ECLI:CZ:US:2007:2.US.101.07.1
sp. zn. II. ÚS 101/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. U., právně zastoupené advokátem JUDr. I. W., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 16 Co 103/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2368/2006, za účasti Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu ČR, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka rozhodnutí obecných soudů uvedená v záhlaví. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená práva dle čl. 90 a čl. 95 Ústavy, čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si k projednání věci vyžádal spis Okresního soudu v Jihlavě, sp. zn. 4 C 1034/95, z něhož zjistil následující :
Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 28. 3. 2001, sp. zn. 4 C 1034/95, uložil žalované České republice - Ministerstvu financí ČR povinnost zaplatit M. U. (v původním řízení žalobci) do tří dnů od právní moci rozsudku částku 10.000,- Kč a v cenných papírech, které nemají povahu státního dluhopisu, v téže lhůtě částku 59.179,- Kč, to vše s úrokem z prodlení ve specifikované výši (výrok I.), ve zbývající části byla žaloba zamítnuta (výrok II.). Soud dále rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.). K odvolání žalované směřující proti výroku, kterým byly přiznány úroky z prodlení, a proti výroku III. o nákladech řízení, Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 2. 2004, sp. zn. 16 Co 206/2001, z části nově vyměřil úroky z prodlení a z části žalobu zamítl. K dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 23. 12. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1547/2004, rozsudek odvolacího soudu ohledně výroku týkajícího se úroků z prodlení a na něj navazujícího výroku o náhradě nákladů řízení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Krajský soud v Brně, vázán právním názorem dovolacího soudu, rozsudek soudu prvého stupně v části výroku I., týkajícího se úroků z prodlení ve specifikované části, rozsudek soudu prvého stupně potvrdil (výrok I.), ve zbývající části výroku I., týkající se úroků z prodlení, ve specifikovaném rozsahu rozsudek soudu prvého stupně změnil tak, že se žaloba zamítá (výrok II.). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Odvolací soud účastníky poučil, že proti jeho rozhodnutí není dovolání přípustné.
Stěžovatelka přesto dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, konkrétně do výroku rozsudku o nákladech řízení, podala. Nejvyšší soud ČR dovolání usnesením ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2368/2006, jako nepřípustné odmítl a rozhodl o úhradě nákladů řízení.
Stěžovatelka napadla rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu specifikovaná v záhlaví projednávanou ústavní stížností. Podrobně rekapituluje dosavadní průběh řízení. Nesouhlasí s postupem obecných soudů při aplikaci a interpretaci ustanovení občanského soudního řádu týkajících se úhrady nákladů řízení.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Ústavní soud se nejprve zabýval ústavní stížností v části, jíž napadá rozhodnutí Nejvyššího soudu, a dospěl k závěru, že v této části není důvodná. Nejvyšší soud odkázal na judikaturu, podle níž má výrok o náhradě nákladů řízení povahu usnesení (§167 odst. 1 o.s.ř.), proto se přípustnost dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení posuzuje podle ustanovení upravujících přípustnost dovolání proti usnesením ( §238, §238a a §239 o.s.ř.). Podle žádného z uvedených ustanovení přípustnost dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení v posuzované věci nelze dovodit. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 5 o.s.ř., ve spojení s §218 písm. c) o.s.ř., jako nepřípustné odmítl. Ústavní soud konstatuje, že výše uvedený závěr dovolacího soudu, dle něhož není dovolání v projednávané věci přípustné, nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné.
Zbývající část ústavní stížnosti, jíž je napaden rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 16 Co 103/2006, je Ústavní soud nucen považovat za návrh podaný po lhůtě k tomu určené. Dle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1). Odstavec 4 ustanovení §72 zákona o Ústavním soudu, podle něhož lze v případě, kdy byl mimořádný opravný prostředek orgánem odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, na posuzovanou problematiku nedopadá. V daném případě stěžovatelka podala dovolání, směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu, za situace, kdy výše uvedená ustanovení občanského soudního řádu dovolání v posuzované věci nepřipouští. Nepřípustnost dovolání ve smyslu uvedeného ustanovení tak vyplývá přímo ze zákona a stěžovatelka byla o tom odvolacím soudem řádně poučena. Za poslední procesní prostředek, který zákon k ochraně práva stěžovatelce poskytuje, je tedy v posuzovaném případě nutno považovat rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 16 Co 103/2006. Rozsudek byl právnímu zástupci stěžovatelky doručen dne 28. 4. 2006, zatímco ústavní stížnost byla podána elektronicky (podepsaná elektronickým podpisem) dne 11. 1. 2007, tedy po lhůtě k tomu určené.
Na základě uvedených skutečností Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání, a zčásti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) citovaného zákona, jako ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu