ECLI:CZ:US:2007:2.US.1038.07.1
sp. zn. II. ÚS 1038/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. B., zastoupeného Mgr. Markem Dejmkem, advokátem se sídlem Plzeň, Denisovo nábř. 6, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 3. 2007, č. j. 3 Ads 85/2005-77, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 4. 2007 a doplněnou dne 24. 6. 2007, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Tvrdí, že postupem Všeobecné zdravotní pojišťovny a následně i postupem soudů byl omezen na svém základním právu zaručeném čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny. Pochybení spatřuje v postupu Všeobecné zdravotní pojišťovny (dále jen "VZP"), která až po několika měsících stěžovateli vyúčtovala nedoplatky na pojistném, a to včetně vysokého zákonného penále. Tento v praxi nikoli ojedinělý postup je dle stěžovatele zneužitím veřejné moci na úkor pojištěnců, kteří se nemohou bránit, neboť zákon takové penále pojišťovně přiznává, klade jí povinnost je vymáhat a poskytuje jí neúměrně dlouhou promlčecí dobu. Pojišťovna tak v souladu se zákonem velmi výhodně zhodnocuje své finanční prostředky na úkor pojištěnců. Vůlí zákonodárce přitom není postihovat vysokým penále pojištěnce, kterým vznikne dluh jejich neopatrností, neznalostí nebo omylem, ale ty dlužníky, kteří se placení pojistného vyhýbají úmyslně.
Z obsahu spisového materiálu připojeného k ústavní stížnosti bylo zjištěno, že Rozhodčí orgán VZP zamítl rozhodnutím ze dne 9. 6. 2004 odvolání stěžovatele proti platebním výměrům Okresní pojišťovny VZP Plzeň - město ze dne 5. 12. 2003, kterými byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit dlužné pojistné na veřejném zdravotním pojištění ve výši 16 832,- Kč a penále ve výši 5 398,- Kč. O žalobě stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 2. 2005, č. j. 12 Cad 37/2004-23, tak, že ji jako nedůvodnou zamítl. Stěžovatel napadl tento rozsudek kasační stížností. Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl rozsudkem ze dne 15. 3. 2007, č. j. 3 Ads 85/2005, když námitky v ní uplatněné neshledal důvodnými. Plně se ztotožnil se závěrem městského soudu, že v předcházejícím řízení byl dodržen zákonný postup, skutková podstata má oporu v provedeném dokazování i v obsahu správního spisu a z odůvodnění rozhodnutí VZP je zřejmé, z jakých skutečností vycházela a jakými ustanoveními zákona se při rozhodování řídila.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Článek 36 odst. 2 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává, zaručuje právo na projednání věci příslušným orgánem a přezkoumání jeho rozhodnutí soudem za dodržení pravidel stanovených zákonem, což se v dané věci stalo. Městský soud v Praze přezkoumal zákonnost žalobou napadených rozhodnutí VZP. V odůvodnění svého rozsudku uvedl, na základě jakých skutečností shledal postup VZP, v souvislosti s uložením povinnosti stěžovateli jako osobě samostatně výdělečně činné zaplatit dlužné pojistné na veřejném zdravotním pojištění a penále, správným. Vysvětlil také, proč se neztotožnil se žalobními námitkami a svoje důvody opřel o příslušná ustanovení zákona č. 592/1992 Sb. a zákona č. 48/1997 Sb. Nejvyšší správní soud se s jeho postupem i právními závěry ztotožnil a rovněž se vypořádal se všemi námitkami uplatněnými v kasační stížnosti. Z hlediska ústavně garantovaného práva na soudní a jinou právní ochranu tedy nelze soudům cokoli vytknout.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti (na rozdíl od námitek, uplatněných v opravných prostředcích, kde především poukazoval na to, že nic nedluží, neboť se z pojištění odhlásil) ani netvrdí nezákonnost vydaných rozhodnutí, když sám uvádí, že zákon pojišťovně přiznává vysoké penále, klade jí povinnost je vymáhat a poskytuje jí neúměrně dlouhou promlčecí dobu, a VZP tak "v souladu se zákonem" velmi výhodně zhodnocuje své finanční prostředky na úkor pojištěnců tím, že je nechává po často dlouhou dobu v omylu o bezdlužnosti. Podstatou ústavní stížnosti je tedy jeho nesouhlas s právní úpravou veřejného zdravotního pojištění, představovanou zákonem č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, konkrétně s úpravou penále a promlčení pojistného (viz §16 a 18 tohoto zákona). Stěžovatel ovšem nevyužil možnosti dle ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu podat spolu s ústavní stížností návrh na zrušení zákona nebo jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. Za výše zmíněné situace by Ústavní soud mohl přerušit řízení a podat plénu návrh podle čl. 87 odst. 1 písm. a) nebo b) Ústavy, pokud by v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti dospěl k závěru, že dotčený zákon nebo jeho jednotlivá ustanovení jsou v rozporu s ústavním zákonem. Ústavní soud sám neshledal zákonnou úpravu vzniku odpovědnosti plátce zdravotního pojištění za prodlení s placením pojistného a úpravu promlčení pojistného za rozpornou s ústavními předpisy, když tato úprava je především v působnosti moci zákonodárné. Logika zákona je v tomto směru zřejmá, srozumitelná a nelze ji hodnotit jako svévoli či libovůli zákonodárce.
Pokud stěžovatel poukazuje na to, že u něj nešlo o úmyslné neplacení pojistného (z obsahu jím uplatněných opravných prostředků vyplývá, že se dostal do nepříznivé ekonomické a sociální situace), měl možnost požádat o odstranění tvrdosti zákona za účelem prominutí dlužného penále dle ustanovení §53a zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, pokud by ovšem dluh na pojistném uhradil. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu, o této možnosti byl v průběhu správního řízení poučen.
Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu byla porušena jakákoli práva stěžovatele chráněná ústavním pořádkem. Proto postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu