ECLI:CZ:US:2007:1.US.998.07.1
sp. zn. I. ÚS 998/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) L. S. a 2) E. S., zastoupených JUDr. I. B., proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 9. 9. 2003, čj. 7 C 1255/95 - 238, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2004, čj. 27 Co 77/2004 - 274, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 1. 2007, čj. 22 Cdo 234/2005 - 302, takto:
1. Ústavní stížnost se odmítá.
2. Návrh na zrušení části čtvrté, hlavy třetí, §236 až §243d občanského soudního řádu se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatelé navrhli zrušení rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 9. 9. 2003, čj. 7 C 1255/95 - 238, kterým bylo řízení zastaveno v části, kterou se žalobci JUDr. J. S. a J. S. domáhali po stěžovatelích zaplacení náhrady za neoprávněné užívání pozemku. Dalším výrokem byla stěžovatelům uložena povinnost odstranit plot s podezdívkou z pozemku žalobců. Zároveň navrhli zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2004, čj. 27 Co 77/2004 - 274, kterým rozhodl o odvolání stěžovatelů, a konečně navrhli i zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 1. 2007, čj. 22 Cdo 234/2005 - 302, kterým bylo jejich dovolání odmítnuto.
V ústavní stížnosti uvedli, že předmětem řízení byl spor účastníků o hranici mezi jejich pozemky, kdy žalobci tvrdili, že stěžovatelé posunuli svůj plot do pozemku žalobců. V řízení před soudem prvního stupně stěžovatelé opakovaně vznášeli námitky proti znalci J. P., předložili posudky dvou, podle nich erudovaných znalců, ale tyto nové důkazy byly odmítnuty za současného tvrzení soudu, že odborné závěry znalce J. P. žádnými důkazy nezpochybnili. Stěžovatelé proto v řízení před soudy obou stupňů opakovaně navrhovali vypracování revizního znaleckého posudku. Jejich návrh byl oběma soudy zamítnut. Podle stěžovatelů obecné soudy extrémně porušily zákony k jejich újmě, jestliže své závěry postavily na znaleckém posudku, jehož správnost stěžovatelé důvodně zpochybnili. Tím vědomě porušily jejich ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Pokud Nejvyšší soud ČR odmítl dovolání stěžovatelů jako nepřípustné, je podle nich základní chybou zákona, jestliže neumožňuje, v rámci dovolacího řízení, zrušení zjevně nesprávného rozhodnutí odvolacího soudu. Nemožnost přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu s odkazem na jeho nepřípustnost sice vede k rychlému ukončení soudního řízení, připouští však soudní zvůli v postupu odvolacího soudu, který potvrdil zjevně nesprávné rozhodnutí soudu prvního stupně bez možnosti dalšího přezkoumání. Stěžovatelé proto podali i návrh na zrušení ustanovení části čtvrté, hlavy třetí, §236 až §243d občanského soudního řádu.
Z ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že Okresní soud Praha - západ (dále jen "okresní soud") výrokem I. zastavil řízení v té části, kterou se žalobci domáhali po stěžovatelích zaplacení náhrady za neoprávněné užívání pozemku. Výrokem II. uložil stěžovatelům povinnost odstranit plot s podezdívkou, stojící na pozemku parc. č. 74/1 v kat. území T., při hranici tohoto pozemku s pozemkem parc. č. 74/2 ve stejném katastrálním území. Z rozsudku vyplývá, že se žalobci domáhali na stěžovatelích finanční náhrady za neoprávněné užívání jejich pozemku. V průběhu řízení vzali žalobu částečně zpět, proto okresní soud v rozsahu tohoto částečného zpětvzetí žaloby řízení zastavil. Žalobci nadále požadovali pouze rozhodnutí o povinnosti stěžovatelů odstranit plot, protože jej stěžovatelé postavili na pozemku žalobců. Ze znaleckých posudků znalců ing. J. H. a J. P. okresní soud zjistil, že tento plot neleží na hranici mezi těmito pozemky, ale na pozemku žalobců, což bylo potvrzeno i revizním znaleckým posudkem J. P. a jeho výpovědí. Další důkazy navržené stěžovateli okresní soud neprovedl, protože mu dosud shromážděné důkazy umožnily učinit závěr o skutkovém stavu a ve věci rozhodnout. Doplnění dokazování by pouze vedlo k oddálení rozhodnutí ve věci. Znalec J. P. odpověděl na otázky zadané soudem a své závěry při výpovědi před soudem obhájil. Znalecký posudek vypracoval v souladu se zadáním soudu, jeho závěry jsou logické a přesvědčivé.
