ECLI:CZ:US:2007:1.US.87.06
sp. zn. I. ÚS 87/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti Mgr. M. S., zastoupeného Mgr. Janem Kutějem, advokátem, sídlem 28. října 5, Opava, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8.11.2005, č.j. 28 Co 448/2005-223, a proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 31.5.2005, č.j. P 124/96-202, a návrhu na odklad jejich vykonatelnosti, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel včas a řádně podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedené rozsudky obecných soudů a požadoval jejich zrušení. Okresní soud v Nymburce (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 31.5.2005, č.j. P 124/96-202, zamítl jeho návrh na snížení výživného na syna, naopak bylo rozhodnuto o zvýšení výživného z částky 1 200,- Kč na částku 2 200,- Kč a rozhodnuto o splátkách dlužného výživného. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 8.11.2005, č.j. 28 Co 448/2005-223, změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že návrh na zvýšení za dobu od 1.7.2004 do 31.12.2004 zamítl, nově stanovil povinnost úhrady dlužného výživného a v dalším rozsudek potvrdil. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozsudky byla porušena jeho základní práva zaručená ústavními zákony, a to právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s článkem 38 odst. 2 Listiny a článkem 90 Ústavy ČR (dále jen "Ústava"), právo na zákonnost zakotvené v čl. 2 odst. 2 a odst. 4 Ústavy a v čl. 2 odst. 2 Listiny, právo na ochranu základních práv mocí soudní zakotvené v čl. 4 Ústavy a v čl. 36 odst. 2 Listiny, právo rovnosti před zákonem podle čl. 1 Listiny a právo rovného postavení účastníka řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. Tvrzení o porušení jednotlivých základních práv stěžovatel samostatně rozvádí v dalších částech ústavní stížnosti, především namítá, že mu v řízení, které předcházelo vydání napadených rozhodnutí, nebylo umožněno provést důkazní prostředky a dovozuje, že se jedná o případ tzv. opomenutých důkazů (např. upozorňuje, že soud I. stupně nezkoumal možnosti, schopnosti a majetkové poměry matky, proto nemohl dospět ke správným závěrům o rozsahu vyživovací povinnosti každého z rodičů). Dále stěžovatel vyjadřuje názor, že mezi skutkovými zjištěními obecných soudů a jejich právními závěry existuje extrémní rozpor, že rozhodnutí nejsou dostatečně odůvodněna, že soudy pochybily, když vůbec nezohlednily ustanovení §96 odst. 2 zákona o rodině, podle kterého výživné (resp. jeho část) nelze přiznat, jestliže by to bylo v rozporu s dobrými mravy, že nezohlednily ustanovení §85 odst. 2 zákona o rodině, podle kterého rozsah vyživovací povinnosti povinného je dán možnostmi, schopnostmi a majetkovými poměry povinného. Stěžovatel současně podal návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozsudků.
Znění příslušných článků Listiny a Ústavy, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 1 Listiny:
Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.
Čl. 2 odst. 2 Listiny:
Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 36 odst. 2 Listiny:
Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
Čl. 37 odst. 3 Listiny
Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.
Čl. 38 odst. 2 Listiny:
Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
Čl. 2 odst. 2 Ústavy:
Ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo.
Čl. 2 odst. 4 Ústavy:
4) Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.
Čl. 4 Ústavy:
Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci.
Čl. 90 Ústavy:
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
Podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Krajský soud odkázal na odůvodnění rozsudku a na obsah spisu. Připomenul, že skutečnost, že stěžovatel nepracoval a neměl s výjimkou doby, kdy pobíral jako uchazeč o zaměstnání podporu v nezaměstnanosti, není důvodem snížení vyživovací povinnosti vůči nezletilému, neboť u osoby povinné rozhodují reálné schopnosti, možnosti a majetkové poměry poskytovat výživné. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti neformuloval.
Okresní soud nepovažuje ústavní stížnost ohledně porušení práva na spravedlivý proces za důvodnou, protože právní závěry soudů jsou v naprostém kontextu se skutkovými zjištěními; s tvrzením o porušení dalších základních práv nesouhlasí a odkázal na odůvodnění obou rozsudků.
Vzhledem ke zjištění, že oba účastníci neuvedli ve svých vyjádřeních žádné nové skutečnosti a plně odkázali na odůvodnění svých rozsudků, jež má stěžovatel k dispozici, nezasílal mu Ústavní soud tato vyjádření k případné replice.
