ECLI:CZ:US:2007:2.US.1352.07.1
sp. zn. II. ÚS 1352/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti společnosti ALTMARK, s.r.o. se sídlem v Praze, Pobřežní 224/20, zastoupené JUDr. Markem Bánským, advokátem Advokátní kanceláře v Praze, Elišky Krásnohorské 10/2, proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu, č.j. 3699/07-1500-106932 ze dne 7. 3. 2007 a platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu 8 ze dne 18. 7. 2006 č.j. 182668/06/008513/7931, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí finančního úřadu, kterým jí bylo vyměřeno daňové penále za daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 1. 12 - 31. 12. 2004, a zrušení rovněž shora uvedeného rozhodnutí finančního ředitelství, kterým nebylo vyhověno jejímu odvolání. Stěžovatelka je přesvědčena o neústavnosti napadených rozhodnutí, neboť penále za pozdní úhradu daně jí bylo vyměřeno za promeškání, které stěžovatelka prokazatelně nezpůsobila.
Ústavní soud nejdříve zkoumal, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány formální podmínky jejího věcného projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to včetně podmínky přípustnosti ústavní stížnosti.
Podle ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 cit. zák); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 cit. zák.). V tomto ustanovení se promítá zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná.
V projednávané věci je třeba za procesní prostředek, který zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje - ve smyslu uvedených ustanovení - považovat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu, kterou dle ust. §65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, může podat ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, a kterou se může domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak.
Z obsahu ústavní stížnosti však není patrno, že by stěžovatelka možnosti podat proti ústavní stížností napadeným rozhodnutím správní žalobu ve smyslu příslušných ustanovení zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, využila.
Za tohoto stavu, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. července 2007
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj