ECLI:CZ:US:2007:1.US.875.07.1
sp. zn. I. ÚS 875/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera, soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti P. H., zast. JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem, sídlem České mládeže 135, Liberec, proti usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 17.1.2007, č.j. 62 Nc 6772/2006-21, spojené s návrhem na zrušení §88 odst. 4 zák. č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Okresního soudu v Liberci, jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel napadl ústavní stížnosti v záhlaví uvedené usnesení Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud"), jímž byla zamítnuta jeho námitka proti příkazu k úhradě nákladů exekuce soudního exekutora JUDr. S. K. ze dne 23.10.2006, č.j. 36 Ex 1319/2006-11, neboť má zato, že v jeho případu došlo k porušení práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 36 odst. 3, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 96 Ústavy ČR (dále jen "Ústava") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva). Dále má zato, že ustanovení §88 odst. 4 zák. č. 120/2001 Sb. je protiústavní. V další části návrhu popsal průběh exekučního řízení, v němž mělo dojít k vymožení peněžitého plnění ve výši 250 000,- Kč s příslušenstvím a nákladů exekuce. Dne 23.10.2006 vydal soudní exekutor příkaz k úhradě nákladů exekuce pod č.j. 26 Ex 1319/2006-11, podle něhož se náklady sestávají z odměny exekutora ve výši 18 750,- Kč + 19% DPH, nákladů exekuce ve výši 3 500,- Kč + DPH, a účelně vynaložené náklady vedlejšího účastníky částku ve výši 11 781,- Kč. Proti tomuto příkazu podal stěžovatel námitky (pozn. tyto námitky jsou obsahově zcela převzaty do ústavní stížnosti); jsou založené na tvrzení, že částku 229 800,- Kč zaplatil stěžovatel ještě před tím, než bylo vydáno usnesení o nařízení exekuce (usnesení bylo vydáno dne 11.10.2006, stěžovatel dal příkaz k úhradě dne 10.10.2006), uvedl, že nerozumí tomu, jak soudní exekutor došel ke snížení odměny o 50% a jeho jednání považuje za nestandardní. Dále rozporuje vyčíslené náklady exekuce tak, že požadovaná částka 3 500,- Kč nevyplývá z §13 odst. 1 vyhl. č. 330/2001 Sb. Protože neuznává základ odměny exekutora, základ nákladů exekuce, neuznává ani 19% DPH. V další části napadá výpočet účelně vynaložených nákladů vedlejšího účastníka. Ústavní stížnost spojil s návrhem na zrušení §88 odst. 4 zák. č. 120/2001 Sb. pro rozpor s čl. 36 odst. 3 Listiny, neboť toto ustanovení nepřipouští opravný prostředek proti rozhodnutí o námitkách vůči exekučnímu příkazu. V této souvislosti též poukazuje na rozdíly v procesním postavení povinného při exekuci podle zák. č. 120/2001 Sb. a při výkonu rozhodnutí podle obč. soudního řádu, který odvolání proti rozhodnutí v prvním stupni připouští. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby napadené usnesení okresního soudu Ústavní soud zrušil, stejně jako aby zrušil §88 odst. 4 zák. č. 120/2001 Sb.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, Ústavy a Úmluvy upravujících základní práva, jejichž porušení stěžovatelé namítají, je následující:
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 36 odst. 3 Listiny:
Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
Čl. 37 odst. 3 Listiny
Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.
Čl. 38 odst. 2 Listiny
Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
Čl. 96 Ústavy:
1) Všichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva.
2) Jednání před soudem je ústní a veřejné; výjimky stanoví zákon. Rozsudek se vyhlašuje vždy veřejně.
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Z předložených listinných podkladů Ústavní soud zjistil, že soudní exekutor dne 23.10.2006 vydal exekuční příkaz č.j. 36 Ex 1319/2006-11, jímž rozhodl o nákladech exekuce a o účelně vynaložených nákladech oprávněného. Vycházel přitom z informace od oprávněného, že částka 229 800,- Kč byla uhrazena dne 12.10.2006, bez výzvy soudního exekutora, proto byla jeho odměna stanovena ve výši 50% tarifní částky, náklady exekuce stanovil s odkazem na §13 odst. 1 vyhl. č. 330/2001 Sb. a náklady oprávněného byly tvořeny odměnou za převzetí věci a sepis návrhu a dvěma režijními paušály podle §7 a §13 vyhl. č. 177/1996 Sb. Stěžovatel podal proti příkazu včas námitky, které se shodují s obsahem ústavní stížnosti (viz výše). Okresní soud napadeným usnesením námitky zamítl a v odůvodnění vysvětlil důvody zamítnutí. Stěžovatele poučil, kromě jiného, o tom, že dluh je uhrazen až připsáním částky na účet věřitele, že exekutor správně stanovil odměnu ve výši 50% tarifní částky podle §11 odst. 1 písm. a) vyhl. č. 330/2001, že výše náhrady hotových výdajů byla stanovena v souladu s platnými předpisy (k tomu Ústavní soud dodává, že jde o paušální částku, která je částkou minimální) a že exekutor, jako plátce daně z přidané hodnoty, si tuto náhradu naúčtoval oprávněně. V odůvodnění též zdůraznil, že první porada s klientem, včetně převzetí a přípravy zastoupení, je jedním úkonem právní služby a sepsání návrhu druhým úkonem právní služby [Ústavní soud připomíná, že stěžovatel se evidentně mýlí, když tvrdí, že tato vyhláška v §11 odst. 2 písm. e) považuje převzetí věci a sepsání návrhu za jeden úkon právní služby].
Na základě těchto zjištění Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že v průběhu řízení před obecnými soudy nebylo porušeno právo žádné jeho základní právo. Podstatou ústavní stížnosti je opakovaná polemika stěžovatele s aplikací vyhl. č. 330/2001 Sb. při stanovení výše nákladů exekuce a s aplikací vyhl. č. 177/1996 Sb. při určení rozsahu účelně vynaložených nákladů oprávněného. Se všemi jeho námitkami se adekvátním způsobem vypořádal okresní soud, přičemž mu objasnil příslušnou právní úpravu. Jestliže se stěžovatel snaží těmto námitkám dát ústavně právní rozměr, nemůže být úspěšný, nakolik jde toliko o aplikaci tzv. jednoduchého práva. Stěžovatel v ústavní stížnosti (čl. II.) pouze tvrdí, že v jeho případu došlo v obecné rovině k porušení práv chráněných citovanými články Listiny, Ústavy a Úmluvy, aniž by tvrzené zásahy řádně specifikoval.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavní soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Stěžovatel spojil s ústavní stížnosti - ve smyslu §74 zákona o Ústavním soudu - návrh na zrušení §88 odst. 4 zák. č. 120/2001 Sb. Podle konstantní judikatury (srov. usnesení sp.zn. III. ÚS 101/95, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 4, str. 351) platí, že pokud je samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Z tohoto důvodu se v posuzované věci Ústavní soud již nezabýval stěžovatelovými námitkami zařazenými do bodu IV. ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a z tohoto důvodu byl jeho návrh na zrušení §88 odst. 4 zák. č. 120/2001 Sb. odmítnut podle §43 odst. 2 písm. b) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2007
Vojen Güttler,
předseda senátu