V průběhu řízení Ústavní soud zjistil, že pod sp.zn. P 124/96 vede okresní soud spis ve věci úpravy výchovy a výživy k nezl. synovi stěžovatele. Rozsudkem ze dne 21.5.1996, č.j. P 124/96-23, byl nezl. syn svěřen do výchovy matky a stěžovateli byla uložena povinnost přispívat na jeho výživu částkou 700,- Kč měsíčně, následujícím rozsudkem ze dne 22.2.1999 byl upraven styk stěžovatele se synem. K úpravě výživného došlo na základě rozsudku ze dne 12.9.2000, č.j. P 124/96-61, kterým soud schválil dohodu rodičů o zvýšení výživného na 1 200,- Kč měsíčně, v průběhu této fáze soud zjišťoval majetkové poměry obou rodičů. Matka v roce 2004 požádala o další zvýšení výživného, také v této době soud zjišťoval příjmy obou rodičů a rozsudkem ze dne 9.8.2004, č.j. P 124/96-82, zvýšil výživné na 2 200,- Kč, přitom vycházel z výdělkových možností stěžovatele, který v té době neměl žádný příjem. K odvolání stěžovatele byl rozsudek zrušen pro neúplné zjištění skutkového stavu. Po doplnění dokazování, zaměřeném především na možnost stěžovatele získat zaměstnání odpovídající jeho vzdělání (návrhy stěžovatele na další doplnění dokazování zamítl, protože je považoval za nadbytečné), rozhodl okresní soud o zvýšení napadeným rozsudkem. V odůvodnění konstatoval, že došlo k zásadní změně poměrů, a to na straně nezletilého i na straně rodičů, přitom zdůraznil, že chování otce hodnotil podle §96 odst. 1 věta druhá zákona o rodině. Stěžovatel proti rozsudku podal odvolání, matka nezletilého ho považovala za nedůvodné, opatrovník nezletilého vyjádřil domněnku, že přístup stěžovatele k plnění jeho vyživovací povinnosti je velice nezodpovědný - nesnaží se získat pracovní místo ve své profesi, byl několikrát stíhán pro trestný čin zanedbání povinné výživy, výživné zaplatil až když mu hrozilo odsouzení. Krajský soud po provedeném jednání rozhodl napadeným rozsudkem, v němž zohlednil dobu, po kterou byl stěžovatel evidován jako uchazeč o zaměstnání u úřadu práce.
Na základě uvedených zjištění Ústavní soud shledal, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení základních práv stěžovatele nebylo zjištěno. K namítanému porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud dodává, že v návaznosti na jeho dosavadní judikaturu lze konstatovat, že k porušení práva na spravedlivý proces dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy - taková situace však nenastala. Podstatu ústavní stížnosti totiž tvoří stěžovatelova polemika s názory obecných soudů a nesouhlas s jejich argumentací, s důrazem na určení výše výživného. K tomu Ústavní soud připomíná, že podle §85 odst. 2 zák. o rodině mají oba rodiče povinnost přispívat na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů; ve smyslu §96 odst. 1 přihlédne soud při určení výživného k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i ke schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného; při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného zkoumá soud, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Napadené rozsudky se nezakládají na odůvodnění, které by vykazovalo znaky libovůle obecných soudů při interpretaci a aplikaci uvedených ustanovení zákona o rodině, resp. tvrzený extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry. Okresní soud založil své rozhodnutí na dostatečně obsáhlém dokazování výpověďmi a listinnými důkazy; zároveň je zřejmé, že námitkami stěžovatele (v zásadě totožnými v podaném odvolání i v ústavní stížnosti) se dále zabýval krajský soud, včetně provedení doplňujících výslechů stěžovatele i matky nezletilého a stěžovateli částečně vyhověl. Z předložených listinných důkazů a ze spisu okresního soudu vyplývá, že obecné soudy se stěžovatelovými návrhy velmi zevrubně zaobíraly, vypořádaly se náležitým způsobem s jeho tvrzeními i s navrženými důkazy. Též požadavek, aby při určování rozsahu vyživovací povinnosti jednoho z rodičů bylo vzato v úvahu též plnění vyživovací povinnosti druhého rodiče, tedy nejen jeho skutečné výdělkové poměry, ale i možnosti a schopnosti, byl naplněn. Ze spisu vyplývá, že okresní soud zkoumal příjmy matky (viz oznámení o základech daně z příjmů fyzických osob za roky 2001-2003), nezabýval se již případnými možnostmi výhodnějšího zaměstnání. V kontextu však nejde o tzv. opomenutý důkaz, protože okresní soud jeho provedení, jako nadbytečné, zamítl. Protože provádění dokazování, jakož i hodnocení důkazů, je plně v působnosti obecných soudů, nemůže takový postup vést k porušení základních práv účastníků občanského soudního řízení. Navíc, rozhodování o výživném je typickým případem úpravy poměrů mezi oprávněným a povinným cum clausula rebus sic stantibus, jejichž relevantní změna (v posuzovaném případě např. změna výdělkových možností a schopností matky) tak může determinovat rozsah stanovené vyživovací povinnosti.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud neshledal důvody pro postup podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, proto odmítnutí ústavní stížnosti konzumuje i rozhodnutí o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozsudků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2007
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu