ECLI:CZ:US:2007:1.US.843.06.1
sp. zn. I. ÚS 843/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera, soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti J. K., M. D. a J. T., zast. Doc. JUDr. J. U., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6.9.2006, č.j. 23 Co 254/2006-61, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a P. K., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé podanou ústavní stížností napadli v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud"), ze dne 16.3.2006, č.j. 28 C 108/2004-50, kterým soud I. stupně zamítl jejich žalobu, v níž se domáhali na vedlejším účastníkovi, jako jednateli obchodní společnosti BRITANIA, s.r.o., zaplacení částky 331 552,- Kč s příslušenstvím. V ústavní stížnosti (s vadně označeným vedlejším účastníkem, za něhož mylně považovali soud I. stupně) vyjádřili nesouhlas se zamítavými rozsudky obou soudů, protože jsou přesvědčení, že úmyslným jednáním vedlejšího účastníka utrpěli značnou škodu ve své podnikatelské činnosti, s níž se nehodlají smířit. Stručně popsali důvody zamítnutí jejich žaloby a uvedli, že se obrátili na Ústavní soud v očekávání, že bude v jejich věci spravedlivě rozhodnuto. Svoje námitky koncentrovali do 4 okruhů (odpovědnost žalovaného jednatele obchodní společnosti za přiznanou a vykonatelnou pohledávku, solidární povahu této odpovědnosti, jednání jednatele v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku, neúčast jednatele při soudních jednáních) a dovodili, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jejich zaručené právo na soudní ochranu ve smyslu ustanovení hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zejména pak jejich právo na spravedlivý proces ve smyslu článku šestého Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"). Na základě tvrzených skutečnosti proto navrhli, aby Ústavní soud napadený rozsudek městského soudu zrušil.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny a Úmluvy upravujících základní práva, jejichž porušení stěžovatelé namítají, je následující:
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Z předloženého rozsudku městského soudu a z vyžádaného spisu obvodního soudu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé podali u obvodního soudu dne 23.10.2003 návrh na vydání platebního rozkazu, kterým se domáhali, aby vedlejšímu účastníkovi byla uložena povinnost zaplatit jim požadovanou částku s příslušenstvím. Ke svému požadavku uvedli, že žalovanému byla pravomocným rozsudkem Krajského obchodního soudu v Praze, jakožto jednateli a společníku obchodní společnosti BRITANIA, spol. s.r.o., uložena povinnost zaplatit jim uvedenou sumu, přes opakované výzvy, nařízený výkon rozhodnutí a trestní oznámení se tak nestalo, ačkoliv peníze prokazatelně měl. Vyjádřili přesvědčení, že žalovaný tak neučinil zřejmě v domnění, že za dluhy obchodní společnosti nenese odpovědnost. Obvodní soud platební rozkaz vydal, protože se ho nepodařilo doručit do vlastních rukou žalovaného, tak ho zrušil. Následně obvodní soud ustanovil žalovanému opatrovníka podle §29 obč. soudního řádu a po nařízeném jednání žalobu zamítl s odůvodněním, že požadovaná částka jim byla přiznána rozsudkem Krajského obchodního soudu, byť vůči jinému subjektu (upozornil, že z nevymožení pohledávky vůči obchodní společnosti nelze automaticky dovozovat odpovědnost žalovaného jakožto fyzické osoby z titulu jednatele této společnosti). Proti prvostupňovému rozsudku brojili stěžovatelé odvoláním, v němž namítali existenci společné odpovědnosti společnosti a jednatele podle §438 obč. zákoníku, vznášeli domněnku o možné aplikaci §424 obč. zákoníku, pochybovali o možném vzniku jejich bezdůvodného obohacení, protože společnost nemá žádný majetek, a podivovali se nad pochybností o jejich tvrzení, že žalovaný na adrese uvedené v obchodním rejstříku nesídlí. Městský soud rozsudek soudu I. stupně zrušil, neboť z něj nebylo zřejmé, o jakém předmětu soud rozhodoval a proč (což nelze bez zjištění, na jakém základě se žalobci svého nároku domáhají). V další fázi vyzval soud stěžovatele, aby vylíčili rozhodné skutečnosti a doplnili svá skutková tvrzení týkající se odpovědnosti žalovaného za způsobenou škodu, tedy zavinění, vznik škody a příčinnou souvislost ve smyslu §424 a 438 obč. zákoníku a označili důkazy k jejich prokázání a uvedli okolnosti, ke kterým mají být jimi označené důkazy provedeny. K tomu stěžovatelé doplnili, že žalovaný nese odpovědnost za škodu, kterou způsobil úmyslným jednáním proti dobrým mravům, jelikož zcela vědomě neuhradil dohodnutou částku, že odpovídá za škodu společně a nerozdílně s obchodní společností, a dovolávali se zásady poctivého obchodního styku. Po provedeném dokazování soud žalobu zamítl s odůvodněním, že není dána odpovědnost žalovaného jakožto jednatele společnosti, že není dána ani odpovědnost podle §424 obč. zákoníku, protože nebyl žádným z důkazů prokázán úmysl žalovaného. Po opětovném odvolání stěžovatelů založeném na tvrzení o existenci úmyslu žalovaného městský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu I. stupně. Vzal za jednoznačné, že stěžovatelé neprokázali svá tvrzení o škodě, která by vznikla v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalovaného. Provedené dokazování z jejich tvrzení prokázalo pouze to, že žalovaný potvrdil převzetí finanční částky jako odstupného, a to, že společnosti byla následně uložena povinnost zaplatit stěžovatelům pohledávku. Tvrzení o odpovědnosti žalovaného jako fyzické osoby za to, že se stěžovatelům nepodařilo přiznanou vykonatelnou pohledávku realizovat v rámci nařízeného výkonu rozhodnutí, nemá oporu v platném hmotném právu. Z tohoto důvodu považoval městský soud za bezvýznamné další tvrzení stěžovatelů o rozporu jednání žalovaného s dobrými mravy, o jeho spoluodpovědnosti s více škůdci i výkonu práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku.
Na základě těchto zjištění Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovateli namítaných porušení jejich základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že v průběhu řízení před obecnými soudy nebylo porušeno právo stěžovatelů na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V posuzované věci je totiž právní názor stěžovatelů založen na frapantně nesprávném ztotožnění dvou samostatných subjektů práva: právnické osoby - obchodní společnosti BRITANIA, spol. s r.o., a fyzické osoby - jednatele společnosti (viz jejich nesprávné tvrzení, že žalovanému byla pravomocným rozsudkem Krajského obchodního soudu v Praze, jakožto jednateli a společníku obchodní společnosti BRITANIA, spol. s.r.o., uložena povinnost zaplatit jim požadovanou sumu). Stěžovatelé musí tuto skutečnost respektovat a jí přizpůsobit volbu adekvátních právních prostředků k ochraně subjektivních práv. Ke konstrukci stěžovatelů o odpovědnosti vedlejšího účastníka za způsobenou škodu podle §424 obč. zákoníku Ústavní soud dodává, že jde o zvláštní případ odpovědnosti za škodu vzniklé porušením morálních norem - dobrých mravů, která je založena na subjektivním principu; vyžaduje se jednání zaviněné, a to dokonce zavinění ve formě úmyslu (přímého či nepřímého). Důkazní břemeno tíží v tomto směru poškozeného, ten musí dále prokázat, že škůdce jednal v rozporu s dobrými mravy, existenci škody a příčinné souvislosti mezi oběma těmito předpoklady. Důkaz o existenci těchto předpokladů stěžovatelé v řízení před obecnými soudy nepředložili, není proto namístě jejich tvrzení o porušení práva na soudní ochranu. Také jejich odkaz na společnou odpovědnost podle §438 obč. zákoníku není vhodný, protože toto ustanovení se vztahuje na případy, kdy škoda byla způsobena více škůdci (spoluzpůsobení škody stěžovatelé ani netvrdí). Lze proto uzavřít, že k namítanému porušení práva na soudní ochranu a práva na spravedlivý proces ve věci stěžovatelů nemohlo dojít (tento následek podle konstantní judikatury Ústavního soudu nastává v situacích, jestliže je stěžovateli upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, popř. tento soud bezdůvodně odmítá jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně zůstává v řízení delší dobu nečinný, event. je mu upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy). Taková situace nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatelů domáhat se vůči žalovanému náhrady škody, stěžovatelé však musí vzít na vědomí procesní postavení žalobce v řízení o náhradu škody a z toho plynoucí rozsah povinnosti tvrzení (determinovaný obsahem příslušného hmotně právního vztahu) a rozsah navazující povinnosti důkazní. Tyto povinnosti stěžovatelé, jak obecné soudy správně nalezly, nesplnili; nerozlišili skutkovou podstatu obecné odpovědnosti za škodu založenou na presumpci zavinění a skutkovou podstatu odpovědnosti za škodu způsobenou úmyslným jednáním proti dobrým mravům; nebyl tak založen důvod pro tvrzení o zásahu do práva na soudní ochranu.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2007
Vojen Güttler
předseda senátu