ECLI:CZ:US:2007:1.US.85.06.1
sp. zn. I. ÚS 85/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného JUDr. Evou Chromcovou Burešovou, advokátkou se sídlem Prostějov, Žižkovo nám. 19, PSČ: 796 01, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 11. 2005, čj. 30 Cdo 2604/2004 -142, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2004, čj. 19 Co 440/2000 - 121, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby byly zrušeny shora označené rozsudky Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně (dále "krajský soud"), vydané v řízení o určení vlastnictví.
Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy porušily jeho základní práva, zaručená mu Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") v čl. 11 odst. 4 a čl. 36 a porušily také čl. 90 Ústavy ČR. Tím, že vlastnictví bylo potvrzeno žalovanému, byl stěžovatel bez náhrady zbaven svého vlastnického práva k nemovitostem. Úmyslem stěžovatele bylo prodat jiné nemovitosti než ty, které byly uvedeny v kupní smlouvě. Smlouva tak byla, podle stěžovatele, v části relativně neplatná pro právně podstatný omyl ve vůli prodávajícího. Navíc byl převod pozemků v rozporu s dobrými mravy, protože byly převedeny za mnohonásobně nižší částku, než byla jejich tehdejší tržní hodnota.
II.
Z rozhodnutí obecných soudů a z podání stěžovatele bylo zjištěno, že Okresní soud v Prostějově (dále "okresní soud") rozsudkem ze dne 25. 4. 2000, čj. 7 C 91/99 -68, zamítl žalobu stěžovatele (jako žalobce v řízení před obecnými soudy) na určení, že část kupní smlouvy, uzavřené mezi stěžovatelem jako prodávajícím a J. B. jako kupujícím, je neplatná v části, týkající se převodu v rozsudku označených pozemků a určil, že stěžovatel je výlučným vlastníkem pozemků v rozsudku specifikovaných. Následně krajský soud, rozsudkem ze dne 23. 6. 2004, změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobu zamítl. Dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2005 zamítnuto.
III.
Stěžovatel ve stížnosti uvedl, že měl na určovací žalobě právní zájem a že byl aktivně legitimován k podání návrhu na určení, zda tu právní vztah je nebo není. Ze stěžovatelovy argumentace je ale zřejmé, že vychází z chybného chápání institutu určovací žaloby. Dostatečně srozumitelné, přehledné a pregnantní vysvětlení podal v odůvodnění svého rozsudku Nejvyšší soud. Ve světle jeho argumentace se pak ústavní stížnost jeví jako snaha stěžovatele o získání další instance, u níž by mohl předkládat svou argumentaci, založenou převážně na výkladu podústavního práva. Avšak jak již mnohokrát judikoval Ústavní soud ve své obecně dostupné judikatuře, role další instance obecného soudnictví mu zásadně nepřísluší. Lze jen doplnit, že ačkoli krajský soud zamítl žalobu pro absenci naléhavého právního zájmu na straně stěžovatele, nad rámec této procesní argumentace se podrobně zabýval i výkladem příslušných hmotně-právních ustanovení o omylu a jeho následcích pro platnost právních úkonů v tomto konkrétním případě a také otázkou dobrých mravů (viz str. 5, 6 rozsudku).
Ve věci stěžovatele nejsou, ve smyslu judikatury Ústavního soudu (viz např. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 27, str. 307), právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními. K zásahu do základních ústavně zaručených práv stěžovatele ve smyslu čl. 11 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny nedošlo.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu