ECLI:CZ:US:2007:2.US.110.06.1
sp. zn. II. ÚS 110/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti společnosti Skoma -Lux s.r.o., se sídlem Olomouc, Polská 553/26, zastoupené JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem Olomouc, Riegrova 12, proti Ministerstvu financí ČR, Generálnímu ředitelství cel, Celnímu ředitelství v Olomouci, Celnímu úřadu v Olomouci a Vládě ČR, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se svým návrhem domáhá toho, aby Ústavní soud vydal nález, kterým by a) celním úřadům České republiky uložil povinnost jednat se všemi dovozci zboží do České republiky stejným způsobem v souladu s čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, b) Vládě České republiky uložil povinnost zajistit překlad komunitárního práva do národního jazyka v souladu s čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR, c) celním úřadům České republiky zakázal sankcionovat dovozce za porušení předpisů komunitárního práva, a to s platností do doby, než budou předpisy komunitárního práva, na základě kterého jsou dovozci sankcionováni, přeloženy do národního jazyka, a d) všem účastníkům přikázal aplikovat komunitární právo na území České republiky jednotně, aby byla zajištěna jednotnost v celním zařazování stejných výrobků a nenastala situace, že identický výrobek je v jiném členském státě Evropské unie posouzen celními orgány odlišně než v České republice.
Podle názoru stěžovatelky měli účastníci svým (komisivním i omisivním) jednáním porušit její ústavně garantovaná práva dle čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 37 odst. 4 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR.
Ústavní soud, před tím než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu). Vzhledem ke znění petitu ústavní stížnosti musel Ústavní soud nejprve zkoumat, zda je z hlediska kompetencí svěřených mu čl. 87 Ústavy ČR k projednání podání stěžovatelky vůbec příslušný. Ústavní stížnost může dle uvedeného ustanovení stěžovatelka podat proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Z obsahu podání stěžovatelky, a ze skutečnosti, že se stěžovatelka nedomáhá zrušení žádného pravomocného rozhodnutí, je a contrario zřejmé, že se domáhá autoritativní identifikace "jiného zásahu" orgánu veřejné moci Ústavním soudem.
Pokud Ústavní soud vyhoví ústavní stížnosti z důvodu "jiného zásahu" dle §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu, příslušnému státnímu orgánu zakáže, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikáže mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením.
Znění petitu posuzované ústavní stížnosti ovšem Ústavnímu soudu neumožňuje, aby v případě, že by v rámci meritorního projednání shledal její důvodnost, vydal nález, jenž by se mohl opřít o hypotézu citovaného ustanovení zákona o Ústavním soudu. Jakkoli proto může být argumentace stěžovatelky, obsahující řadu ústavněprávně relevantních výtek, důvodná, nemůže Ústavní soud přikročit k jejich věcnému posouzení za situace, kdy se stěžovatelka domáhá vydání výroků, jež nejsou v kompetenci Ústavního soudu.
Ze znění zákona o Ústavním soudu je dále zřejmé, že Ústavní soud nemůže vydat pro futuro obecně vyjádřený zákaz zásahů do ústavně zaručených základních práv a svobod analogických konkrétně označenému případu a nemůže výrokem svého rozhodnutí ani danému orgánu veřejné moci uložit, jak má v rámci své rozhodovací pravomoci v konkrétní věci postupovat, neboť by tak z jeho strany došlo k nepřípustnému zásahu do činnosti orgánů veřejné moci (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2003 ve věci sp. zn. IV. ÚS 744/01, usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. 203/97, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 10, usnesení č. 34, str. 469 a násl., usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 8. 2005 ve věci sp. zn. II. ÚS 385/05).
Jelikož Ústavní soud dospěl k přesvědčení, že k projednání předmětné ústavní stížnosti není příslušný, nemohl se zabývat ani tvrzením stěžovatelky, že její stížnost svým významem podstatně přesahuje její vlastní zájmy ve smyslu §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti nemohl Ústavní soud přistoupit k meritornímu projednání ústavní stížnosti, a proto mu nezbylo než ji ve smyslu §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2007
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj