ECLI:CZ:US:2007:2.US.131.05
sp. zn. II. ÚS 131/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci návrhu Ing. K. R., zastoupeného JUDr. Alenou Kasalovou, advokátkou se sídlem Plzeň, Nám. Republiky 2, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 2. 2000 sp. zn. 5 T 2/2000 a proti rozsudku Vrchního soud v Praze ze dne 9. 9. 2004 sp. zn. 4 To 83/2004, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svým návrhem napadá shora označená rozhodnutí s odůvodněním, že obecné soudy průběhem řízení a zvláště pak vydáním uvedených rozhodnutí porušily jeho právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 2. 2004 uznán vinným, že se dopustil dvojnásobné pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) trestního zákona k trestnému činu podvodu podle §250 odst. 1 a 4 trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 1997. Za to mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti spojené s nakládáním s finančními prostředky a hmotným majetkem v postavení osoby jednající za právnickou osobu na dobu 5 let. Rozsudek Krajského soudu v Plzni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 9. 2004 v plném rozsahu zrušil a ve věci znovu rozhodl tak, že překvalifikoval jednání stěžovatele na trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 a 4 trestního zákona a uložil mu úhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 let. Pro výkon trestu byl stěžovatel zařazen do věznice s dozorem a byl mu potvrzen trest zákazu činnosti. Proti rozhodnutí vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které - jak zjistil Ústavní soud ze své úřední činnosti - Nejvyšší soud ČR dne 15. 6. 2005 odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel měl výše uvedený trestný čin spáchat tím, že ve funkci ředitele filiálky Kreditní banky Plzeň, a.s. jako zpracovatel úvěru ve výši 80.000.000,- Kč a z titulu své funkce přijal od odděleně stíhané osoby nedostatečné podklady pro tento úvěr. Stěžovatel měl dále nepravdivě informovat ředitelku Kreditní banky Plzeň, a.s. a další pracovníky filiálky o tom, že poskytnutí daného úvěru bylo řádně schváleno grémiem, přestože toto grémium nikdy neproběhlo. Podklady pro poskytnutí úvěru, zejména doklady o zajištění úvěru, byly nedostatečné, a tím měl stěžovatel zajistil podpis úvěrové smlouvy ředitelkou Kreditní banky Plzeň, a.s. a následně poskytnutí úvěru, přičemž si za takových okolností musel být vědom toho, že úvěr nebude bance řádně splacen, a ani nebude možno zajistit jeho umoření z ručení, což se také nakonec stalo. Jednáním stěžovatele tak vznikla Kreditní bance Plzeň, a.s. škoda ve výši nejméně 80.000.000,- Kč.
Podle názoru stěžovatele soud prvního stupně nedostatečně posoudil provedené důkazy, zejména se nezabýval otázkou naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, kterým stěžovatele uznal vinným a neprovedl v dostatečném rozsahu důkazy pro zjištění, kdo zavinil poskytnutí problematických úvěrů. Navíc podle stěžovatele soudy první i druhé instance neadekvátně aplikovaly §250 odst. 1 a 4 trestního zákona, neboť jednání stěžovatele daný trestný čin podle jeho názoru v žádném případě nenaplňuje. Stěžovatel konkrétně vytýká napadeným soudním rozhodnutím, že v nich nejsou náležitě objasněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu a že zjištěné jednání bylo podřazeno pod ustanovení trestního zákona, přestože pro takové podřazení nebyly dány podmínky. Stěžovatel taktéž připomíná, že řízení nebylo provedeno bez zbytečných a odůvodněných průtahů.
Po posouzení věci dospěl Ústavní soud k názoru, že podaná ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud musí nejprve zdůraznit, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), a nikoli další instanci v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu proto není skutkově a právně objasňovat věci, jež spadají do pravomoci obecných soudů. Předmětná ústavní stížnost ovšem neobsahuje konkrétní ústavněprávně relevantní námitky, jež by nasvědčovaly porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. Stěžovatel ve svém podání pouze zpochybňuje skutková zjištění soudů první i druhé instance, respektive následnou trestněprávní kvalifikaci těchto skutkových zjištění. V duchu respektování ústavního principu nezávislosti soudů zakotveného v čl. 82 Ústavy ČR se proto musel Ústavní soud při posuzování projednávané ústavní stížnosti omezit na zkoumání otázky, zda nedospěly obecné soudy ve stěžovatelově případě k právním závěrům, jež by byly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními.
Po přezkoumání věci však Ústavní soud žádný "extrémní nesoulad", jenž by mohl zapříčinit porušení práva stěžovatele na spravedlivé soudní řízení, a jež by ospravedlňovalo zásah Ústavního soudu do pravomoci obecných soudů ve formě kasačního rozhodnutí, neshledal. Ústavní soud přitom v rámci výše naznačeného přezkumu napadených soudních rozhodnutí zjistil, že obecné námitky stěžovatele je možno v konkrétní rovině nalézt již v odůvodnění odvolání (i dovolání) stěžovatele. Se vznesenými námitkami stěžovatele se dostatečně vyrovnal odvolací soud, který v odůvodnění svého rozsudku relativně detailně (na str. 15-17 rozsudku) vysvětlil, proč námitky stěžovatele nepovažoval ve svém souhrnu za právně relevantní, přestože některé z nich shledal částečně důvodnými.
Podle názoru Ústavního soudu tak nemohlo být napadeným trestním řízením porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces, neboť se jeho námitkám směřujícím proti skutkovým zjištěním dostalo řádného přezkumu v podobě odvolacího řízení, v němž se soud druhé instance ústavně konformním způsobem vyrovnal s uplatněnými námitkami. Z hlediska právního posouzení byla věc poté přezkoumána i Nejvyšším soudem ČR, jenž značně podrobně osvětlil, proč je třeba zjištěné jednání stěžovatele kvalifikovat jako spáchání trestného činu podvodu ve smyslu §250 odst. 1 a 4 trestního zákona. Ústavní stížnost neobsahovala žádné námitky jdoucí nad rámec těch, které byly vzneseny v odvolacím a posléze i dovolacím řízení, a ani Ústavní soud v rámci své přezkumné činnosti neshledal v napadených rozhodnutích pochybení, jež by odůvodňovala jeho kasační rozhodnutí. Ústavní soud proto v posuzované věci pro zásah do rozhodovací pravomoci obecných soudů žádný důvod neshledal.
Pouze na okraj Ústavní soud připomíná, že stěžovatelem uvedené průtahy řízení nepředstavují aktuální zásah, jenž by byl Ústavní soud po pravomocném rozhodnutí ve věci povolán řešit. Samotné průtahy v řízení přitom nemohly mít v předmětné věci vliv na meritorní rozhodnutí a pouze z průtahů řízení není možno usuzovat na porušení práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud proto konstatuje, že právní názor obecných soudů nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Ústavní soud nedospěl k závěru, že by šlo v posuzovaném případě o porušení práva na spravedlivé řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Okolnost, že se stěžovatel se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Právní závěry, které Krajský soud v Plzni a Vrchní soud v Praze v napadených rozhodnutích učinily, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti.
Ústavní soud tak s ohledem na uvedené skutečnosti návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu