve výroku III. pak stěžovatelce uložil povinnost nahradit náklady řízení ve výši 611.155,10 Kč.
K dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud ČR napadeným rozsudkem ze dne 28.8.2006 č.j. 32 Odo 1007/2006-262 rozhodl tak, že dovolání směřující proti výroku I. napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze zamítl. Ve zbývajícím rozsahu dovolání odmítl.
Stěžovatelka v podané ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud ČR svůj právní názor, vyslovený v záhlaví citovaném rozsudku ze dne 30.9.2004 a z něhož jako závazného vycházel i Vrchní soud v Praze v napadeném rozsudku ze dne 6.9.2005 a na kterém Nejvyšší soud ČR setrval i v dalším napadeném rozsudku ze dne 28.8.2006, založil na ustanovení §289 odst. 1 obchodního zákoníku a dovodil v něm, že i žalobce mohl vyzvat žalovaného k předložení návrhu kupní smlouvy, a proto pokud žalovanému takovou výzvu nepředložil, porušil povinnost uzavřít kupní smlouvu. To, za jakých předpokladů je zavázaná strana povinna uzavřít budoucí smlouvu, upravuje ustanovení 290 odst. 1 obchodního zákoníku, a zánik tohoto závazku pak ustanovení §292 odst. 3 obchodního zákoníku. Podle těchto ustanovení Nejvyšší soud ČR však dle názoru stěžovatelky věc vůbec neposuzoval. Jeho právní názor, že nepředloží-li zavázaná strana druhé straně (byť také zavázané) výzvu k uzavření budoucí smlouvy, porušuje tím povinnost smlouvu uzavřít, nemá dle stěžovatelky v uvedených ustanoveních oporu. Úprava v ustanovení §290 odst. 1 obchodního zákoníku nepochybně vychází z toho, že zavázaná strana bude k uzavření smlouvy vyzvána. Porušení závazku uzavřít smlouvu znamená neuzavřít na výzvu takovou smlouvu či odmítnout jednat o jejím uzavření. V případě, že oprávněná strana nevyzve zavázanou stranu ke splnění tohoto závazku v době určené ve smlouvě o uzavření budoucí smlouvy, závazek uzavřít budoucí smlouvu podle §292 odst. 3 obchodního zákoníku zaniká. Stejný názor zastává dle stěžovatelky i právní teorie, na níž citacemi uvedenými v ústavní stížnosti odkazuje. Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti uvedla, že shora uvedená ustanovení nutno použít i v případě, že k uzavření budoucí smlouvy se zaváží obě smluvní strany. V ustanovení §290 odst.1 obchodního zákoníku je užito pojmu "uzavřít smlouvu". Proces uzavírání smlouvy je i pro oblast obchodně právních vztahů upraven v ustanoveních §43 až §45 občanského zákoníku - návrh na uzavření smlouvy (§43a a §43b), přijetí návrhu (§43c) a okamžik uzavření smlouvy (§44). Podle ustanovení §44 odst.1 věta první občanského zákoníku je smlouva uzavřena okamžikem, kdy přijetí návrhu na uzavření smlouvy nabývá účinnosti. Uzavřením smlouvy ve smyslu ustanovení §290 odst. 1 obchodního zákoníku je proto podle stěžovatelky třeba rozumět přijetí návrhu na uzavření smlouvy. Z toho plyne, že má-li být zavázaná strana povinna smlouvu uzavřít, přijmout návrh na její uzavření, musí nejprve návrh na její uzavření obdržet. Do důsledku vzato pak za řádnou výzvu oprávněné strany k uzavření smlouvy třeba považovat předložení návrhu na uzavření smlouvy, a to návrhu již oprávněnou stranou podepsaného, aby ho zavázaná strana mohla bez zbytečného odkladu přijmout a tím smlouvu uzavřít. Stěžovatelka dále zdůraznila, že správné právní posouzení věci podle ustanovení §290 odst. l a §292 odst. 3 obchodního zákoníku, ve vztahu k ustanovením §43a, §43b a §44 občanského zákoníku, je rozhodné jak pro posouzení nároku žalovaného na náhradu škody, tak pro posouzení jeho nároku na smluvní pokutu. Dle názoru stěžovatelky tak Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 30.9.2004 porušil povinnost být vázán zákonem, v důsledku toho nesprávně zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14.1.2003, dále pak svým závazným právním názorem založil nové nesprávné rozhodnutí, tj. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6.9.2005, a o nápravu se nepostaral ani ve svém rozsudku ze dne 28.8.2006. Stěžovatelka se proto domnívá, že ústavní stížností napadené rozsudky jsou neústavní, jsou zásahem do práva účastníka na spravedlivý soudní proces a nesplňují účel jurisdikce (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR). Proto navrhuje, aby Ústavní soud svým nálezem v záhlaví citovaná rozhodnutí zrušil.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení ústavně zaručeného základního práva či svobody. Ve svých rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva, sledujících určitý ústavně chráněný účel, či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy, nebo o případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30.6.2004, sp. zn. III. ÚS 321/03).
Ohledně námitky porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny, jež spatřovala v přijetí závazného právního názoru dovolacím soudem založeného na nesprávném právním posouzení věci a v důsledku toho i vydání na něm založeného rozhodnutí odvolacího soudu, se Ústavní soud se stěžovatelkou neztotožňuje, neboť takový zásah neshledal. Jak již bylo výše uvedeno, Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu "správnosti" aplikace "jednoduchého" práva obecnými soudy. Navíc po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy, jejichž rozhodnutí byla napadena, věc po právní stránce hodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy prozařujícími do oblasti civilního práva a v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení, a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny. Svá rozhodnutí řádně odůvodnily a podrobně se v nich vypořádaly s argumenty, které stěžovatelka ve svých podáních uvedla. Dovolací soud se navíc v napadeném rozsudku ze dne 28.8.2006 podrobně vypořádal i s námitkami týkající se opomenutí a nesprávného výkladu ust. §290 odst. 1 a §292 odst. 3 obchodního zákoníku, které jsou obsaženy i v ústavní stížnosti, s konstatováním, že závěr odvolacího soudu ohledně posouzení nároku na náhradu škody není v rozporu s uvedenými ustanoveními, neboť zavázanými k uzavření smlouvy byly obě strany. Postup obecných soudů tak nelze označit za svévolný a napadená rozhodnutí proto neporušila základní práva stěžovatelky, jak tvrdila v ústavní stížnosti.
Ústavní soud dále konstatuje, že ačkoli stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že si je vědoma toho, že nikoliv Ústavní soud, který je soudním orgánem ochrany ústavnosti, nýbrž primárně Nejvyšší soud ČR je orgánem, jemuž ex lege přísluší sjednocovat judikaturu obecných soudů, na úrovni výkladu jednoduchého práva, a dále, že nesprávná aplikace práva může být důvodem zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci potud, pokud ji lze opodstatněně kvalifikovat jako aplikaci mající za následek porušení základních práv a svobod, nepředložila Ústavnímu soudu žádné ústavněprávní argumenty, které by její tvrzení o porušení základních práv dokládaly. Předložené argumenty, o nichž má za to, že podporují její tvrzení o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jsou v podstatě opakováním námitek, které již uplatnila v řízení před dovolacím soudem, s jehož právními závěry v rovině jednoduchého práva polemizuje i v ústavní stížnosti. Samu okolnost, že těmto námitkám dovolací soud nepřisvědčil, neboť se ztotožnil se závěry odvolacího soudu, nelze v žádném případě považovat za porušení práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud se nezabýval tvrzením stěžovatelky stran porušení čl. 90 Ústavy ČR, neboť jde o ustanovení kompetenční, resp. ustanovení charakterizující dělbu moci ve státě.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatelky dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2007
Ivana Janů
předsedkyně senátu