ECLI:CZ:US:2007:1.US.956.07.1
sp. zn. I. ÚS 956/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti V. H., zastoupeného Mgr. Janem Mlynarčíkem, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Laurinova 1049, proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 8.11.2006, čj. 3 T 120/2006-89, a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16.1.2007, čj. 10 To 487/2006-124, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Opírá ji zejména o následující důvody.
Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi byl stěžovatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §224 tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 5 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 1 roku. Dále byl odsouzen k náhradě škody poškozené E. D. Trestného činu se měl dopustit tím, že náhle vstoupil z pravé strany z polní cesty do jízdní dráhy cyklistky E. D. a v důsledku tohoto střetu jí způsobil pád a četná zranění s dobou léčení 5 až 6 měsíců. Stěžovatel napadl rozsudek odvoláním, které Krajský soud v Praze zamítl jako nedůvodné.
Podle stěžovatele soudy napadenými rozhodnutími porušily jeho základní právo podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť řádně nehodnotily provedené důkazy a nezabývaly se námitkami stěžovatele, které vznesl v průběhu řízení. Daný postup byl porušen zejména v odvolacím řízení, v němž bylo prokázáno posudkem znalce ing. K. - který předložil stěžovatel - že skutkové i právní závěry soudu I. stupně byly učiněny na podkladě stop, které Policií ČR nebyly řádně zajištěny. Stěžovatel namítal v odvolání některé skutečnosti svědčící v jeho prospěch (původ krevní stopy), soud se však těmito námitkami nezabýval a nedoplnil v tomto směru dokazování. Soudy také nepřihlédly k možnému spoluzavinění cyklistky a nezhodnotily je. Pochybnosti o výsledcích dokazování měl prý i krajský státní zástupce, který navrhoval doplnit dokazování ve směrech, které se z větší části shodovaly s námitkami stěžovatele, což soud nerespektoval.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 3 T 120/2006, vedený u Okresního soudu v Mladé Boleslavi. Zjistil, že tento soud vydal dne 14.8.2006 trestní příkaz čj. 3 T 120/2006-76, kterým uznal stěžovatele vinným, že dne 12.8.2005 kolem 19.10 hod. v katastru obce Kosmonosy náhle vstoupil v místech klesání z pravé strany z polní cesty do jízdní dráhy cyklistky E. D., čímž jí v důsledku střetu a pádu na zem způsobil zhmoždění mozku s krvácením do mozkových plen, zlomeninu spodiny lebeční, zhmoždění levého stehna, zlomeninu hlavičky radia levého lokte a tržnou ránu hlavy s obvyklou dobou léčení pět až šest měsíců. Tím se dopustil trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zákona a byl odsouzen k trestu odnětí svobody na 5 měsíců s podmíněným odložením výkonu trestu na zkušební dobu 1 roku.
Stěžovatel napadl trestní příkaz odporem. Okresní soud v Mladé Boleslavi pak rozsudkem ze dne 8.11.2006, čj. 3 T 120/2006-89, opět uznal stěžovatele vinným trestným činem ublížení na zdraví a znovu jej odsoudil k trestu odnětí svobody na 5 měsíců s podmíněným odkladem na 1 rok. Uvedl, že z provedeného dokazování nepochybně vyplývá, že v inkriminovaný den došlo k dopravní nehodě spočívající ve střetu cyklistky s chodcem. Cyklistka při této nehodě utrpěla zranění, která naplňují ve smyslu trestního zákona pojem těžké újmy na zdraví. Ze znaleckého posudku vyplývá, že v okamžiku střetu byl stěžovatel v jízdním pruhu poškozené ve vzdálenosti 0,7 až 0,9 m od okraje vozovky. Stěžovatel se nezastavil na krajnici, jak sám vypovídá, ale vstoupil do vozovky, čímž poškozené vytvořil náhlou překážku, na kterou již neměla možnost reagovat. Pokud by poškozená narazila do stěžovatele za situace, že ten by stál na bílém pruhu, pak by se stopy, zejména krevní, nenacházely na místě, kde byly zjištěny policií. Je nepochybné, že poškozená neporušila ustanovení zákona o provozu na pozemních komunikacích. Naopak stěžovatel porušil ust. §4 písm. a, b) tohoto zákona a zejména pak ust. §54 odst. 2 tohoto zákona; z něho vyplývá, že mimo přechod pro chodce je chodci dovoleno přecházet vozovku jen kolmo k její ose, před vstupem na vozovku se chodec musí přesvědčit, zdali může vozovku přejít, aniž by ohrozil sebe i ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích. Chodec smí přecházet vozovku jen, pokud s ohledem na vzdálenost a rychlost jízdy přejíždějících vozidel, nedonutí jejich řidiče k náhlé změně směru nebo rychlosti jízdy.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16.1.2007, čj. 10 To 487/2006-124, odvolání stěžovatele zamítl. Uvedl mimo jiné - že v rámci odvolacího řízení stěžovatel předložil znalecký posudek ing. J. K., který byl čten k důkazu. Důkazní situace v posuzované věci byla komplikovaná tím, že nehoda neměla žádné svědky a sama poškozená v důsledku vážného poškození hlavy si na její průběh nepamatuje. Při ohledání místa nehody se podařilo zajistit jen minimum stop. Dle názoru soudu nevznikají pochybnosti o tom, že stopa označená jako krevní, odpovídá místu, kam poškozená dopadla. Nic nenaznačuje tomu, že by tělo poškozené bylo přemístěno, nic podobného nezmiňuje ani stěžovatel. Přitom poškozená po pádu evidentně krvácela, neboť utrpěla otevřenou ránu vlasové části hlavy. S ohledem na minimum zajištěných stop je zřejmé, že ani oba znalci neměli dostatek vstupních podkladů, aby mohli nehodový děj spolehlivě analyzovat. Soud proto považoval za nadbytečné - oproti návrhu obhajoby - doplňovat dokazování dalším revizním znaleckým posudkem, a to tím spíše, že se na závěrech, které byly zásadní pro posouzení otázky, kdo nehodu zavinil, oba znalci (tedy znalec určený soudem i znalec pověřený stěžovatelem) v podstatě shodli. Oba stanovili místo střetu ve vozovce v místě, kde je cyklista povinen jet. Je zřejmé, že stěžovatel z polní cesty vstoupil bezprostředně před přijíždějící cyklistku, která měla přednost. Nehodový děj vyvolal stěžovatel, který byl povinen před vstupem do vozovky se přesvědčit, zda může vozovku přejít, aniž by ohrozil sebe či ostatní účastníky silničního provozu.
III.
K výzvě Ústavního soudu se k návrhu vyjádřily Okresní soud v Mladé Boleslavi i Krajský soud v Praze. Oba soudy však jen odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí. Proto Ústavní soud nevzal jejich vyjádření za základ svého zjištění a rozhodnutí.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv nebo svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva daného čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ústavní stížnosti vyplývá, že směřuje především proti hodnocení provedených důkazů obecnými soudy a domáhá se v plném rozsahu přezkoumání obou rozhodnutí napadených ústavní stížností. Stěžovatel však nebere v úvahu, že Ústavní soud není dalším stupněm v hierarchii obecných soudů a sám v podstatě jen opakuje argumenty, kterými se zabýval již odvolací soud, který se s nimi v odůvodnění svého (napadeného) rozhodnutí náležitě vypořádal. Z napadených rozhodnutí a jejich odůvodnění, ve kterých obecné soudy vyjádřily své hodnotící úvahy, nevyplývají známky libovůle při jejich rozhodování. Obecné soudy podle názoru Ústavního soudu rozhodovaly v souladu s ústavním principem nezávislosti soudů a se zásadou volného hodnocení důkazů precizované v ust. §2 odst. 6 tr. řádu.
Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Mladé Boleslavi vyplývá, že nalézací soud vyslechl ve věci svědky, nechal vypracovat znalecký posudek znalcem z oboru silniční dopravy a odvolací soud pak provedl další důkaz znaleckým posudkem, který nechal vypracovat stěžovatel. Oba soudy v rozsudcích uvedly, které důkazy při rozhodování vzaly v úvahu, jak provedené důkazy hodnotily a jakými úvahami se přitom řídily. Provedené dokazování poskytlo dostatek důkazů pro zjištění skutkového stavu. Závěry soudů jsou logické a z provedených důkazů plně vyplývají.
V ústavní stížnosti - jak již bylo uvedeno - stěžovatel polemizuje především se závěry soudů týkajícími se krevních stop, poukazuje na možné spoluzavinění cyklistky a brojí proti tomu, že nebylo v souladu s jeho návrhem doplněno dokazování. Těmito námitkami se však dostatečně zabýval již krajský soud, který - mimo jiné - přesvědčivě dovodil, že úrazový děj vyvolal pouze stěžovatel, srozumitelně vyložil, proč návrhům na doplnění dokazování nevyhověl a vypořádal se i s otázkou místa krevních stop. Na odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu lze plně odkázat.
Stěžovatel rovněž namítal porušení čl. 40 odst. 3 Listiny (porušení práva na obhajobu); to spatřuje v tom, že nebylo přihlédnuto k jeho námitkám týkajícím se pochybností, které vyplývaly z provedených důkazů (str. 6 ústavní stížnosti). Tu se však stěžovatel mýlí. Uvedená argumentace totiž směřuje nikoliv k porušení práva na obhajobu, nýbrž k tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces. Z předmětného spisu Okresního soudu v Mladé Boleslavi však nevyplývá, že by k porušení uvedeného práva v daném případě došlo. Stěžovatel se účastnil všech jednání soudu, bylo mu umožněno předkládat návrhy, důkazy a vyjadřovat se k provedeným důkazům. Stěžovatel byl také v řízení od počátku zastoupen advokátem, který se rovněž účastnil všech jednání a vystupoval v nich v zájmu stěžovatele. Ústavní soud proto ani této námitce stěžovatele vyhovět nemohl.
V předmětné věci dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy postupovaly v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základního práva stěžovatele a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho obecné soudy vyvodily, neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Rozhodnutí obecných soudů jsou tedy i z ústavněprávního hlediska plně přijatelná.
Proto Ústavní soud uzavřel, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo.
Za tohoto stavu Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný návrh, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2007
Vojen Güttler
předseda senátu