ECLI:CZ:US:2007:2.US.1024.07.1
sp. zn. II. ÚS 1024/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatelky H. Ch., zastoupené JUDr. Josefem Mackem, advokátem se sídlem v Praze 10, V Olšinách 36, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 19 Co 227/2006, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí Městského soudu v Praze, a to s odkazem na údajné porušení čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 a čl. 95 Ústavy.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 17 C 49/2003, z něhož zjistil následující:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10, čj. 17 C 49/2003-116, bylo rozvedeno manželství stěžovatelky s Ing. V. Ch. (žalobcem), uzavřené dne 2. 7. 1960 před Obvodním národním výborem Praha 2. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatelky prvostupňové rozhodnutí rozsudkem ze dne 25. 10. 2006, čj. 19 Co 227/2006-181, potvrdil. V obou rozsudcích bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Oba soudy dle odůvodnění svých rozhodnutí shledaly, že podmínky pro rozvod manželství byly naplněny, neboť manželé spolu od roku 1989 nežijí, nehospodaří spolu a žijící děti z tohoto manželství jsou již zletilé. Manželství tak nemůže plnit žádnou ze svých funkcí.
Posledně uvedené rozhodnutí napadá stěžovatelka projednávanou ústavní stížností. V té nejprve podrobně popisuje dosavadní průběh řízení a poté vymezuje následující důvody, pro něž podává ústavní stížnost. Stěžovatelka se primárně domnívá, že ve věci rozhodoval místně nepříslušný soud [s ohledem na §88 písm. a) o.s.ř.]. Na tuto skutečnost přitom, byť "nepřímo", upozornila při prvním úkonu v řízení (odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 6. 2003). Tuto námitku nemohla uplatnit dříve, než se z rozsudku uvedeného soudu dozvěděla o zahájení řízení o rozvodu. Městský soud dle jejího názoru opomněl její právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům a nepřípustně omezil zásadu ústnosti jednání. Stěžovatelka trvá na svém výslechu prostřednictvím dožádaného soudu. Stěžovatelka konečně napadá také odůvodnění napadeného rozhodnutí s tím, že se ve "všech rozsudcích" objevují závažné nepravdy, čímž se soudy odmítly zabývat. Nepravdivé údaje o stavu stěžovatelky a okolnostech manželství ji mohou poškodit u švýcarských orgánů, zejména z hlediska získání sociální podpory. Pokud by stěžovatelka předložila doklad, že je majetná, jak plyne z napadeného rozsudku, byla by v nárocích dle švýcarských sociálních předpisů znevýhodněna. Tyto údaje tak mají být v rozsudku opraveny v souladu se skutečností a nikoli pouze dle tvrzení žalobce.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Ústavní soud především zohlednil, že prvými dvěma námitkami, uvedenými nyní v ústavní stížnosti, se zabýval již odvolací soud v napadeném rozsudku. K otázce místní nepříslušnosti poukázal na to, že stěžovatelka v odvolání ze dne 18. 6. 2003 námitku místní nepříslušnosti neuvedla a posléze jí to již s ohledem na §105 odst. 1 věta prvá o.s.ř. nepříslušelo. Uvedenou skutečnost ověřil Ústavní soud též z přiloženého spisu obecného soudu. Tato námitka je tak nedůvodná. Pokud jde o přítomnost stěžovatelky při jednání a její svědecký výslech, třeba uvést následující. Stěžovatelka jako účastnice řízení má jistě právo vyjádřit se ke všem návrhům na důkazy a ke všem důkazům (§123 o.s.ř.) a účastnit se jednání. Může též navrhovat jako důkaz svůj výslech jako účastníka. Nicméně občanský soudní řád obsahuje také ustanovení, která brání obstrukcím soudního řízení či případnému vyvolání průtahů řízení. Stěžovatelka byla opakovaně v řízení obesílána k jednání soudu (byla předvolána na jednání soudu prvého stupně na 29. 8. 2005, které bylo pro její nepřítomnost odročeno, a na 19. 9. 2005, dále na jednání odvolacího soudu na 25. 10. 2006, ale byla předvolávána i dříve k jednání soudu - neboť rozsudek soudu prvého stupně byl dvakrát zrušen) a opakovaně se z něj omlouvala. V odvolacím řízení jako důvod, pro který žádala odročení, uváděla zdravotní a finanční důvody. Odvolací soud danou situaci zhodnotil tak, že je zřejmé, že by se stěžovatelka k jednání nedostavila, ani pokud by nebyla nemocná. Finanční problémy nejsou důvodem, pro který by bylo možno jednání soudu odročit. Stěžovatelka, ač poučena, nežádala ani o osvobození od soudních poplatků a přes výzvy soudu si nestanovila ani právního zástupce. Odvolací soud tedy jednal dle §101 odst. 3 o.s.ř. v její nepřítomnosti (stejně jako dříve soud prvého stupně při jednání dne 19. 9. 2005), což Ústavní soud považuje, s ohledem na shora popsané okolnosti, za postup nejen v souladu se zákonem, ale i v mezích ústavnosti. Jde-li o účastnický výslech stěžovatelky, je především nezbytné zdůraznit, že v pojetí občanského soudního řízení jde o důkazní prostředek. Ač jej stěžovatelka navrhovala, nebylo povinností odvolacího soudu jej provést, měl-li pro to řádné odůvodnění. To se podává z odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž se uvádí, že: "soud I. stupně vycházel ze všech podstatných obranných tvrzení žalované, která považoval za věrohodná, avšak nedostatečná pro zamítnutí žaloby. Žalovaná ani po doručení žaloby odvolacím soudem neuvedla, jaké další skutečnosti by měly být její výpovědí prokázány." Odvolací soud tak navržený důkaz považoval za nadbytečný, a proto jej neprovedl. I tento jeho postup je souladný se zákonem (§120 odst. 1 věta druhá. §157odst. 2 o.s.ř.) a jakkoli nevybočuje z mezí ústavnosti.
Ústavní soud nemohl přisvědčit stěžovatelce ani v námitkách, jimiž se ohrazuje proti znění odůvodnění napadeného rozhodnutí. Poukazuje-li na možnost navrhnout změnu odůvodnění rozsudku, nemá-li podklad ve zjištění skutkového stavu (§165 odst. 1 o.s.ř.), pak tento návrh ovšem neměla adresovat Ústavnímu soudu, ale obecnému soudu, který rozhodnutí vydal a v jehož kompetenci tedy případná oprava odůvodnění byla. Pokud je daná námitka nyní obsahem ústavní stížnosti, lze k ní uvést jen následující: obecné soudy v projednávané věci zkoumaly pouze to, zda je manželství stěžovatelky s bývalým manželem tak hluboce a trvale rozvráceno, že nelze očekávat obnovení manželského soužití. K tomu též proběhlo dokazování, jehož hodnocení se odrazilo ve výroku soudu, že se manželství účastníků rozvádí. Majetkovou situací účastníků se soudy nezabývaly. Soud prvého stupně zvlášť zdůraznil, že s řízením o rozvod není podle českého práva spojeno řízení o výživném. Pokud se k majetkové situaci vyjadřoval Ing. Ch. a soud prvého stupně tato tvrzení uvedl v odůvodnění svého rozsudku, nejde o jakékoli vybočení z procesních předpisů. Odvolací soud pak k majetkové situaci stěžovatelky uvedl pouze, že má nárok na výživné od Ing. Ch. na základě rozhodnutí švýcarského soudu, což však tvrdila sama stěžovatelka a z hlediska soudu to bylo relevantní jen pro posouzení toho, zda účastníci společně hospodaří. Námitky stěžovatelky jsou proto zcela nedůvodné.
Ústavní soud nad rámec uvedeného dodává, že napadená rozhodnutí zásadně nelze zrušit i proto, že jde o statusovou věc.
Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by v řízení před obecnými soudy došlo k jakémukoliv porušení ústavně garantovaných práv stěžovatelky. Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 19. června 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu