ECLI:CZ:US:2007:2.US.1006.07.1
sp. zn. II. ÚS 1006/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. L. V., zastoupeného JUDr. J. Š., směřující proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. ledna 2007, sp. zn. 19 Co 3014/2006, a usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. června 2006, sp. zn. 10 C 174/2006, za účasti 1) Krajského soudu v Českých Budějovicích, a 2) Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a N. M., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 18. dubna 2007, se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. června 2006, sp. zn. 10 C 174/2006, kterým mu v řízení, jímž se po vedlejší účastnici řízení domáhá zaplacení 19 250,- Kč z titulu náhrady škody, bylo přiznáno osvobození od placení soudního poplatku z jedné poloviny a současně byl zamítnut návrh na ustanovení jeho zástupce v řízení, a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. ledna 2007, sp. zn. 19 Co 3014/2006, kterým bylo k jeho odvolání potvrzeno usnesení soudu prvého stupně. Tvrdí, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv podle čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
V ústavní stížnosti konkrétně uvádí, že nevlastní žádný majetek a ocitl se v důsledku událostí vis maior ve stavu hmotné nouze. Jeho výdaje přesahují o minimálně 500,- Kč měsíčně jeho příjmy, které dostává v rámci státní sociální pomoci, resp. sociální péče. Navíc studuje na univerzitě, s čímž jsou rovněž spojeny výdaje. Má zato, že jeho ústavní stížnost je konformní s rozhodnutími Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 13/98 (in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 12. N. 131. str. 245), sp. zn. IV. ÚS 13/98 (in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 12. N. 98. str. 45), sp. zn. IV. ÚS 271/2000 (in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 19. U. 28. str. 275), a sp. zn. IV. ÚS 289/03 (in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 34. N. 125. str. 281). Odkazuje i na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kreuz proti Polsku (in Sb.REs. 2001, XXVIII: č. 12) a ve věci Platakou proti Řecku (z 11. ledna 2001, č. 38460/97, in http://cmiskp.echr.coe.int/ navštíveno 7. května 2007) a na výrok Caecilia Balba iustitia erga inferiores est verissima s tím, že závěr obecných soudů, že zaplacení poloviny soudního poplatku je přiměřené jeho poměrům, neodpovídá požadavku, aby nikomu nebylo pro jeho majetkové a sociální poměry znemožněno dovolat se svého práva u soudu.
Jádrem ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s právními závěry obecných soudů. Stěžovatel odmítá jejich interpretaci a aplikaci ustanovení §138 odst. 1 alinea prima občanského soudního řádu, přičemž převážně opakuje argumentaci, kterou již v řízení před nimi uplatnil s tvrzením, že obecné soudy rozhodné skutečnosti nesprávně posoudily. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou v ústavní pravomoci obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní či zda jejich uplatnění představuje porušení některého z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. K takovému závěru však Ústavní soud nedospěl.
Ustanovení §138 odst. 1 alinea prima občanského soudního řádu ponechává obecnému soudu (resp. předsedovi senátu) prostor k uvážení, zda osvobození od soudních poplatků účastníkovi zcela nebo zčásti přiznat. Omezujícím předpokladem pro přiznání uvedeného osvobození je naplnění zákonných podmínek. Rozhodnutí o tom, zda jsou tyto podmínky naplněny, není otázkou v rovině ústavnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší zasahovat do výsostného práva obecného soudu komplexně posoudit, zda v konkrétním případě jsou či nejsou naplněny důvody pro přiznání dobrodiní zákona - osvobození od poplatku (srov. sp. zn. IV. ÚS 271/2000, či IV. ÚS 289/03 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 34. N. 125. str. 281, aj.).
Ústavní soud zjistil, že se obecné soudy dostatečně důkladně a zákonu odpovídajícím způsobem zabývaly skutečnostmi, které stěžovatel uvedl v žádosti o osvobození od soudních poplatků. Při zjišťování podmínek pro osvobození od soudních poplatků v případě stěžovatele vyšel soud prvého stupně z jeho prohlášení a z listin k němu připojených, tedy z rozhodnutí Městského úřadu Polná a Úřadu práce v Jihlavě, vztahujících se k příjmovým poměrům, ze sdělení Magistrátu města Jihlavy a Katastrálního úřadu pro Vysočinu prokazujících absenci majetku, z potvrzení eBanky o existenci závazku vůči ní, a konečně ze sdělení Jihočeské univerzity a MUDr. J. M., o přerušení studia ze zdravotních důvodů (tedy nikoliv o trvání studia, jak je tvrzeno v ústavní stížnosti). Situaci stěžovatele označil za nepříznivou, avšak naznal, že je v jeho silách zaplatit jednu polovinu soudního poplatku ve výši 385,- Kč, kterou shledal přiměřenou jeho poměrům. S tím se zcela ztotožnil i soud druhého stupně. Jednalo se tedy ze strany obecných soudů o aplikaci zásady přiměřenosti, jejíž význam byl zdůrazněn i v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kreuz proti Polsku (bod 54 alinea ultima; bod 66), na který sám stěžovatel odkazuje. Neboť jak pravil již Horatius est modus in rebus (je míra ve věcech) jakkoliv difficile est modum tenere omnibus (je těžké ve všem zachovat míru). S přihlédnutím k této zásadě, ovládající také rozhodování ve věcech základních práv a svobod, nemá ani Ústavní soud zato, že by v důsledku rozhodnutí obecných soudů byl stěžovateli odepřen přístup k soudu.
Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by v posuzovaném případě došlo k porušení práva na spravedlivé řízení. Toto právo nelze pojímat jako právo stěžovatele na procesní úspěch. Okolnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Ústavní soud neshledal porušení ani jiných ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, přičemž je třeba zdůraznit, že rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 13/98 a sp. IV. ÚS 13/98 a rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Platakou proti Řecku, se týkají skutkově i právně naprosto odlišných situací.
Protože Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu