ECLI:CZ:US:2007:2.US.1160.07.1
sp. zn. II. ÚS 1160/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v právní věci navrhovatelky JUDr. E. T., zastoupené JUDr. M. F., o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 5. 2005, čj. 24 Co 100/2005-177, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 8. 6. 2005, čj. 24 Co 100/2005-184, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 2. 2007, čj. 20 Cdo 228/2006-201, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a České spořitelny, a. s., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 6. 2005, čj. 24 Co 100/2005-177, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 2. 2007, čj. 20 Cdo 228/2006-201. Tvrdí, že napadenými usneseními byly porušeny zásady spravedlivého procesu, zejména ty, které vyplývají z hlavy páté Listiny základních práv a svobod ( dále jen "Listina").
Ústavní soud se musel nejprve vypořádat s otázkou, která rozhodnutí jsou ústavní stížností napadána. Stěžovatelka v rubrice podání a hlavně v petitu uvedla, že napadá usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 6. 2005, čj. 24 Co 100/2005-184. V tomto případě se jedná o doplňující usnesení, kterým soud do rozhodnutí ze dne 30. 5. 2005, čj. 24 Co 100/2005-177, pouze doplnil výrok o náhradě nákladů řízení. Z obsahu podání však vyplývá, že stěžovatelka ve skutečnosti především napadá rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 5. 2005, čj. 24 Co 100/2005-177. Ústavní soud, s ohledem na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku ve věci Bulena vs. Česká republika ze dne 20. 4. 2004, stížnost č. 57567/00, www.echr.coe.int/echr, posoudil věc tak, že i když petit směřuje pouze proti doplňujícímu usnesení, z obsahu podání vyplývá, že je napadáno celé rozhodnutí, a proto jeho věcný přezkum připustil.
Předmětem řízení před obecnými soudy byl návrh stěžovatelky na zastavení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí. Namítala, že jí nebyl řádně doručen exekuční titul a z toho důvodu se nemohl stát pravomocným. Řízení o tomto návrhu probíhalo před obecnými soudy od roku 1999. Věc byla celkem dvakrát vrácena odvolacím soudem soudu prvního stupně, který napotřetí rozhodl tak, že výkon rozhodnutí zastavil a uznal oprávněnost námitek stěžovatelky. Odvolací soud usnesením napadeným ústavní stížností toto rozhodnutí změnil a návrh na zastavení exekuce zamítl. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka dovolání, které dovolací soud zamítl usnesením, které je rovněž napadeno projednávanou ústavní stížností.
Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že aplikace a interpretace právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Pod tímto zorným úhlem posuzoval důvodnost podané ústavní stížnosti, a aniž si vyžadoval stanoviska účastníků řízení, dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
Především je třeba poukázat na to, že ústavní stížnost postrádá jakoukoliv ústavněprávní argumentaci. Stěžovatelka opakuje své argumenty, které uplatnila v řízení před obecnými soudy, a protože tam s nimi v řízení odvolacím a dovolacím neuspěla, činí z toho automaticky závěr, že odvolací soud i Nejvyšší soud porušily zásady nestranného a spravedlivého procesu, neboť "nesprávně posoudily skutková zjištění v rozporu s hmotným právem". Tato formulace svědčí o tom, že stěžovatelce uniká smysl a podstata řízení o ústavní stížnosti. Jak vyplývá z ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost oprávněn podat ten, kdo tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl účastníkem, bylo porušeno jeho základní právo zaručené ústavním pořádkem.
Předmětem řízení před Ústavním soudem tedy není hodnocení skutkových zjištění a posouzení správnosti aplikace podústavního práva, ale to, zda soudy postupovaly v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, tedy zejména, zda byla dodržena pravidla procesu tak, aby byla zachována rovnost účastníků řízení. Aplikací a interpretací právních přepisů by se mohl Ústavní soud zabývat jen za předpokladu, že by byly splněny podmínky uvedené shora. Tak tomu však v posuzovaném případě evidentně není. Přitom nelze přehlédnout, že podstata námitek stěžovatelky ve skutečnosti nespočívá "v nesprávném posouzení skutkových zjištění v rozporu s hmotným právem", ale v tvrzení, že obecné soudy z provedených důkazů učinily nesprávné skutkové závěry, jinými slovy řečeno, že jejich skutková zjištění nemají oporu v provedených důkazech. O celkové neujasněnosti podstaty problému, který stěžovatelka chtěla předestřít Ústavnímu soudu, svědčí i to, že na skutková zjištění nebyly aplikovány předpisy hmotného práva, neboť předmětem dokazování bylo řádné doručení soudního rozhodnutí, a šlo tudíž o aplikaci procesních předpisů.
Do procesu hodnocení provedených důkazů Ústavní soud zásadně nemůže zasahovat, s výjimkou případu, kdy by závěry obecného soudu byly v extrémním rozporu s provedenými důkazy, za jaký lze považovat případ, kdy soud učiní zcela opačný závěr, než jaký vyplývá z provedeného důkazu, aniž proto má jakýkoliv důvod. V takovém případě by již šlo o zásah do práva na spravedlivý proces. V tomto případě však odvolací soud i dovolací soud hodnotily provedené důkazy zcela v souladu s pravidly formální logiky a jejich skutková zjištění jsou s nimi v souladu. Pouze okolnost, že se stěžovatelka s nimi neztotožňuje, samozřejmě nemůže zakládat důvod k oprávněnosti ústavní stížnosti. Právo na spravedlivé soudní řízení totiž nikomu úspěch v soudním řízení nezaručuje.
Ústavní soud tedy nezjistil, že by ze strany odvolacího či dovolacího soudu došlo k porušení základních práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu