ECLI:CZ:US:2007:2.US.1302.07.1
sp. zn. II. ÚS 1302/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. června 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti J. Z., zastoupeného Mgr. M. B., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 3. 2007, č. j. 30 T 22/99-394, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 4. 2007, č. j. 4 To 29/2007-414, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou dne 18. 5. 2007 a doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 5. 2007 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě bylo rozhodnuto podle §60a odst. 4 tr. zákona za použití §330a odst. 2 tr. řádu, že se vykoná trest odnětí svobody v trvání 3 let, který byl stěžovateli uložen rozsudkem téhož soudu ze dne 28. 3. 2002, č. j. 30 T 22/99-190, a jehož výkon byl tímto rozsudkem podmíněně odložen na dobu 4 let. Napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci pak byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti rozhodnutí soudu prvního stupně.
Jak stěžovatel uvedl v ústavní stížnosti, obecné soudy v napadených rozhodnutích konstatovaly, že stěžovatel nevyhověl uloženým podmínkám, nevedl řádný občanský život, dopustil se další trestné činnosti, pro kterou byl pravomocně odsouzen, a zejména poškozeným ani částečně neuhradil náhradu škody, ani s nimi nevešel v řádný kontakt a nebyl schopen plnit podmínky uloženého dohledu. Stěžovatel proti tomu v ústavní stížnosti namítá, že se sice k výkonu dohledu Probační a mediační službou ČR nedostavoval, avšak z důvodu nemoci, posléze z důvodu aktivní účasti na soutěži Česko hledá Superstar a z důvodu změny bydliště. Pokud jde o placení náhrady škody poškozeným, stěžovatel uvedl, že je nesprávné, aby po něm bylo požadováno uhradit v průběhu zkušební doby celou škodu, jejíž výše přesahovala 1 mil. Kč. Jednotlivé závazky jsou podle stěžovatele hrazeny formou srážek ze mzdy, a to na základě exekučních příkazů. Stěžovatel rovněž zdůraznil, že se sice v průběhu zkušební doby dopustil další trestné činnosti, avšak následně si uvědomil, že nesmí páchat trestnou činnost, ani se k ní nechat vyprovokovat. Od té doby se již žádného trestného činu nedopustil.
Stěžovatel se proto domnívá, že napadená rozhodnutí jsou výsledkem přepjatého právního formalismu a porušují jeho ústavně zaručená základní práva, konkrétně právo na osobní svobodu garantované čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. S ohledem na to navrhl, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatel v podstatě polemizuje s tím, jak obecné soudy hodnotily důkazy stran plnění či neplnění podmínek, za nichž byl podmíněně odložen trest odnětí svobody.
Ústavní soud již ve své judikatuře mnohokráte zdůraznil, za jakých podmínek provádí přehodnocování skutkových zjištění provedených obecnými soudy. Ústavní soud přistupuje k posouzení toho, zda hodnocením důkazů došlo ze strany obecných soudů k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy.
Z odůvodnění obou napadených rozhodnutí obecných soudů vyplývá, na základě jakých skutečností a důkazů dospěly obecné soudy k závěru, že stěžovatel neplní podmínky odkladu výkonu trestu odnětí svobody a že jsou tedy dány důvody pro jeho vykonání. Z těchto důkazů vyplývá, že stěžovatel dlouhodobě neposkytoval Probační a mediační službě ČR součinnost, a to dokonce i poté, co byl k tomu Krajským soudem v Ostravě již jednou vyzván. Zejména nalézací soud velmi zevrubně popsal průběh dohledu a přístup stěžovatele. Z dalších důkazů obecné soudy dovodily, že sám stěžovatel nevyvíjel aktivitu k dobrovolnému zaplacení náhrady škody, k němuž dochází až formou exekuce atd.
Ústavní soud proto neshledal, že by obecné soudy vykročily z mezí hodnocení důkazů a že by napadenými rozhodnutími porušily základní práva stěžovatele. Pokud výše uvedené skutečnosti byly shledány za důvod pro výkon trestu odnětí svobody, nelze v tom spatřovat porušení čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny, neboť s těmito skutečnostmi trestní zákon spojuje možnost omezení osobní svobody, resp. tyto skutečnosti legitimují omezení osobní svobody podle čl. 8 odst. 2 Listiny.
S ohledem na to Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2007
Jiří Nykodým
předseda senátu