ECLI:CZ:US:2007:2.US.1192.07.1
sp. zn. II. ÚS 1192/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Y. S., zastoupeného JUDr. Helenou Martiňákovou, advokátkou se sídlem U Smaltovny 1334/22 C, Praha 7, proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 26. 3. 2007, č. j. 1 KZV 52/2007-36, a usnesení Policie ČR, Správy hl.m. Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne 28. 2. 2007, č. j. ČTS: PSP-26/OOK1-191-2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 10. 5. 2007 a i v ostatním splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení. Má za to, že policejní orgán rozhodoval o zahájení jeho trestního stíhání za současného uvedení okolností, jež evidentně neodpovídají pravdě (z fotodokumentace poškozeného vozidla je dle stěžovatele prokázané, že přední okno v prostoru před řidičem rozbité nebylo). Policejní orgán vycházel z pouhého podezření, které však není doloženo konkrétními zjištěnými skutečnostmi, neboť důvody zahájení trestního stíhání, na něž je v rámci odůvodnění odkazováno, jeho trestní stíhání neodůvodňují. Rozhodnutí navíc dle stěžovatele postrádá i popis konkrétních okolností, z nichž je dovozována účast na spáchání trestného činu, postrádá i zdůvodnění existence subjektivní stránky, případně pohnutky a následku jednání osoby, proti níž se stíhání zahajuje. Všechny tyto okolnosti by v usnesení o zahájení trestního stíhání měly být vyjádřeny popisem skutkových okolností tak, aby nevzbuzovaly pochybnosti o naplnění těchto základních znaků trestného činu v daném konkrétním případě. Výše zmíněné nedostatky jsou o to závažnější, když v návaznosti na zahájení trestního stíhání byl stěžovatel vzat do vazby, v níž je s ohledem na použitou právní kvalifikaci podroben nejpřísnějšímu režimu, nehledě na výrazný zásah do jeho osobního života, psychiky jeho i psychiky nejbližších osob. Oba orgány veřejné moci tak postupovaly v rozporu s ustanovením §134 odst. 2 tr.ř, čímž porušily jeho právo na spravedlivý proces (čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod, čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).
Z obsahu připojených listin Ústavní soud zjistil, že vrchní komisař SKPV Policie ČR, Správy hlavního města Prahy zahájil usnesením ze dne 28. 2. 2007, ČTS: PSP-26/OOK1-191-2007, trestní stíhání stěžovatele pro pomoc k trestnému činu vraždy podle §10 odst. 1 písm. c) k §219 odst. 1 trestního zákona a pro trestný čin poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 trestního zákona. Uvedených trestných činů se měl stěžovatel v podstatě dopustit tím, že dne 28. 1. 2007 kolem 03:40 hodin v Praze 9, Jablonecké ulici, poblíž nákupního střediska JIZERA měl pomáhat pachateli trestného činu vraždy na poškozeném V. S., pravděpodobně V. P., občanu Ukrajiny, a to tak, že měl poškozenému zabraňovat v odjezdu ve vozidle zn. Fabia rozbíjením jeho skel za použití obušku s příčnou rukojetí, aby mohl pachatel včas k vozidlu doběhnout a poškozeného zastřelit. Právě díky této aktivní pomoci stěžovatele došlo k dokonání trestného činu vraždy a jeho jednáním byla na vozidle způsobena škoda převyšující 5.000,-Kč.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze zamítla jako nedůvodnou usnesením ze dne 26. 3. 2007, č. j. 1 KZV 52/2007-36. Poukázala na obsah spisového materiálu, z něhož jednoznačně vyplývá, jak se stěžovatel v kritické době choval, a konstatovala, že i přes počáteční stádium vyšetřování není pochyb o jeho aktivní účasti na uvedeném protiprávním jednání, které skončilo vraždou poškozeného S. Dosud tak trvá důvodná obava, že svým jednáním vůči poškozenému a jeho automobilu pomáhal dosud neznámému střelci, jehož totožnost se zjišťuje, aby poškozený nemohl z místa činu odjet a zachránit si život.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v minulosti ve své judikatuře (např. v nálezu III. ÚS 62/95, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. 4, č. 78) opakovaně vyslovil, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Konstatoval, že trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jejž průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, tj. především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi rovněž zdůraznil, že ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení považuje, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za zásadně nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí (srov. I. ÚS, 486/01, IV. ÚS 213/03). Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je tedy v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Tato kasační intervence má své místo zásadně jen v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nijak odstranit.
Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen pro zcela mimořádné situace, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 511/02); i zde však vyložil, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání po věcné stránce a vyjadřovat se k jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. Důvodnost obvinění je totiž předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně až po jeho ukončení, po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv podle trestního řádu. Proto ani v tomto případě nepodrobil svému přezkumu vlastní materiální hodnocení důvodnosti (opodstatněnosti) zahájení trestního stíhání.
Ústavní soud, vycházeje z výše popsaných mezí svého ústavněprávního přezkumu, se napadenými rozhodnutími zabýval toliko z hlediska, zda splňují náležitosti ustanovení §160 odst. 1 trestního řádu. Přitom neshledal v postupu policejního orgánu ani stížnostního orgánu takové pochybení, které by věc posouvalo do ústavní roviny. Policejní orgán ve výroku svého usnesení dostatečně podrobně a nezaměnitelným způsobem popsal předmětný skutek, pro který je stěžovatel stíhán, včetně uvedení i jeho zákonného označení. Z jeho popisu vyplývá i forma zavinění, tedy úmysl stěžovatele poskytnout pomoc pachateli, který následně poškozeného zastřelil. Z odůvodnění usnesení (v kombinaci s usnesením stížnostního orgánu) je možné s dostatečnou určitostí zjistit, o jaké prameny je podezření opíráno ( ohledání místa činu, zajištění stop, vyhodnocení záznamů kamerových systémů, podání vysvětlení osoby Štaubert a další).
V této souvislosti je třeba připomenout, že na samém počátku trestního stíhání není ještě možné dosáhnout naprosté jistoty o spáchání trestného činu. K závěru o tom postačí v této počáteční fázi vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že stěžovatel spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení. Z tohoto vymezení lze též dovodit požadovanou úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Při rozhodování o zahájení trestního stíhání - s ohledem na důkazní situaci - není možné po orgánech činných v trestním řízení požadovat, aby v usnesení byl obsažen zcela vyčerpávající popis skutku. Trestná činnost nemusí a ani nemůže být v tomto stádiu spolehlivě prokázána a ve skutkové větě popsána v takové míře, jak je tomu např. u obžaloby.
Rovněž napadené usnesení stížnostního orgánu odpovídá zákonným požadavkům ustanovení §134 odst. 2 trestního řádu. Jeho závěru, že zákonné předpoklady pro zahájení trestního stíhání stěžovatele byly splněny, nelze z ústavního hlediska cokoli vytknout.
Ústavní soud tedy neshledal, že by postupem orgánů činných v trestním řízení došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení tvrzených práv stěžovatele.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu