ECLI:CZ:US:2007:2.US.114.06.2
sp. zn. II. ÚS 114/06
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma - ze dne 19. dubna 2007 sp. zn. II. ÚS 114/06 ve věci ústavních stížností 1. J. L. a 2. M. L., 3. PEKO, spol. s r. o. pekárna, 4. Ing. B. P., 5. Z. F. a 6. I. F., spojených usnesením pléna ze dne 31. října 2006 pod sp. zn. II. ÚS 114/06, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. ledna 2006 č. j. 20 Co 569/2005-84 ve spojení s usnesením Okresního soudu v Náchodě ze dne 9. září 2005 č. j. Nc 6001/2005-61, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. února 2006 č. j. 20 Co 512/2005-80 ve spojení s usnesením Okresního soudu v Náchodě ze dne 30. srpna 2005 č. j. Nc 6003/2005-62, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. prosince 2005 č. j. 20 Co 513/2005-86 ve spojení s usnesením Okresního soudu v Náchodě ze dne 30. srpna 2005 č. j. Nc 6002/2005-66, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. února 2006 č. j. 20 Co 17/2006-113 ve spojení s usnesením Okresního soudu v Náchodě ze dne 26. října 2005 č. j. Nc 6004/2005-96, jimiž byl k návrhu vedlejšího účastníka IV NOVA, a. s., nařízen soudní prodej zástav stěžovatelů.
I. Výrok II. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. února 2006 č. j. 20 Co 512/2005-80 a výrok III. usnesení Okresního soudu v Náchodě ze dne 30. srpna 2005 č. j. Nc 6003/2005-62; výrok II. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. února 2006 č. j. 20 Co 17/2006-113 a výrok III. usnesení Okresního soudu v Náchodě ze dne 26. října 2005 č. j. Nc 6004/2005-96; výrok II. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. prosince 2005 č. j. 20 Co 513/2005-86 a výrok III. usnesení Okresního soudu v Náchodě ze dne 30. srpna 2005 č. j. Nc 6002/2005-66; výrok II. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. ledna 2006 č. j. 20 Co 569/2005-84 a výrok III. usnesení Okresního soudu v Náchodě ze dne 9. září 2005 č. j. Nc 6001/2005-61 se zrušují.
II. Ve zbytku se ústavní stížnosti zamítají.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanými stížnostmi se v záhlaví uvedení stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených usnesení.
Všechny ústavní stížnosti, vedené dosud pod sp. zn. II. ÚS 114/06, II. ÚS 182/06, III. ÚS 235/06 a IV. ÚS 234/06, Ústavní soud z důvodu hospodárnosti a efektivity řízení usnesením pléna ze dne 31. října 2006 spojil a nadále jsou vedeny pod sp. zn. II. ÚS 114/06.
II.
Okresní soud v Náchodě (dále též "soud prvního stupně") shora označenými usneseními, které se týkaly různých účastníků, ale obsahově byly v podstatě totožné, ve výroku I. zamítl návrh žalovaných (jednotlivých stěžovatelů) na přerušení řízení. Výrokem II. nařídil k uspokojení pohledávky žalobce (ve všech případech IV NOVA, a. s., vedlejšího účastníka) prodej zástav (nemovitostí specifikovaných ve výrocích jednotlivých rozhodnutí). Výrokem III. shodně ve všech případech stanovil, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 9 128,50 Kč. Žalovaní v řízení navrhovali zamítnutí návrhu, neboť dle jejich názoru pohledávka zajištěná zástavou zanikla. Soud prvního stupně postupoval v řízení podle §200y a násl. občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř."), které se týkají soudního prodeje zástavy. V žádném z uvedených případů neshledal důvod zkoumat, zda pohledávka, zajištěná zástavou, zanikla. Odkázal přitom na právní závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1467/2004. Konstatoval, že skutečnost, že pohledávka zanikla, má význam až v druhé fázi prodeje zástavy, a to po podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy podle §251 a násl. o. s. ř. V první fázi soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové shora uvedenými usneseními rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se s odůvodněním soudu prvního stupně a zdůraznil, že jestliže žalobce spolu s podáním žaloby předloží listiny požadované v §200z odst. 1 a 2 o. s. ř., je soud povinen bez dalšího prodej zástavy nařídit, aniž by se zabýval námitkami o zániku pohledávky zajištěné zástavním právem.
III.
Stěžovatelé ve všech ústavních stížnostech shodně tvrdili porušení práva na spravedlivý proces [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")], porušení zásady rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny) a porušení práva na úplné projednání věci, včetně námitek stěžovatelů a důkazních návrhů, bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny). Stěžovatelé napadají postup soudu při soudním prodeji zástavy (§200y a násl. o. s. ř.) a v rámci něho pak především skutečnost, že podle §200z odst. 1 a 2 o. s. ř. je soud povinen bez dalšího (bez nařízení jednání) prodej zástavy nařídit na základě návrhu zástavního věřitele, aniž by se zabýval námitkami protistrany (zástavního dlužníka). Takový postup odporuje, dle názoru stěžovatelů, ústavním zásadám. Názor obecných soudů by bylo možno akceptovat, pokud by řízení o soudním prodeji zástavy a exekuční řízení bylo jedním řízením s různými fázemi. Tak tomu ovšem není, neboť řízení o soudním prodeji zástavy je uceleným samostatným řízením, které je pravomocně skončeno, přičemž neúspěšný účastník je postižen povinností platit náhradu nákladů řízení. Je tedy zřejmé, že i v případě úplné oprávněnosti námitky žalovaného ohledně neexistence pohledávky a tedy i zástavního práva musí být žalovaný postižen neúspěšností řízení o soudní prodej zástavy včetně povinnosti platit náklady řízení. Tuto povinnost nemůže nijak zvrátit a zbavit se jí ani v případě, že v řízení o výkon rozhodnutí prodejem zástavy bude úspěšný se svými námitkami a výkon rozhodnutí bude zastaven. Neúspěšností řízení o soudní prodej zástavy bude tedy trvale postižen. Žalovaný tak nemá v řízení o soudním prodeji zástavy žádnou procesní obranu. To je, dle názoru stěžovatelů, nepřípustné v občanskoprávním procesu. V této souvislosti stěžovatelé podotkli, že nejde pouze o náklady řízení, nýbrž i celou řadu traumat spojených s neúspěšným soudním sporem, včetně toho, že žalovaný je povinen strpět i zahájení exekučního řízení a celou řadu úkonů v tomto řízení. V případě soudního prodeje zástavy vytvořila soudní praxe ojedinělý precedens, kdy námitky existující a doložitelné, směřující přímo k základu žaloby, nejsou připuštěny v nalézacím řízení. Výsledkem je oddalování problému, neekonomičnost řízení, nejistota účastníků a zejména nepříznivé následky pro žalovaného. Ve svém důsledku dochází k nepřiměřeným průtahům v řízení.
IV.
Krajský soud v Hradci Králové i Okresní soud v Náchodě jako účastníci řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti zcela odkázaly na odůvodnění svých rozsudků. Současně vyjádřily souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Vedlejší účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti vyslovil přesvědčení, že ústavní stížnost není důvodná. Poukázal přitom na smysl a účel příslušných ustanovení občanského soudního řádu (§200y až §200za o. s. ř.), která jsou záměrně koncipována tak, aby chránila věřitele. Smyslem řízení o soudním prodeji zástavy je umožnit uspokojení své pohledávky v relativně krátkém čase. Pokud by obecné soudy byly zatíženy rozsáhlejším dokazováním, ztratil by věřitel svou výhodu, kterou získal tím, že zajistil svou pohledávku zřízením zástavního práva. Navíc námitky, které soudní praxe v řízení o soudní prodej zástavy nepřipouští, nejsou, jakožto účinná obrana dlužníkům, odejmuty, nýbrž je možnost jejich uplatnění odsunuta do řízení vykonávacího.
V.
Ústavní soud, stejně jako v mnoha předchozích rozhodnutích, konstatuje, že jednou z funkcí Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), zvláště ústavní úpravy základních práv a svobod, je její "prozařování" celým právním řádem. Smysl Ústavy spočívá nejen v úpravě základních práv a svobod, jakož i institucionálního mechanismu a procesu utváření legitimních rozhodnutí státu (resp. orgánů veřejné moci), nejen v přímé závaznosti Ústavy a v jejím postavení bezprostředního pramene práva, nýbrž i v nezbytnosti státních orgánů, resp. orgánů veřejné moci interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod. V posuzované věci to znamená povinnost soudů interpretovat procesní ustanovení a principy v první řadě z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod. Po přezkoumání rozhodnutí i řízení jim předcházejících dospěl Ústavní soud k závěru, že v řízení došlo k pochybení, které zakládá porušení práva účastníka řízení na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy, a je i v rozporu s principem rovnosti zakotveným v čl. 37 odst. 3 Listiny.
Podle §200z odst. 1 o. s. ř. soud nařídí prodej zástavy, doloží-li zástavní věřitel zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě a kdo je zástavním dlužníkem.
Podle §200z odst. 2 o. s. ř. může být ve věci (pozn. soudního prodeje zástavy) rozhodnuto bez nařízení jednání jen za podmínek uvedených v §115a nebo tehdy, jsou-li skutečnosti uvedené v odstavci 1 doloženy listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány nebo veřejnými listinami notáře.
Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle čl. 37 odst. 3 Listiny jsou si všichni účastníci v řízení rovni.
Právo na spravedlivý proces je právem strukturovaným, které zahrnuje více samostatných subjektivních základních práv, formulovaných jak konkrétně (např. veřejnost a rychlost řízení či nezávislý a nestranný soud), tak i obecně (zejména "právo na spravedlivé projednání věci"). Právo na spravedlivé projednání věci, jako součást práva na spravedlivý proces, je pojmem neurčitým, otevřeným a přesně neohraničeným. Jeho obsah zahrnuje nejen všechny ostatní záruky výslovně uvedené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ale zejména také ty, které v něm výslovně uvedeny nejsou, ale které především Evropský soud pro lidská práva ve své dlouholeté rozhodovací činnosti vyvodil a postupně definoval z obecného požadavku spravedlnosti procesu. Ve vztahu (nejen) k dokazování tak byly definovány principy, které, byť výslovně v Úmluvě neuvedené, jsou nedílnou součástí pojetí spravedlivého procesu. Jedná se především o principy rovnosti zbraní a kontradiktornosti.
Právo na spravedlivé projednání věci nelze oddělit od obecného požadavku rovnosti a nediskriminace. V tomto kontextu však jde o takový význam rovnosti, jenž se týká rovnosti účastníků v řízení před soudem, nacházejících se v různých, proti sobě stojících procesních postaveních, obvykle označovaných jako "rovnost zbraní". V ústavním pořádku České republiky je tento princip obsažen v čl. 96 odst. 1 Ústavy, dle něhož "všichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva", resp. čl. 37 odst. 3 Listiny, dle něhož "všichni účastníci jsou si v řízení rovni". Proces je spor, který se odehrává prostřednictvím kontradiktorní diskuse, při níž strany sporu musejí mít "rovné zbraně", tj. stejnou možnost mluvit a obhajovat "svoji" pravdu. Princip rovnosti zbraní vyžaduje, aby každé straně byla poskytnuta rozumná možnost hájit svou věc za podmínek, které ji podstatně neznevýhodňují ve vztahu k jejímu oponentovi.
Ústavní soud si je vědom pohnutek, které vedly zákonodárce k přijetí takové procesní úpravy, která by zaručovala rychlý a efektivní postup při realizaci zástavního práva. Soudní prodej zástavy je zařazen mezi zvláštní druhy řízení v občanském soudním řádu, které se vykazují určitými odlišnostmi od běžného sporného nalézacího řízení. V případě soudního prodeje zástavy se jedná zejména o skutečnost, že pro nařízení soudního prodeje zástavy postačuje pouze doložení listin stanovených v §200z odst. 1 o. s. ř., přičemž podle §200z odst. 2 o. s. ř. lze rozhodnout bez nařízení jednání, aniž by tedy měl žalovaný (zde zástavní dlužník) příliš velký prostor pro obranu. Předmětem dokazování jsou totiž pouze tři skutečnosti: existence zajištěné pohledávky, existence zástavního práva a osoba zástavního dlužníka. Obrana žalovaného může pak spočívat jen ve zpochybňování těchto taxativně vyjmenovaných skutečností. Takový postup, byť by se jevil jako nesouladný s právem na spravedlivý proces, má své opodstatnění právě s ohledem na nutnost účinného postupu při realizaci zástavního práva. Omezení práv zástavního dlužníka a zvýhodnění zástavního věřitele v řízení o soudním prodeji zástavy je, měřeno pohledem proporcionality, adekvátní. Jestliže zástavní věřitel zvolil způsob zajištění své pohledávky formou zástavy a zástavní dlužník tento způsob zajištění akceptoval, odpovídá zájmu věřitele na efektivní realizaci zástavy určité omezení práv zástavního dlužníka. V tomto postupu nelze spatřovat porušení práva na úplné projednání věci, včetně námitek stěžovatelů a důkazních návrhů, bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny).
Právní úpravu však nelze poměřovat pouze jediným kritériem efektivnosti realizace zástavního práva, tedy pouze z pohledu zástavního věřitele. Je třeba na daný postup nahlížet i ze strany zástavního dlužníka, o jehož majetek se v řízení rovněž jedná. Jestliže jsou rychlostí a efektivností realizace zástavního práva odůvodněna jistá omezení procesních práv zástavního dlužníka (např. rozhodování bez jednání pouze na základě dokumentů předložených zástavním věřitelem), nelze tato práva omezit zcela absolutně. Může totiž nastat situace, jako je naznačováno v uvedených případech, kdy žalobce (zástavní věřitel) sice splní podmínky pro nařízení prodeje zástavy stanovené v §200z odst. 1 a 2 o. s. ř., ale zástavním právem zajištěná pohledávka bude v okamžiku podání žaloby na soudní prodej zástavy již zaniklá. Zástavní dlužník při aplikaci §200z odst. 2 o. s. ř. nemá žádnou možnost námitek proti tvrzením zástavního věřitele ve vztahu k pohledávce. Tato okolnost vyvstává do popředí i s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu (kterou ovšem Ústavní soud považuje za ústavně souladnou) k dané problematice, podle níž pro nařízení prodeje zástavy postačuje, budou-li listinami nebo jinými důkazy skutečnosti stanovené v §200z odst. 1 o. s. ř. pouze osvědčeny; tj. nemusí být v řízení prokázány (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1467/2004). Prodej zástavy je tak nařízen bez dalšího, aniž by se soud zabýval námitkami zástavního dlužníka. Zástavní dlužník ovšem není zkrácen na svém právu vznášet námitky vůči pohledávce. Tyto námitky (např. zánik započtením, splněním, ale i námitku promlčení) může uplatnit následně při výkonu rozhodnutí a případný zánik pohledávky je důvodem pro zastavení výkonu rozhodnutí. Podle stávajícího výkladu je však v řízení o soudním prodeji zástavy rozhodováno i o nákladech řízení, které v tomto řízení účastníkům vzniknou. Žalovaný zástavní dlužník, jemuž je povinnost k náhradě nákladů řízení i s ohledem na nemožnost účinné obrany uložena, musí nést tyto náklady do rozhodnutí v exekučním řízení ze svého. Tak se dostává do situace, kdy musí nést náklady řízení, jejichž vznik třeba vůbec nezapříčinil (např. proto, že žaloba byla podána neoprávněně, ale zástavní dlužník nemohl vznést vůči pohledávce účinnou námitku). Jeví se proto nanejvýš spravedlivé, aby o nákladech řízení, které vznikly v rámci řízení o soudním prodeji zástavy, bylo rozhodováno až v rámci exekuce, tedy poté, co bude postaveno najisto, zda bylo v řízení o soudním prodeji zástavy rozhodnuto po právu. Aplikací opačného závěru by došlo k porušení základních principů spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy), včetně porušení zásady rovnosti zakotvené v čl. 37 odst. 3 Listiny.
Je třeba vycházet z toho, že řízení o soudním prodeji zástavy je řízením zvláštním (viz jeho zařazení do části třetí hlavy páté občanského soudního řádu mezi zvláštní druhy řízení). Byť v tomto případě by označení řízení o soudním prodeji zástavy jako řízení nesporného nebylo zcela přesné, nelze podobně jako u ostatních nesporných řízení zařazených do této hlavy náklady řízení poměřovat podle úspěchu ve věci. Vzhledem k tomu, že zástavní dlužník zde nemá v podstatě žádnou možnost obrany, nelze v této fázi řízení, přestože je žalobě vyhověno a soudní prodej zástavy nařízen, uvažovat o tom, že žalobce byl v řízení plně úspěšný a neúspěšný žalovaný má povinnost k náhradě nákladů. Řízení o soudním prodeji zástavy není totiž řízením zcela samostatným, ale tvoří jeden celek s navazujícím vykonávacím řízením. Zatímco v první fázi jde pouze o opatření exekučního titulu pro zástavního věřitele, až teprve ve druhé fázi - vykonávacím řízení - se soud může zabývat námitkami zástavního dlužníka vůči pohledávce zajištěné zástavním právem, takže teprve po skončení vykonávacího řízení lze rozhodnout podle pravidel úspěchu či neúspěchu ve věci o celkových nákladech řízení, včetně nákladů řízení o soudním prodeji zástavy. Je-li výkon rozhodnutí na základě vykonatelného usnesení o soudním prodeji zástavy nařízen a proveden, přizná soud úspěšnému oprávněnému jak náklady vykonávacího řízení, tak i náklady předchozího řízení o soudním prodeji zástavy. Vzhledem k tomu, že náklady vzniklé v řízení o soudním prodeji zástavy tvoří příslušenství pohledávky (§121 odst. 3 občanského zákoníku), na něž se vztahuje i zástavní právo, sdílí tyto náklady osud pohledávky. Při zastavení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy, k němuž může dojít, pokud stěžovatelé uplatní námitku, že zástavní právo zaniklo (§268 odst. 3 o. s. ř.), se naopak k jejich ochraně uplatní režim zakotvený v §271 o. s. ř., neboť tyto náklady lze zařadit mezi náklady, které vznikly prováděním výkonu rozhodnutí. Zde potom bude soud zkoumat, z jakého důvodu k zastavení výkonu rozhodnutí došlo, tedy bude posuzovat, zda se oprávněný nedopustil před nařízením výkonu rozhodnutí nebo při jeho provádění procesního zavinění.
Pouze v případě, kdy by soud žalobě navrhující soudní prodej zástavy podle §200y a násl. o. s. ř. nevyhověl, musel by současně se zamítnutím žaloby rozhodnout o nákladech řízení, neboť po takovém zamítavém rozhodnutí by logicky druhá fáze - vykonávací řízení - nemohla následovat.
Na základě výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy tím, že rozhodly o nákladech řízení v rámci řízení o soudním prodeji zástavy, porušily čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatelů částečně vyhověl a zrušil podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, výroky napadených usnesení, jimiž bylo o náhradě nákladů řízení rozhodnuto. Ve zbytku Ústavní soud ústavní stížnosti zamítl, neboť v ostatních výrocích neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů.