ECLI:CZ:US:2007:2.US.1109.07.1
sp. zn. II. ÚS 1109/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Ing. J. Š., zastoupeného JUDr. P. P., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2006, č. j. 20 Co 209/2006-119, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 2. 2006, č. j. 12 C 160/2003-87, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 5. 2007, se stěžovatel, s odkazem na porušení ústavních práv garantovaných čl. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze.
Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin bylo zjištěno, že ústavní stížností napadenými rozsudky bylo rozhodováno o žalobě stěžovatele, jíž se domáhal vůči České národní bance a České republice - Ministerstvu financí náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem zastavil řízení ohledně částky 1.732.732,50 Kč z důvodu zpětvzetí žaloby a žalobu ohledně částky 6.930.929,50 Kč s přísl. a částky 96.703,18 Kč (kapitalizované příslušenství z částky 1.732.732,50 Kč) zamítl. Odvolací soud svým rozhodnutím tento rozsudek v zamítavém výroku potvrdil. Stěžovatel podal proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. O tomto dovolání nebylo doposud rozhodnuto.
Stěžovatel napadl rozsudky soudů prvního a druhého stupně projednávanou ústavní stížností. Z jejího obsahu vyplývá, že si je vědom toho, že lhůta k podání ústavní stížnosti by ohledně částky 4.000.000,-Kč standardně uplynula dne 27. 11. 2006. Včasnost jejího podání ovšem odvíjí od publikace nálezu Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 77/06, dne 2. 3. 2007, jehož závěry se týkají i věci stěžovatele. Ten ovšem nemohl na tuto změnu právního stavu reagovat v podaném dovolání s ohledem na uplynutí lhůty, kdy je možno měnit důvody a rozsah dovolání. Má za to, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv dozvěděl (analogická aplikace §72 odst. 5 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů - dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tedy do 60 dnů od 2. 3. 2007, kdy byl publikován uvedený nález Ústavního soudu.
Ústavní soud se primárně zabýval posouzením otázky, zda ústavní stížnost splňuje všechny procesní náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu v projednávaném případě.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění po jeho novele provedené zákonem č. 83/2004 Sb. účinným ke dni 1. 4. 2004, je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup dovolacího soudu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Z uvedeného tedy plyne, že pokud stěžovatel neuplatnil mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, a podal-li ústavní stížnost, nelze ji za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatel mimořádný opravný prostředek uplatnil a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, připadá v úvahu aplikace ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu v novelizovaném znění, dle něhož platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Stěžovateli tedy zůstává zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy není v praxi důvod, neboť i v situaci, kdy by dovolací soud naznal, že dovolání není přípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež tomuto rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost.
V dané věci stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu stěžovatele, přípustné dovolání (srov. ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř). Zřejmě z důvodu procesní opatrnosti podal, byť po lhůtě stanovené §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, také ústavní stížnost. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání, a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne ovšem stěžovateli běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je předčasné.
Nutno též dodat, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje, neboť pokud by jeho dovolání neuspělo, bude moci popř. zpracovat svou novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení.
Nad rámec výše uvedeného považuje Ústavní soud za nutné upozornit, že konstrukce stěžovatele o zachování lhůty k podání ústavní stížnosti není správná. Počátek této lhůty stěžovatel odvíjí od publikace nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 77/06, který má dopadat i na jeho případ, a přitom odkazuje na ustanovení §72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení stanoví lhůtu pro podání ústavní stížnosti za situace, kdy zákon procesní prostředek k ochraně práva stěžovateli neposkytuje. Taková situace v projednávaném případě nenastala. Stěžovatel brojí nikoli proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, ale proti konkrétním pravomocným rozhodnutím vydaným v řízení, jehož byl účastníkem, čemuž také odpovídá navrhovaný petit ústavní stížnosti. Ustanovení §72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu proto aplikovat nelze. Pokud by stěžovatel nevyužil mimořádného opravného prostředku, 60denní lhůta pro podání ústavní stížnosti by mu počala běžet od doručení rozhodnutí odvolacího soudu (srov. ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Lze uzavřít, že vydání nálezu Ústavního soudu, či jeho publikace, není skutečností, která by zakládala počátek běhu lhůty pro podání ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], když neshledal důvody pro aplikaci ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. května 2007
Stanislav Balík
soudce zpravodaj