ECLI:CZ:US:2007:1.US.844.07.1
sp. zn. I. ÚS 844/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti J. B., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Kružíkem, advokátem v Brně, Příkop 2a, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.12.2006, sp.zn. 8 Tdo 1553/2006, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27.6.2006, sp.zn. 8 To 103/2006, a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18.1.2006, sp.zn. 3 T 215/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi mělo být porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces. Porušení uvedeného práva spatřuje zejména v následujících skutečnostech.
Napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákona a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně zamítl. Dovolání, kterým zamítavé usnesení krajského soudu napadl, bylo Nejvyšším soudem jako zjevně neopodstatněné zamítnuto. Podle stěžovatele soudy odmítly všechny důkazy svědčící v jeho prospěch a neuvěřily jim, aniž vysvětlily proč. Odmítnuta byla i stěžovatelova argumentace jinou právní kvalifikací. Namítá dále, že zjištěný skutkový stav je v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a tvrdí, že se soudy opřely v podstatě jen o výpověď poškozeného Š. Takovým postupem mělo být zasaženo do stěžovatelových základních práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 3 T 215/2005, vedený u Městského soudu v Brně. Zjistil, že dne Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 18.1.2006, čj. 3 T 215/2005-180, uznal stěžovatele vinným, že dne 21.4.2005, kolem 11. hod. spolu s Mgr. M. D. v prostoru restaurace Sokolské koupaliště v Brně požadovali po provozovateli této restaurace J. Š. částku 560.000,- Kč s tím, že se jedná o pohledávku, kterou odkoupili od bývalého společníka M. V. Poté, co jim poškozený řekl, že takovou částku nemůže zaplatit, vyhrožovali mu tím, že existují možnosti, jak jej o vše připravit, že by restaurace mohla lehnout popelem a poškozený tam zůstat, později mu dal stěžovatel facku a ukázal mu pažbu pistole, kterou měl schovanou pod bundou. Po těchto výhrůžkách poškozený vyplnil směnku na částku 500.000,- Kč. Soud kvalifikoval uvedené jednání jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písmeno c) tr. zákona a odsoudil stěžovatele k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, se zařazením do věznice s ostrahou.
Stěžovatel napadl rozsudek odvoláním, v němž namítal, že byl odsouzen výhradně na základě tvrzení poškozeného Š., v jehož výpovědi je prý řada rozporů a je evidentní, že lhal. Tyto okolnosti však soud nevzal v úvahu, některé části skutkového stavu dostatečně neodůvodnil a logicky neobjasnil. V této souvislosti se stěžovatel odvolává na některé nálezy Ústavního soudu, ze kterých vyplývá, že dojde-li k důkazní situaci, kdy na jedné straně stojí výpověď poškozeného částečně podporovaná výpovědí dalšího svědka, ale tyto výpovědi jsou v přímém rozporu s výpovědí obžalovaného a dalšího svědka (dalšího obžalovaného), je soud povinen vyčerpávajícím způsobem doplnit dokazování a logicky popsat a věcně přesvědčivě veškerý svůj postup odůvodnit, neboť nelze uvěřit jedné ze vzájemně protichůdných verzí bez dalšího. Dále navrhl výslech dalších svědků.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27.6.2006, čj. 8 To 103/2006-236, odvolání stěžovatele zamítl. Uvedl, že doplnil řízení výslechem některých svědků, leč jejich výpovědi nemohly změnit soudem I. stupně správně zjištěný skutkový stav. Pokud se týká návrhů na doplnění dokazování výslechem poručice Patočkové, která prováděla výslech poškozeného v přípravném řízení, tento důkaz považoval soud za nadbytečný, protože průběh výslechu poškozeného je zachycen v trestním spise. Jestliže stěžovatel poukazoval na rozpory ve výpovědích některých svědků, odvolací soud je odstranil opětovným výslechem poškozeného a dalších svědků. U stěžovatele nebyly shledány žádné polehčující okolnosti. Přitěžovalo mu to, že se trestného činu dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení pro jinou závažnou trestnou činnost násilné povahy. Uložený trest je proto trestem spíše mírnějším a nelze jej označit za nepřiměřeně přísný.
Stěžovatel napadl uvedené usnesení Krajského soudu v Brně dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 20.12.2006, čj. 8 Tdo 1553/2006-279, jako zjevně neopodstatněné odmítl.
III.
K výzvě Ústavního soudu podaly vyjádření Krajský soud v Brně a Městský soud v Brně. Oba soudy odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí. Rovněž Nejvyšší soud ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Proto Ústavní soud nevzal tato vyjádření za základ svého zjištění a rozhodnutí.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR); nemůže proto na sebe brát právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že se stěžovatel domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností. Přehlíží, že Ústavní soud není dalším stupněm v hierarchii obecných soudů a v podstatě jen opakuje argumenty, kterými se zabýval již odvolací soud a s nimiž se tento soud v odůvodnění svého (napadeného) rozhodnutí dostatečně vypořádal.
Z ústavní stížnosti vyplývá, že svým podáním směřuje především proti hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a právním závěrům z nich vyvozených, se kterým nesouhlasí. K této námitce Ústavní soud uvádí, že z jeho ustálené judikatury vyplývá, že aplikace obyčejného práva může být důvodem zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci jedině potud, pokud jí lze opodstatněně kvalifikovat jako aplikaci mající za následek porušení základních práv a svobod; tj. zejména tehdy, jde-li o takovou aplikaci, která se jeví v daných souvislostech jako svévolná, argumentačně vybudovaná bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění, takže ji objektivně není možné akceptovat (srov. např. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 74/02, III. ÚS 126/04 a další, dostupné na www.judikatura.cz).
O takový případ aplikace práva se však v projednávané věci nejedná.
Z napadených rozhodnutí a jejich odůvodnění, ve kterých obecné soudy vyjádřily své hodnotící úvahy, nevyplývají známky libovůle při jejich rozhodování. Obecné soudy podle názoru Ústavního soudu rozhodovaly v souladu s ústavním principem nezávislosti soudů a respektovaly zásadu volného hodnocení důkazů precizovanou v ust. §2 odst. 6 tr. řádu.
Stěžovatelem předkládaná verze skutkového děje a odlišná interpretace provedených důkazů, jinými slovy nesouhlas se závěry obecných soudů, nemohou samy o sobě založit protiústavnost napadených rozhodnutí. K jednotlivým námitkám stěžovatele proto postačí odkázat na jejich odůvodnění, neboť soudy se s jeho obhajobou způsobem dostatečným vyrovnaly. Závěry soudů nejsou zjevně nelogické ani nesrozumitelné. V odůvodnění svého rozhodnutí Městský soud v Brně uvedl, jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména jak hodnotil výpovědi svědků. Je pravda, že jediným přímým důkazem svědčícím proti stěžovateli byla výpověď poškozeného, avšak výpovědi jiných svědků (G., K., V., D., K., K., J., Š.) ji nepřímo potvrdily. Obecný soud se proto přiklonil k závěru, že tato výpověď je pravdivá. V jeho úvahách není nic, co by odporovalo zásadám formální logiky a nikterak nevybočují z mezí ústavnosti. Krajský soud doplnil dokazování výslechem dalších svědků a opakovaným výslechem poškozeného, leč i tyto důkazy potvrdily nalézacím soudem zjištěný skutkový stav. Pokud některé důkazy soud neprovedl (výslech poručice P.), přesvědčivě zdůvodnil, proč tak neučinil.
Co se týče napadeného usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatel namítal, že "i kdyby se skutek stal tak, jak jej popsal nalézací soud, nebyl by spáchán se zbraní". Tu Ústavní soud opět poukazuje na odůvodnění napadeného usnesení. Nejvyšší soud v souladu s uznávanou doktrínou dospěl k závěru, že trestný čin se zbraní byl spáchán i tehdy, jestliže pachatel přímo zbraně ke spáchání trestného činu nepoužil, ale měl ji za tím účelem u sebe, aby ji podle potřeby použil k útoku, k překonání či zamezení odporu. Provedená skutková zjištění svědčí o tom, že stěžovatel ukázal poškozenému zbraň za situace, kdy byl poškozený fyzicky napadán a byly proti němu vznášeny různé výhrůžky. Stěžovatel sice výslovně výhrůžku použití zbraně nepronesl, ale ukázal ji poškozenému za okolností, které na jeho psychiku silně působily. Závěry Nejvyššího soudu jsou v tomto směru logické a známky libovůle rovněž nevykazují.
V předmětné věci dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy postupovaly v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho obecné soudy vyvodily, neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Rozhodnutí obecných soudů jsou tedy i z ústavněprávního hlediska plně přijatelná.
Proto Ústavní soud uzavřel, že napadenými rozhodnutími k namítanému porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo.
Za tohoto stavu Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2007
Vojen Güttler
předseda senátu