ECLI:CZ:US:2007:2.US.1258.07.1
sp. zn. II. ÚS 1258/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky N. V., zastoupené JUDr. Annou Haisovou, advokátkou, se sídlem Novobranská 14, 602 00 Brno, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. ledna 2007, č. j. 19 Co 228/2006-113, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21. července 2005, č. j. 49 C 204/2003-101, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. července 2005, č. j. 49 C 204/2003-101, uložil žalované (stěžovatelce) povinnost vyklidit byt blíže specifikovaný ve výroku tohoto rozsudku (dále jen "předmětný byt") do 15 dnů od právní moci rozsudku a uložil jí povinnost k náhradě nákladů řízení žalobci (Statutární město Brno).
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. ledna 2007, č. j. 19 Co 228/2006-113, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (změnil jej toliko ve výroku o nákladech řízení) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Konstatoval, že nebyly splněny podmínky pro přechod nájmu předmětného bytu, neboť žalovaná neprokázala, že by v bytě žila trvale ve společné domácnosti se svým pradědečkem až do jeho smrti. Žalovaná kromě nezbytné tříleté doby společného soužití nedoložila ani kvalifikovanou péči o společnou domácnost, tak jak ji vymezuje judikatura (např. aktivní výkon některých domácích prací, starost o uživatele apod.). Žádný ze svědků kromě babičky žalované, která je ovšem osobou s jasným zájmem na úspěchu žalované ve věci, nepotvrdil, že by žalovaná v předmětném bytě se svým pradědečkem trvale bydlela.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], upření práva na právní subjektivitu [čl. 5 Listiny v návaznosti na čl. 13 a čl. 16 Úmluvy o právech dítěte (dále jen "Úmluva")] a práva svobodného pohybu a pobytu (čl. 14 Listiny). Stěžovatelka v první řadě spatřuje pochybení soudu prvního stupně v tom, že řízení vedl s vadně označeným žalobcem-Statutární město Brno, Městská část Brno-sever, tedy subjektem, který právně neexistuje. Tato vada byla opravena až v řízení odvolacím. Ve vztahu k právu na spravedlivý proces stěžovatelka namítá nedostatky a nepřesnosti v protokolaci výpovědí jednotlivých svědků v průběhu řízení před soudem prvního stupně, které ve svém důsledku vedly k pro ni nepříznivému rozhodnutí. Dále polemizuje se skutkovými zjištěními obecných soudů. Dle jejího názoru soudy stranily žalobci. Při volném hodnocení důkazů soudy obou stupňů použily pouze důkazy svědčící v neprospěch stěžovatelky a pominuly důkazy svědčící v její prospěch. Tím obecné soudy porušily zásadu rovnosti a nestrannosti. Stěžovatelka rovněž zpochybňuje závěr, že neprokázala trvalé soužití se svým pradědečkem. Další pochybení soudů spatřuje stěžovatelka i v aplikaci §115 občanského zákoníku. Dle jejího názoru je výklad pojmu "domácnost" nesprávný. Jako patnáctiletá byla stěžovatelka natolik mentálně a fyzicky způsobilá, aby se mohla rozhodnout k trvalému soužití s pradědečkem a starat se o něj a o domácnost v předmětném bytě.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a v tomto případě to musí obzvlášť zdůraznit, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolávala ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Stěžovatelka svými námitkami brojí především proti zjišťování skutkového stavu a z toho vyplývajícího nesprávného právního posouzení věci obecnými soudy. Opakovaně zdůrazňuje, že obecné soudy v jejím případě porušily zásadu rovnosti a nestrannosti, neboť důkazy hodnotily pouze v její neprospěch a důkazy, které byly ve prospěch stěžovatelky, pominuly. V této souvislosti je třeba v prvé řadě zdůraznit, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Stěžovatelka uplatňuje v ústavní stížnosti přesně takový typ námitek, k jejichž přezkumu není Ústavní soud s ohledem na výše uvedené příslušný. Do rozhodovací činnosti obecných soudů by Ústavní soud mohl zasáhnout pouze v případě, kdy jsou právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. O takový případ se však v dané věci nejedná. Obecné soudy provedly poměrně obsáhlé dokazování k otázce trvalého soužití stěžovatelky s jejím pradědečkem. Skutečnost, že většinu důkazů vyhodnotily v její neprospěch, nesvědčí o tom, že by rozhodovaly nestranně. Právní a skutkové závěry obecných soudů nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Naopak obecným soudům nelze vytýkat, že by některý z důkazů pominuly, nebo že by tyto důkazy v rozporu se zásadami logiky mylně hodnotily. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud řádně zjistily skutkový stav a závěry z něho plynoucí v odůvodnění řádně objasnily.
K námitce stěžovatelky, že řízení bylo v prvním stupni vedeno s neexistujícím subjektem, lze podotknout, že se nejednalo o neexistující subjekt, ale žalobce byl pouze nepřesně označen. Jak sama v ústavní stížnosti uvádí, soud prvního stupně žalobce označil jako Statutární město Brno, Městská část Brno-sever, se sídlem Brno, Bratislavská 70. Takové označení není samozřejmě zcela v pořádku, ale tato vada není natolik závažná, aby založila porušení práva na spravedlivý proces a navíc byla v průběhu odvolacího řízení odstraněna. Pokud by Ústavní soud v tomto případě rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil, postupoval by příliš formalisticky.
Pro posouzení ústavní stížnosti Ústavním soudem jsou další stěžovatelkou uváděné námitky (nesprávný výklad pojmu domácnost a aplikace §115 obč. zák.) bezvýznamné. Jak již bylo řečeno výše, Ústavní soud neprovádí přezkum právního hodnocení a pouhá skutečnost, že se stěžovatelka s právními závěry obecných soudů neztotožňuje, nezakládá odůvodněnost ústavní stížnosti. Poukaz na porušení čl. 5 Listiny v návaznosti na čl. 13 a čl. 16 Úmluvy nemá v tomto případě žádnou souvislost. Stěžovatelka nebyla zbavena způsobilosti být nositelkou práv (čl. 5 Listiny), nebylo porušeno její právo na svobodu projevu (čl. 13 Úmluvy), ani nebyla vystavena zásahu do svého soukromého života (čl. 16 Úmluvy). V tom, že stěžovatelce byla na základě řádně provedeného soudního řízení a v souladu se zákonem uložena povinnost k vyklizení bytu, nelze rovněž spatřovat porušení svobody pobytu a pohybu (čl. 14 Listiny).
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu