ECLI:CZ:US:2007:1.US.861.07.1
sp. zn. I. ÚS 861/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. J. Š., zastoupeného JUDr. Josefem Krlínem, advokátem, Zeyerova 32, 370 01 České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 23 To 125/2007, a proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 1. 2007, sp. zn. 31 T 196/2004, ve výrocích o zamítnutí části návrhu, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatel napadá v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů a navrhuje Ústavnímu soudu jejich zrušení pro jejich rozpor s právy zaručenými ústavním pořádkem.
Usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 1. 2007, sp. zn. 31 T 196/2004, byla stěžovateli stanovena částka celkem 318 340,50 Kč vč. DPH, jako odměna a náhrada hotových výdajů obhájce ve smyslu §151 odst. 2, odst. 3 trestního řádu. Ve zbytku byl návrh stěžovatele v částce 85 644,50 Kč zamítnut. Stěžovatel podal odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 23 To 125/2007, tak, že napadené rozhodnutí zrušil a sám rozhodl podle §151 odst. 2, odst. 3 trestního řádu tak, že se stěžovateli stanoví částka 347 043,27 Kč vč. DPH jako odměna a náhrada hotových výdajů obhájce. Část návrhu v částce 23 895,23 Kč byla Krajským soudem v Českým Budějovicích zamítnuta.
V ústavní stížnosti, po rekapitulaci dosavadního řízení, stěžovatel uvádí, že se neztotožňuje s výší stanovené odměny a náhrady hotových výdajů, jak ji vyčíslily obecné soudy. Jako podstatu svého nesouhlasu nastoluje otázku, jak se ve stanovené odměně a náhradě hotových výdajů projeví nepravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně, který do svého rozhodnutí namísto původní právní kvalifikace trestného činu vydírání, jak je uvedena v obžalobě, zahrnul pouze mírnější právní kvalifikaci trestného činu výtržnictví. Tento rozsudek však nenabyl právní moci, neboť byl zrušen odvolacím soudem, a stěžovatel se proto domnívá, že sazba odměny za úkony obhajoby by se i v období po rozhodnutí soudu prvního stupně měla odvíjet od právní kvalifikace obsažené v obžalobě. Zároveň stěžovatel obecným soudům, stručně řečeno, vytýká, že některé úkony, které účtoval jako dva, vyložily pro jejich bezprostřední časovou návaznost jako úkon obhajoby jeden. Soudy tak měly porušit ustanovení čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy.
Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dochází Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v celém rozsahu zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy. Nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Takový stav v posuzované věci nenastal, neboť v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení trestního řádu ze strany obecných soudů není obsažen prvek svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti.
Je třeba zdůraznit, že stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s řádně a přesvědčivě zdůvodněnými právními závěry obecných soudů a opakuje námitky uplatněné již v předchozím řízení, jimiž se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně podrobně zabýval. Tím stěžovatel staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu nepřísluší. Závěry obecných soudů vycházejí z platné právní úpravy a respektují ústavně garantovaná základní práva stěžovatele. Odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích i odůvodnění rozhodnutí Okresního soudu v Českých Budějovicích, s nímž se odvolací soud ztotožnil, obsahují přiléhavou argumentaci, proč se právní kvalifikace v určité fázi řízení již nemohla zhoršit a jaké to má důsledky ve sféře odměny advokáta, i z jakého důvodu považují stěžovatelem samostatně nárokované úkony obhajoby pro účely vyúčtování za úkon jeden. K takovému rozhodnutí byly obecné soudy plně kompetentní a Ústavnímu soudu k dalšímu přezkumu jejich věcné správnosti není nadán pravomocí.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. června 2007
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu