ECLI:CZ:US:2007:2.US.1053.07.1
sp. zn. II. ÚS 1053/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. Z., zastoupeného JUDr. Pavlem Kratochvílou, advokátem se sídlem Žižkova 791, Kyjov, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. 44 Co 246/2005, 44 Nc 115/2005, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která po odstranění vytčených vad splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně. Tvrdí, že jím bylo porušeno jeho právo zaručené čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a kopie napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil následující:
Stěžovatel se žalobou proti Ž. H. domáhal náhrady škody, neboť dešťová voda stékající z nemovitosti žalované, která ji v letech 1993 až 1998 neopatřila odtokovou rýnou, údajně zatékala k nemovitosti stěžovatele a následně tento stav podle názoru stěžovatele způsobil trhliny a odklonění zdi jeho nemovitosti. Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. 12 C 700/2000, uložil žalované povinnost zaplatit stěžovateli částku 1.270,50 Kč s úrokem z prodlení. Stěžovateli uložil povinnost zaplatit ČR - Okresnímu soudu v Hodoníně na nákladech řízení částku 2.628,- Kč a žalované témuž na nákladech řízení částku 382,- Kč.
K odvolání stěžovatele i žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. 44 Co 246/2005, 44 Nc 115/2005, rozsudek soudu prvého stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel projednávanou ústavní stížností. Obecným soudům vytýká, že nedoplnily závěry znaleckých posudků Ing. F. a Ing. D., ačkoli to stěžovatel navrhoval. Se závěry znalců stěžovatel nesouhlasí.
Ústavní soud se nejdříve zabýval přípustností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud se poté zabýval opodstatněností ústavní stížnosti. Opodstatněností se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání dané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s hodnocením důkazů, jak jej provedly obecné soudy. Podává své vlastní hodnocení a vyvozuje z něj i odlišné právní posouzení.
Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
Ústavní soud v projednávaném případě nedospěl k závěru, že by postupem obecných soudů byla porušena tvrzená ústavní práva stěžovatele. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, jakými úvahami se soudy při svém rozhodování řídily a podle kterých ustanovení zákona postupovaly. Vzhledem k tomu, že k posouzení nároku bylo třeba odborných znalostí (§127 o.s.ř.) nalézací soud ustanovil znalce z oboru ekonomika - odhady a ceny nemovitostí - Ing. F. Z jeho závěrů pak ve svých úvahách vycházel. Odvolací soud vyhověl námitkám stěžovatele i žalované a doplnil dokazování posudkem Ing. D., znalcem oboru stavebnictví - statika, stavební a půdní mechanika, zakládání staveb. Oba znalci ve svých posudcích shodně uvedli jako příčinu vzniku trhlin na stavbě stěžovatele narušení (podmáčení) podzákladní části stavby, a to jak vodou stékající přirozeným spádem po povrchu země, tak i vodou vytékající ze sběrných sudů používaných žalovanou k zadržování dešťové vody. Znalecké posudky nicméně poukazovaly i na nedostatečné zabezpečení stavby stěžovatele proti těmto vlivům (mělké základy v zámrzné hloubce bez drenáže a bez drenážního příkopu). Obecné soudy po zhodnocení provedeného dokazování dospěly k závěru, že stěžovatelův nárok proti žalované je ve smyslu ustanovení §415 OZ po právu, ale vzhledem k tomu, že stěžovatel svým nedbalým jednáním ke vzniku škody rovněž přispěl, poměrně žalovanou částku snížily (za aplikace moderačního práva podle §450 OZ). Obecné soudy tak právům stěžovatele poskytly ochranu. Skutečnost, že v rámci zachování rovnosti mezi účastníky jeho nárok vzhledem ke zjištěným okolnostem případu poměrně snížily, nelze považovat za dotčení stěžovatelových práv. Jejich závěr, podložený skutkovými zjištěními, která jsou v odůvodnění rozhodnutí rozvedena, je založen na racionálním a logicky přesvědčivě vybudovaném argumentačním a rovněž teoreticky akceptovatelném základě. Pro stručnost tedy postačí odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí. K námitkám stěžovatele lze poznamenat, že právě s ohledem na jeho výtky odvolací soud dokazování o další znalecký posudek doplnil. Důkazní řízení po jeho zpracování považoval za zcela dostačující. Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, které by tuto věc posouvaly do ústavněprávní roviny.
Stěžovatel zcela opomíjí, že povinností Ústavního soudu je neztratit ze zřetele svoje skutečné poslání a omezit se na svůj základní úkol, jímž je posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem. Za situace, kdy při interpretaci příslušných právních předpisů ze strany soudů nebylo zjištěno extrémní vybočení z mezí ústavnosti, nejednalo se o exces, za jehož existence by teprve byla dána pravomoc Ústavního soudu přezkoumávat výklad podústavních právních předpisů a možnost korigování postupu obecných soudů (srov. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, nález č. 98). Za dané situace proto nelze dovodit porušení stěžovatelem tvrzených práv na soudní ochranu a spravedlivý proces a na ochranu vlastnického práva.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než Ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2007
Dagmar Lastovecká, předsedkyně senátu