ECLI:CZ:US:2007:2.US.1143.07.1
sp. zn. II. ÚS 1143/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti společnosti BOR spol. s r.o., se sídlem v Bezděkově nad Metují, zastoupené JUDr. Jiřím Jandou, advokátem Advokátní kanceláře v Náchodě, Kamenice 155, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007 č.j. 33 Cdo 697/2007-139, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl. Ústavy ČR a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým bylo jako nepřípustné odmítnuto její dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 11. 2006, č.j. 20 Co 86/2006 -123, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvého stupně, jímž byla stěžovatelka zavázána k zaplacení částky 1 876 790 Kč s příslušenstvím.
Stěžovatelka nesouhlasí s právním závěrem Nejvyššího soudu, dle nějž dovolání proti rozsudku krajského soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř).
Stěžovatelka se především neztotožňuje se závěrem, že v dovolání byl uplatněn výlučně dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o.s.ř. mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, který nelze v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. použít. V této souvislosti uvádí, že v dovolání nenamítala, že dovoláním napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, nýbrž že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí, tj. dovolací důvod dle §241 odst. 2 písm. a) o.s.ř. a že rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení, tj. dovolací důvod dle §241 odst. 2 písm. b) o.s.ř. Stěžovatelka je proto přesvědčena, že dovolání bylo přípustné s ohledem na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, protože právní otázka smlouvy o půjčce a námitka promlčení byla řešena v rozporu s hmotným právem, a je tedy podáno z důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Okresního soudu v Náchodě z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Jak je zřejmé z obsahu spisu, v dané věci mohla být přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvého stupně, dána pouze za předpokladu, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, tj. dle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přičemž jako dovolací důvod mohly být uplatněny pouze důvody zahrnuté pod ust. §241a odst. 2 písm. a) a písm. b) o.s.ř.
Dle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Jde tedy o dovolací důvod, který svým smyslem přesahuje ten který posuzovaný případ.
Z obsahu dovolání je však zřejmé, že stěžovatelka právní otázku ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. vůbec nenastolila, resp.otázku zásadního právního významu spatřovala v tom, že v projednávané věci byla otázka smlouvy o půjčce a námitka promlčení, dle jejího názoru, řešena v rozporu s hmotným právem a dovozovala, že dovolání je tedy podáno z důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.
Pod dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však nelze podřadit případy, kdy odvolací soud založil své rozhodnutí na nesprávných skutkových zjištěních a nesprávném hodnocení důkazů (zde je namístě právě dovolací důvod dle §241 odst.3 o.s.ř.).
Ústavní soud ověřil, že dovolací soud přezkoumal otázku přípustnosti dovolání z hlediska důvodů uplatněných stěžovatelkou a své závěry o nepřípustnosti dovolání pak v odůvodnění svého rozhodnutí řádně zdůvodnil.
Právním závěrům, dle nichž je z obsahu dovolání zřejmé, že vady řízení ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. stěžovatelka neuplatnila a dovolání bylo podáno z důvodu uvedeného v ust. §241a odst. 3 o.s.ř., a je proto nepřípustné, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. (Stěžovatelka v dovolání,obdobně jako v ústavní stížnosti, vylíčila vlastní verzi skutkového děje a vlastní hodnocení důkazů. Na nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem usuzovala výlučně zpochybněním skutkových závěrů, k nimž v dané věci odvolací soud dospěl a dovozovala, že pokud by odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech, musel by dospět k odlišnému právnímu posouzení věci.) Ústavní soud rovněž poukazuje na to, že jak vyplývá z jeho dosavadní judikatury, nepřísluší mu přezkoumávat vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu tedy, zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, neboť zákon uděluje toto oprávnění jen Nejvyššímu soudu, a to pouze ve výjimečných případech a za výslovného předpokladu, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Ústavní soud je oprávněn pouze ověřit, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení a zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Jak bylo výše uvedeno, v tomto směru pochybení dovolacího soudu, který se zabýval výhradně otázkou přípustnosti dovolání (otázkou procesní), opravňující zásah Ústavního soudu shledáno nebylo.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal namítané porušení základních práv, ověřil, že Nejvyšší soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu