ECLI:CZ:US:2007:1.US.985.07.1
sp. zn. I. ÚS 985/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. MUDr. J. O., zastoupeného Mgr. Pavlem Palatickým, advokátem v Brně, Údolní 33, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR č.j. 28 Cdo 1169/2006-128 ze dne 23. 1. 2007 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně č.j. 20 Co 49/2005-117 ze dne 18. 10. 2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížnosti brojí stěžovatel proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR č.j. 28 Cdo 1169/2006-128 ze dne 23. 1. 2007, jímž bylo zamítnuto jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně č.j. 20 Co 49/2005-117 ze dne 18. 10. 2005, kterým byl změněn rozsudek Městského soudu v Brně č.j. 46 C 84/97-99 ze dne 13. 8. 2004 tak, že jeho žaloba proti žalovanému UNIPROX, spol. s r.o. (vedlejší účastník) o zaplacení částky 33.887,- Kč s příslušenstvím byla zamítnuta. Napadenými rozhodnutími došlo podle jeho názoru k porušení ustanovení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě (dále jen "Protokol").
Porušení práva na spravedlivý proces, práva na ochranu vlastnictví a právo na legitimní očekávání nabytí majetku spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
Stěžovatel především tvrdí, že obecné soudy uvedená základní práva porušily svým postupem, který je nesprávnou interpretací jednoduchého práva ve zjevném rozporu s kogentním zněním zákona a odklonem od ustáleného výkladu práva.
Stěžovatel v postavení pronajímatele uzavřel s vedlejším účastníkem (UNIPROX, spol. s r.o.) jako nájemcem smlouvu o nájmu nebytových prostor. Předmětem nájmu byly čtyři kanceláře a sklad s příslušenstvím. Stavební určení prostor bylo doloženo rozhodnutím o změně užívání Úřadu městské části Brno - sever. Účelem nájmu bylo užívání pronajatých prostor jako kanceláře a skladu. Vedlejší účastník předčasně ukončil nájem bez udání důvodu a vznikl tak dluh na nájemném a ze smluvní pokuty ve výši 33.887,- Kč; ten byl předmětem soudního řízení a byl stěžovateli přiznán výše uvedeným rozsudkem soudu I. stupně. Krajský soud v Brně vyšel z opačného názoru a vyslovil, že určující pro povahu nájemního vztahu byla povaha činnosti žalovaného (vedlejšího účastníka), který měl podle obchodního rejstříku zapsán jediný předmět podnikání - obchodní činnost. Pronajaté místnosti měly sloužit k této obchodní činnosti, přestože šlo o kanceláře a jako takové byly pronajaty. Krajský soud - podle názoru stěžovatele - násilně dovodil neplatnost předmětné nájemní smlouvy, neboť prostory údajně sloužily k poskytování obchodu a služeb a předchozí souhlas orgánu obce s uzavřením nájemní smlouvy zjevně nebyl získán. V této souvislosti prý odvolací soud nepřípadně argumentoval rozsudkem velkého senátu NS ČR sp. zn. 31 Cdo 1895/2002 ze dne 20. 1. 2004, který však - podle názoru stěžovatele - dopadá výhradně na místnosti stavebně určené k poskytování obchodu a služeb a na prostory jiného stavebního určení se nevztahuje. Stěžovatel podal dovolání, v němž navrhl k řešení právní otázku, zda požadavek předchozího souhlasu příslušeného orgánu obce podle zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 116/1990 Sb."), je podmíněn stavebním určením nebytových prostor jako obchodních, nebo jen samotnou obchodní povahou činnosti nájemce nebytových prostor. Dovolací soud se přiklonil k závěru, že stavební určení předmětných prostor není jediným rozhodujícím kritériem k řešení daného problému a dovolání stěžovatele zamítl.
Stěžovatel svůj názor, že ustanovení §3 odst. 1 věta druhá zákona č. 116/1990 Sb. může mít zákonem předvídané důsledky pouze pro smlouvu o nájmu nebytových prostor stavebně určených k provozování obchodu a služeb, opíral o řadu rozhodnutí obecných soudů a tvrdil, že právní názor vyslovený v napadených rozhodnutích odvolacího i dovolacího soudu nemá oporu v hmotném právu, v právní teorii ani v dosavadní četné judikatuře. Proto navrhl, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Nejvyšší soud ČR ve stručném vyjádření uvedl, že po procesní stránce neporušil zásady rovnosti účastníků řízení a ochrany jejich práv a také hmotněprávní posouzení věci považuje za správné. Aplikace a interpretace relevantního "jednoduchého" práva zůstala v rovině §3 odst. 2, 4 zákona č. 116/1990 Sb. a okolnosti případu jsou zcela specifické bez judikatorního přesahu. V podrobnostech odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Krajský soud v Brně v plném rozsahu odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že ve vyjádřeních obecných soudů nebyly obsaženy žádné skutečnosti, které by nevyplývaly již z napadených rozhodnutí, Ústavní soud k těmto vyjádřením ve svém rozhodnutí nepřihlížel.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 46 C 84/97 vedený u Městského soudu v Brně. Ze spisu zjistil, že stěžovatel se jako žalobce domáhal zaplacení částky 33.887,- Kč s příslušenstvím z titulu dlužného nájemného a smluvní pokuty. Městský soud v Brně rozsudkem č.j. 46 C 84/97-99 ze dne 13. 8. 2004 požadovanou částku přiznal. Odvolání proti tomuto rozsudku podal vedlejší účastník, který namítal, že nájemní smlouva uzavřená mezi účastníky byla absolutně neplatná, protože předložený souhlas Úřadu městské části Brno - sever se vyjadřuje ke změně užívání předmětných prostor, ale nikoliv k jejich pronájmu. Prostory však byly pronajaty za účelem podnikání vedlejšího účastníka jako kancelář a sklad a sloužily tedy k provozování obchodu a služeb. Stěžovatel naopak navrhoval potvrzení napadeného rozhodnutí s argumentací prostřednictvím dřívějších rozhodnutí obecných soudů, podle nichž je souhlas příslušného orgánu obce potřebný jen u těch místností, které jsou k provozování obchodu a služeb určeny stavebně.
Krajský soud v Brně rozsudkem č.j. 20 Co 49/2005-117 ze dne 18. 10. 2005 změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že žalobu zamítl. Uvedl, že žalovaný měl v obchodním rejstříku zapsán jako předmět podnikání jedinou činnost - koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje. Předmětná nájemní smlouva byla uzavřena dne 3.8. 1994 na dobu určitou 5 let. V této době neměl žalovaný jiný předmět podnikání. Pokud byly prostory pronajaty žalovanému jako kanceláře a sklad, je zřejmé, že měly sloužit právě k provozu této obchodní činnosti žalovaného. Podle názoru krajského soudu nelze říci, že by se nejednalo o místnosti, které měly být užívány k provozování obchodu a služeb. Dále prohlásil, že na rozdíl od soudu I. stupně považuje rozhodnutí Úřadu městské části Brno - sever pouze za rozhodnutí o změně užívání původně existujícího bytu na nebytové podnikatelské prostory, nikoliv za předchozí souhlas tohoto orgánu s pronájmem nebytových prostor za účelem podnikání. Odvolací soud dovodil - i s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR - že smlouva mezi oběma účastníky je absolutně neplatná. Dále se vyjádřil k platbám za užívání předmětných prostor a uvedl, že původní platby představovaly původně sjednané nájemné, ale požadované částky jsou již spíše částkami nad základní nájem (úroky z prodlení, valorizace původně sjednaného nájemného a smluvní pokuta). Vzhledem k absolutní neplatnosti celé smlouvy jsou neplatná i ujednání týkající se smluvní pokuty a valorizace základního sjednaného nájemného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel odvolání, v němž namítal, že tento soud věc nesprávně právně posoudil, jestliže akcentoval předmět nájmu. V případě nájmu kanceláří a skladů nemohlo prý jít o provozování obchodu a služeb ve smyslu stavebního určení části nemovitosti, a proto předchozí souhlas obecního úřadu nebyl nutný. Nejvyšší soud ČR rozsudkem č.j. 28 Cdo 1169/2006-128 ze dne 23. 1. 2007 dovolání zamítl. K věci uvedl: "Zásadní právní otázkou věci zůstalo, zda pojem "místnosti určené k provozování obchodu a služeb" - a návazně pak požadavek předchozího souhlasu orgánu obce s nájemní smlouvou - má být interpretován jen tak, že v místnostech musí být prováděna obchodní činnost v bezprostředním kontaktu s obchodními partnery nájemce (resp. s jeho odběrateli), nebo zda má být zastáván výklad závislý též na povaze předmětu činnosti nájemce. Dovolací soud se přiklání ke druhé z těchto variant, což zároveň znamená, že nepovažuje stavební určení předmětných prostor za jediné kritérium řešení této právní otázky. By-li jediným registrovaným předmětem činnosti žalovaného nájemce obchod spočívající v koupi a dalším prodeji zboží, pak byly pronajaté nebytové prostory užívány v příčinné souvislosti s obchodní činností nájemce. Nebylo podstatné, zda žalovaný v těchto prostorech prováděl administrativní (kanceláře) či skladovací činnost výhradně pod svou kontrolou či zda v nich též jednal se svými smluvními partnery. Důležité je, že žalovaný mohl provozovat svou obchodní činnost s využitím obou z uvedených způsobů. Odporovalo by zásadě rovnosti postavení subjektů občanskoprávních vztahů, kdyby žalovaný, podnikající v oblasti dispozice se zbožím, nepotřeboval (s tvrzeným ohledem na povahu tohoto předmětu podnikání) vůbec souhlas obce k nájmu nebytových prostor."
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním názorem vysloveným odvolacím a dovolacím soudem, neboť ten prý nevychází z hmotného práva a je v rozporu i s ustálenou judikaturou. Ústavní soud tento názor nesdílí. Po posouzení podstaty ústavní stížnosti dospěl k závěru, že přes tvrzení stěžovatele se jedná toliko o aplikaci podústavního práva, a to způsobem ústavně konformním. Stěžovatel své stanovisko podporuje řadou právních vět vyslovených v rozhodnutích obecných soudů; nelze však usuzovat, že ústavní stížností napadená konkrétní rozhodnutí jsou s těmito právními větami v rozporu. Je třeba si totiž uvědomit, že nelze vycházet jen z prosté dikce právní věty, ale je nutno přihlédnout i k jednotlivostem a specifičnostem případů, z nichž byly právní věty odvozeny. Každý případ je nutno posuzovat samostatně a hodnotit jeho právní aspekty z hlediska platné právní úpravy. Pokud pak obecný soud dospěje k závěru, že jsou dány takové okolnosti, které odůvodňují právě určité rozhodnutí, nemůže použít rozhodnutí vydané v případě, který se v některých otázkách liší. I když české právo není založeno na precedentech, přesto lze - samozřejmě - obecná soudní rozhodnutí využít k vytvoření samostatného právního názoru, protože napomáhá výkladu běžného práva. Na druhé straně se však nelze opřít o předchozí soudní rozhodnutí, jestliže jsou v konkrétním případě skutkové okolnosti odlišné.
Ústavní soud usuzuje, že obecné soudy v rámci své kompetence vyložily podstavní právo a v jejich výkladu nelze shledat ústavněprávní rovinu, která by jím byla dotčena. Napadená rozhodnutí jsou logická a přesvědčivá, nemají povahu svévole a mezi skutkovými a právními závěry, jež z něho soudy (krajský soud a Nejvyšší soud) vyvodily, neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavněprávního plně přijatelná.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že k porušení základního práva, jehož se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo.
Za tohoto stavu Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2007
Vojen Güttler
předseda senátu