Odvolání stěžovatelů Krajský soud v Praze odmítl a rozsudek okresního soudu ve věci samé potvrdil poté, co doplnil dokazování dodatkem znaleckého posudku a výslechem svědka Václava Komberce. Ze shodného skutkového tvrzení účastníků, učiněného při odvolacím jednání, zjistil, že hranice mezi jejich pozemky je totožná s vytyčením provedeným geometrickým plánem ze dne 25. 2. 1982, vypracovaným V. K. Znalec J. P. tuto hranici vyznačil v příloze č. 3 svého znaleckého posudku a potvrdil tak rozdíl mezi právní hranicí mezi pozemky a sporným plotem. Situace odpovídá geometrickému plánu z roku 1982. Stěžovatelé před okresním soudem odborné závěry znalce J. P. nezpochybnili a pokud současně s odvoláním předložili znalecké vyjádření ing. Z. D. a ing. S. K., CSc., odvolací soud k těmto listinným důkazům nepřihlédl, neboť stěžovatelé, s ohledem na poučení podle §119a OSŘ, již nemohli tyto důkazy v odvolacím řízení uplatňovat.
Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatelů proti rozsudku odvolacího soudu odmítl pro nepřípustnost. Stěžovatelé v dovolání popírali správnost znaleckého posudku, napadli hodnocení důkazů, a tím uplatnili dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 OSŘ. Pro tento důvod však není dovolání, podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, přípustné. I kdyby soud pominul důkazní návrhy, aniž by takový postup řádně vysvětlil, šlo by o vadu řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) OSŘ, ke které by bylo možno přihlédnout jen v případě přípustného dovolání. Samotnou věcnou správnost znaleckých posudků soud přezkoumat nemůže, má-li o správnosti pochyby, může jen dát přezkoumat posudek jiným znalcem. Proto věcnou správnost znaleckého posudku nelze přezkoumat ani v dovolacím řízení.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelé napadli rozhodnutí obecných soudů, pokud jde o provádění a hodnocení důkazů, zejména to, že neprovedly další revizní znalecký posudek, který navrhovali. Rozhodnutí Nevyššího soudu ČR napadli proto, že jejich dovolání odmítl, aniž se jím věcně zabýval. V tomto postupu soudů spatřují porušení jejich základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud tento názor stěžovatelů na nezákonnost a neústavnost postupu obecných soudů nesdílí. K výhradám stěžovatelů proti provádění důkazů, jejich hodnocení a vyvozování právních závěrů je třeba uvést, jak již bylo mnohokrát judikováno, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Z ústavního principu nezávislosti soudnictví vyplývá rovněž zásada volného hodnocení důkazů. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných normami podústavního práva, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv nebo svobod. Pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují pravidla ustanovení §132 OSŘ, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
Podle §120 OSŘ jsou účastníci povinni označit důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, pokud tak neučiní, vychází soud z důkazů, které byly provedeny. Pouze soud je oprávněn rozhodnout o tom, které důkazy připustí a provede a je rovněž oprávněn odmítnout provedení důkazů, které považuje, vzhledem k důkazní situaci, za nadbytečné. Tyto závěry je povinen v odůvodnění rozhodnutí řádně odůvodnit.
Ústavní soud se zabýval ústavností postupu v řízení před soudy obou stupňů i před Nejvyšším soudem ČR a dospěl k závěru, že nebyla porušena základní práva stěžovatelů. Stěžovatelům byla poskytnuta náležitá soudní ochrana - jednání bylo ústní, veřejné, mohli se ho účastnit, podávat návrhy a vyjádřit se ke všem skutečnostem, jejich postavení účastníků řízení bylo plně respektováno. V řízení byl proveden dostatek důkazů potřebných k rozhodnutí a na základě volného hodnocení důkazů dospěly obecné soudy k právním závěrům, které řádně odůvodnily. Se všemi námitkami stěžovatelů se vypořádaly a opřely svá rozhodnutí o příslušná ustanovení občanského soudního řádu. Skutečnost, že považovaly provedené důkazy za dostatečné k vydání rozhodnutí, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě důvod k podání úspěšné ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV ÚS 188/94).
Podle §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, spolu s ústavní stížností může být podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle názoru stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem, popřípadě zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis. Stěžovatelé podali návrh na zrušení ustanovení části čtvrté, hlavy třetí, §236 až §243d občanského soudního řádu. Z ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydaného na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části. Je-li ústavní stížnost sama zjevně neopodstatněná, je podle judikatury Ústavního soudu zjevně neopodstatněný i zmíněný akcesorický návrh na zrušení právního předpisu. Nelze totiž požadovat zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení jen proto, že jeho aplikace byla v neprospěch stěžovatelů, aniž by zasáhla do jejich základních práv a svobod.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost stěžovatelů odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu