ECLI:CZ:US:2007:2.US.127.06.1
sp. zn. II. ÚS 127/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Vojena Gűttlera o ústavní stížnosti 1) RNDr. M. B. a 2) RNDr. J. B., obou zastoupených Mgr. F. K., Ph.D., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2005, sp. zn. 19 Co 56/2005, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 28 Cdo 2038/2005, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadli stěžovatelé rozhodnutí obecných soudů uvedená v záhlaví. Tvrdí, že obecné soudy porušily jejich ústavně zaručená práva garantovaná čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Navrhli proto, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud z ústavní stížnosti a připojených kopií rozhodnutí zjistil následující:
J. S. se žalobou proti stěžovatelům domáhal uzavření dohody, na základě které mu bude vydána část domu čp. 763 s pozemkem parc. č. 845, zapsaných na LV č. 523 u Katastrálního úřadu Praha_město pro katastrální území P. Po jeho smrti na stranu žalující na jeho místo univerzální sukcesí nastoupil J. G. S. (dále jen "žalobce") a po částečném zpětvzetí žaloby požadoval uzavření dohody, na základě které by mu každý ze stěžovatelů vydal ideální 1/8 předmětných nemovitostí. Svůj nárok odůvodňoval tvrzením, že původní žalobce a otec stěžovatelů byli synovci původního vlastníka ideální jedné poloviny nemovitostí JUDr. R. S. Ideální polovina nemovitostí však byla v restituci podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"), dohodou uzavřenou dne 26. 3. 1992 s Obvodním úřadem Městské části Praha 1 vydána pouze stěžovatelům. Oprávněnou osobou se původní žalobce stal v souvislosti s nálezy Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., a č. 2/1997 Sb., jimiž byla otevřena možnost uplatnit nároky podle zákona o mimosoudních rehabilitacích i osobám nesplňujícím podmínku trvalého pobytu na území ČSFR. Svůj nárok vůči stěžovatelům žalobce odvozoval z ustanovení §5 odst. 5 citovaného zákona.
Stěžovatelé na svou obhajobu tvrdili, že nejsou povinnými osobami podle zákona o mimosoudních rehabilitacích. Vzhledem k tomu, že jim byl podíl na nemovitostech každému v rozsahu 1/4 již vydán, měla být žalobci přiznána toliko finanční náhrada dle §13 zákona o mimosoudních rehabilitacích.
Ve věci bylo vydáno několik rozhodnutí. Poté, co Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1989/2002, zrušil rozhodnutí soudu prvého i druhého stupně a vyslovil právní názor, že otázku platnosti dohody, na základě které byla část nemovitostí stěžovatelům vydána, nelze zkoumat v rámci tohoto řízení, Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 17. 10. 2004, sp. zn. 18 C 20/2004, vyšel ze zjištění, že otec stěžovatelů a otec žalobce byli synovci JUDr. Richarda Schidlofa, který byl původním vlastníkem jedné ideální poloviny nemovitostí. Tento právní předchůdce účastníků zemřel dne 6. 8. 1961. Vlastnické právo k nemovitostem přešlo na stát z původních vlastníků na základě znárodnění bez náhrady výměrem Ministerstva stavebního průmyslu ze dne 3. 1. 1952. Dne 26. 3. 1992 byla na základě dohody s Obvodním úřadem Městské části Praha 1 stěžovatelům vydána ideální 1/2 nemovitostí. Původní žalobce měl až do své smrti trvalé bydliště v Argentině. K vydání nemovitostí vyzval Městskou část Praha 1 dne 24. 10. 1994 a dne 28. 4. 1995. Při právním posouzení obecný soud dospěl k závěru, že žalobce splnil všechny podmínky uložené zákonem o mimosoudních rehabilitacích k tomu, aby mu byl jeho spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech vydán. Nemovitosti přešly v rozhodné době na stát způsobem, který zákon předpokládá. Původní žalobce učinil u osoby povinné výzvu v šestiměsíční lhůtě, která se otevřela účinností nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. dnem 1. 11. 1994. Soud prvého stupně dále dovodil, že neuspokojený nárok opomenuté osoby nelze uspokojit poskytnutím finanční náhrady, neboť ta se oprávněné osobě poskytuje toliko za nemovitost, kterou nelze vydat, případně za situace, kdy o to oprávněná osoba podle zákona požádá. Původní žalobce byl ve shodném příbuzenském vztahu k původnímu vlastníku poloviny nemovitostí jako otec stěžovatelů. Pokud tedy celá ideální polovina byla již stěžovatelům vydána, má žalobce vůči každému z nich nárok na vydání ideální 1/8 nemovitostí. Námitky proti retroaktivní účinnosti nálezu Ústavního soudu nalézací soud shledal nedůvodnými. Je toho názoru, že jím byla toliko zrovnoprávněno postavení účastníků, kteří postavení oprávněných osob získali později.
K odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 3. 2005, sp. zn. 19 Co 56/2005, rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. Rozsah skutkových zjištění soud považoval za dostatečný a ztotožnil se i s právním posouzením případu.
K dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 28 Cdo 2038/2005, dovolání odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatelé napadli rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Rekapitulují v ní dosavadní průběh řízení. Poukazují na to, že napadená rozhodnutí argumentačně stojí na nálezu Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 24/96, publikovaném pod č. 2/1997 Sb., jímž s účinností od 14. 1. 1997 došlo ke zrušení všech podmínek, které žalobci znemožňovaly úspěšně žádat o vydání předmětných nemovitostí. Z tohoto stavu stěžovatelé dovozují, že tím byly nově konstituovány jeho restituční nároky vůči stěžovatelům, které v minulosti zanikly prekluzí podle §5 odst. 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích, ve znění účinném do 14. 1. 1997, uplynutím jednoho roku ode dne účinnosti uvedeného zákona, tedy dnem 2. 4. 1992. Obecné soudy podle názoru stěžovatelů ustanovení §5 odst. 5 uvedeného zákona interpretovaly za použití pravé retroaktivity, čímž porušily jejich ústavně zaručená práva. Stěžovatelé předmětný majetek nabyli v souladu s tehdy platnými právními předpisy a následně jim byla jeho část odňata, a to nikoli ve veřejném zájmu, nikoli na základě zákona a nikoli za náhradu, nýbrž pouze na základě aplikace nálezu Ústavního soudu se zpětnou účinností. Takový postup stěžovatelé považují za rozporný s principem právní jistoty.
Připomínají, že v případě pravé retroaktivity platí zásada její obecné nepřípustnosti, ze které existují výjimky. Ty by podle právní teorie měly být založeny výslovným ustanovením zákona (formální podmínka) a pouze z věcně zcela nezbytných důvodů, zejména pokud neexistující práva a povinnosti v platném právu byly v minulosti pociťovány alespoň jako obecně platná pravidla mravní či jinak obecně normativní (materiální podmínka). Jako případ splnění materiálních podmínek lze uvést poválečný Norimberský proces.
V případě retroaktivního působení citovaného nálezu Ústavního soudu však podle názoru stěžovatelů formální i materiální podmínky chybí. Neexistuje zde totiž zákon, kterým by pozitivní zákonodárce tuto retroaktivitu stanovil. Na uvedený nález zákonodárce odpovídajícím způsobem nereagoval. Obecné soudy tak pravou retroaktivitu uplatnily toliko na základě výkladu nálezu, dokonce v rozporu se zněním §71 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Při zjišťování materiální podmínky stěžovatelé připomínají, že nikoli zcela bezvýznamná část tehdejších soudců samotného Ústavního soudu potřebu připustit majetkoprávní nároky dalších osob s oslabenou vazbou k majetku jejich předků nesdílela. V praxi se ukázalo, že provedením majetkových restitucí dochází k dalším křivdám, a nelze proto docílit úplné restituce práv do stavu před desítkami let. Obecné sdílené právní vědomí společnosti, podle nějž by další konkrétní skupině osob oproti původnímu znění zákona o mimosoudních rehabilitacích mělo být přiznáno postavení oprávněných osob, tedy nelze dovodit. Stěžovatelé při nabytí vlastnictví k části nemovitostí nemohli předvídat následnou regulaci tohoto jejich práva poté, co dnem 2. 4. 1992 uplynula zákonná prekluzivní lhůta neuspokojených oprávněných osob pro uplatnění jejich požadavků. Pokud následně nález Ústavního soudu zrušil roční prekluzivní lhůtu pro uplatnění nároků vůči oprávněným osobám, které byly zvýhodněny na úkor jiných oprávněných osob, pouze upravil již "mrtvý" text zákona, nemohl však způsobit obnovení nároků, které již dávno před vydáním tohoto nálezu zanikly. K obnovení nároků by mohlo dojít toliko na základě nově vydaného zákona. Stěžovatelé na podporu své argumentace citují části odlišných stanovisek tehdejších soudců Ústavního soudu k předmětnému nálezu. Podle názoru stěžovatelů je pojem "rizikové vlastnictví", použitý v odůvodnění nálezu zcela nepřípadný, neboť v podstatě diferencuje druhy vlastnictví a jeho odlišnou kvalitu, což zákon nedovoluje.
Pokud by senátu Ústavního soudu bránil předmětný nález v samostatném rozhodnutí, stěžovatelé navrhují, aby otázka ústavnosti výkladu nálezu byla předložena plénu Ústavního soudu. Podle názoru stěžovatelů všichni soudci tehdejšího Ústavního soudu, zastávající v roce 1996 většinový názor, nemohli předpokládat, že se citovaný nález vlivem nečinnosti zákonodárce dostane do pozice, kdy bude obecnými soudy vykládán za použití pravé retroaktivity.
Přípisem ze dne 22. 1. 2007 stěžovatelé sdělili, že dne 9. 7. 2006 podali k Evropskému soudu pro lidská práva stížnost, v níž napadli argumentaci použitou v nálezu Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 24/96 i v usnesení sp. zn. IV. ÚS 157/05, pro porušení práva na ochranu vlastnictví. Evropský soud pro lidská práva stížnost vede pod č. 29051/06 a dosud o ní nerozhodl. Z tohoto důvodu stěžovatelé podali návrh na přerušení řízení o posuzované ústavní stížnosti.
Ústavní soud se proto nejprve zabýval otázkou, zda jsou splněny podmínky pro přerušení řízení. Podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o.s.ř., který se s odkazem na §63 zákona o Ústavním soudu na posuzovanou věc vztahuje, soud, neučiní-li jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu.
Ústavní soud nemá žádných pochybností o tom, že obsah závazného rozsudku Evropského soudu ve věci proti České republice představuje pro ČR závazek, jenž pro ni vyplývá z mezinárodního práva. Ústava ČR vtahuje článkem 10 do českého práva velkou skupinu mezinárodních smluv a soudy jsou jimi vázány (princip monismu). Česká republika je povinna nejen podle mezinárodního práva, ale i s odkazem na ustanovení čl. 1 odst. 2 Ústavy takové závazky dodržovat. Ústavní soud je ústavním orgánem České republiky, a proto i jemu je ustanovení čl. 1 odst. 2 Ústavy adresováno. Je tedy povinen závazky ČR, vyplývající z obsahu rozsudku Evropského soudu, v rámci svých kompetencí dodržet. Žádné ustanovení ústavního pořádku nicméně neinkorporuje do českého práva rozhodnutí mezinárodního soudu, učiněné na základě mezinárodní smlouvy, jež je podle čl. 10 Ústavy součástí právního řádu. Toto rozhodnutí proto nemá uvnitř ČR srovnatelné účinky jako rozhodnutí českých soudů (princip dualismu) (srov. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 604/02).
Ústavní soud dospěl k závěru, že podmínky pro přerušení řízení o ústavní stížnosti v posuzované věci splněny nejsou. Evropský soud pro lidská práva je mezinárodní orgán, který rozhoduje pouze na základě mezinárodního práva, jehož porušení může také konstatovat. V důsledku toho mají jeho reparační pravomoci satisfakční povahu (spravedlivé zadostiučinění). Naproti tomu Ústavní soud ČR se jako vnitrostátní orgán při svém rozhodování řídí právem vnitrostátním, resp. mezinárodním jen v části, jež byla do českého právního řádu inkorporována. Má účinné právní nástroje k tomu, aby mohl dosáhnout restituce vnitrostátních právních poměrů, které existovaly před porušením ústavně garantovaných práv a svobod stěžovatelů. Ve smyslu §82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu může zrušit napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci nebo příslušnému státnímu orgánu zakázat, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a je-li to možné, může mu přikázat, aby obnovil stav před porušením. Pokud má být jeho zásah do řízení efektivní, neměl by být odkládán. Pravomoc i působnost uvedených soudních orgánů se tedy do značné míry liší.
V posuzované věci stěžovatelé u Evropského soudu napadají postup soudů v jiné jejich věci, byť s obdobným předmětem. Přehlédnout nelze ani fakt, že vzhledem k počtu stížností, které jsou Evropskému soudu pro lidská práva adresovány, řízení před ním může trvat i několik let. Stěžovatelům ostatně nic nebrání, aby se i v této kauze na Evropský soud pro lidská práva obrátili. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud návrhu na přerušení řízení nevyhověl.
Ústavní soud se proto dále zabýval posouzením samotné ústavní stížnosti.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR si je vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem České republiky. Z obsahu stížnosti vyplývá, že stěžovatelé se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhají v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí obecných soudů, a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty ve stížnosti uvedené v zásadě opakují argumenty, kterými se zabývaly obecné soudy (ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 157/05 i soud Ústavní) a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádaly. Ohledně tvrzených pochybení při aplikaci hmotněprávních předpisů nelze jejich námitkám ani nyní přisvědčit. Odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je jasné, soudy se v jeho rámci srozumitelně vypořádaly se všemi námitkami v řízení uplatněnými, a to tak, jak jim ukládají příslušná ustanovení občanského soudního řádu a principy zakotvené v hlavě páté Listiny. Na jimi užité aplikaci a interpretaci příslušných ustanovení jak z hlediska práva procesního, tak z hlediska práva hmotného, přitom neshledává Ústavní soud nic, co by věc posouvalo do ústavně právní roviny.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení čl. 6 Úmluvy, zaručujícího právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatelé dovolávají, neboť obsah tohoto práva nelze vykládat tak, jako by jednotlivci bylo garantováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru.
Ohledně tvrzeného porušení čl. 11 Listiny Ústavnímu soudu nezbývá, než rovněž poukázat na závěry dříve učiněné. V této souvislosti je třeba uvést, že základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny jsou zahrnuta v čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod. Stěžovatelé v podstatě namítají, že u nich došlo ke zbavení jejich vlastnického práva, které nabyli na základě objektivních skutečností (dohodou), aniž by mohli ovlivnit okolnosti, za nichž vlastnické právo k části předmětným nemovitostem následně nabyl subjekt, který podmínky pro restituci majetku splnil později. Článek 1 Protokolu k Úmluvě přitom stanoví, že: "Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva. Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut." Tento mezinárodní závazek je pak promítnut do Listiny v podobě jejího odst. 4, který stanoví, že "Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu."
předmětných nemovitostí, a to dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí Městského soudu v Praze, které bylo podrobeno přezkumu dovolacím soudem. Nezbývá tedy, než přezkoumat, zda lze tento zásah posoudit jako souladný s citovaným článkem.
Článek 1 Protokolu č. 1 především a hlavně vyžaduje, aby zásah státní moci do výkonu práva na ochranu majetku byl zákonný. Druhá věta prvního odstavce povoluje zbavení majetku pouze "za podmínek, které stanoví zákon" a druhý odstavec přiznává státu právo upravovat užívání majetku pomocí "zákonů". Navíc princip právního státu, jako jeden ze základů každé demokratické společnosti, prolíná všechny články Úmluvy (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Pinc a Pincová proti České republice ze dne 5. 11. 2002 č. 36548/97).
Ke konstatovanému zásahu do vlastnického práva stěžovatelů došlo podle §5 odst. 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích, jenž umožňuje tzv. opomenutým oprávněným osobám uplatňovat své nároky vůči těm oprávněným osobám, jimž byla věc vydána, a tak ve svém důsledku tyto osoby připravit o část majetku, s nímž disponují. Podmínka rozhodování na základě zákona je tedy v posuzované věci splněna. Posouzení otázky, zda byly v dané věci splněny konkrétní podmínky stanovené zákonem, spadá do kompetence obecných soudů. V otázce posouzení ústavnosti uvedené právní úpravy Ústavní soud shodně jako v obdobné věci stěžovatelů, o níž Ústavní soud již dříve rozhodoval pod sp. zn. IV. ÚS 157/05, odkazuje na nález publikovaný pod č. 2/1997 Sb. Značná část námitek stěžovatelů je čerpána z odlišných stanovisek soudců Ústavního soudu připojených k nálezu. Druhý senát (obdobně jako čtvrtý senát v řízení vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 157/05) nedospěl k názoru, který by byl s uvedeným nálezem v rozporu, není proto důvod věc podle §23 zákona o Ústavním soudu předkládat plénu. Z těchto důvodů Ústavní soud k polemice stěžovatelů odkazuje na odůvodnění nálezu.
Další otázkou k posouzení je, zda toto zbavení majetku sledovalo legitimní cíl, tj. zda existoval "důvod obecného zájmu" ve smyslu druhého odstavce článku 1 Protokolu č. 1. K pojmu "obecný zájem" a k volnosti smluvních stran Úmluvy při rozhodování o vlastní ekonomické a sociální politice Ústavní soud poukazuje na výše cit. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva. Podle Evropského soudu pro lidská práva legitimním cílem restituce je náprava dřívější protiprávnosti převodu nebo ostatních zásahů do vlastnického práva navrácením věci do jejího původního právního stavu s následky ex tunc. Tím se restituce nestává nuceným vyvlastněním majetku, ale povinností nastolit původní právní stav.
Současně však Evropský soud pro lidská práva vyslovil názor, že legitimní cíl restitučních zákonů je nutno provádět tak, aby zmírňování předchozích křivd nezpůsobovalo nové nepřiměřené křivdy. Dle jeho názoru by za tímto účelem měla právní úprava umožňovat brát ohled na okolnosti každého jednotlivého případu tak, aby osoby, jež nabyly svého majetku v dobré víře, nebyly nuceny nést břemeno odpovědnosti státu, který kdysi tento majetek zkonfiskoval. V tomto smyslu je tedy nutno dále zkoumat, zda stěžovatelé změnou ve vlastnických vztazích k předmětným nemovitostem byli nuceni snášet zvláštní a přílišnou zátěž, což by porušilo spravedlivou rovnováhu, která má vládnout mezi na jedné straně požadavky obecného zájmu a na straně druhé zachováním práva na ochranu majetku. Sama skutečnost, že došlo k přechodu vlastnického práva k části nemovitostí, neopravňuje Ústavní soud k závěru, že stěžovatelé jsou nuceni v důsledku napadených rozhodnutí snášet zvláštní a přílišnou zátěž. Obě původně oprávněné osoby, jak R. B., tak J. S., byli synovci původního vlastníka JUDr. R. S., měli k němu tedy rovnocenný příbuzenský vztah. Za situace, kdy Ústavní soud zrušil podmínku trvalého pobytu na území republiky při uplatnění restitučního nároku, (nálezem č. 164/1994 Sb.) lze považovat za spravedlivé, aby žádná z oprávněných osob nebyla znevýhodněna, pokud jde o podíl na restituovaném majetku. Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelé nebyli nuceni v důsledku vydání ústavní stížností napadených rozhodnutí snášet zvláštní a přílišnou zátěž, která by porušila spravedlivou rovnováhu mezi na straně jedné požadavky obecného zájmu a na straně druhé zachováním práva na ochranu majetku. Nedošlo tedy k porušení čl. 11 Listiny, resp. čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. Ústavní soud proto ústavní stížnost považuje za zjevně neopodstatněnou.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 6. dubna 2007
Dagmar Lastovecká,
předsedkyně senátu