ECLI:CZ:US:2007:2.US.1401.07.1
sp. zn. II. ÚS 1401/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o návrhu L. S., zastoupeného advokátem Mgr. Tomášem Uherkem, se sídlem Jandova 8, Praha 9, směřujícím proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. 12. 2006, sp. zn. 2 T 93/2006, a Městského soudu v Praze, ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 9 To 128/2007, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svým návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 31. 5. 2007, napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní lidská práva, a navrhl proto, aby je Ústavní soud zrušil.
Ústavní soud z připojených dokumentů zjistil následující:
Samosoudkyně Obvodního soudu pro Prahu 8 napadeným usnesením zamítla námitky stěžovatele proti písemnému vyhotovení protokolu o hlavním líčení ze dne 13. 10. 2006. Soudkyně uvedla, že porovnala zvukový záznam s písemným vyhotovením, přičemž dospěla k závěru, že písemné vyhotovení zvukovému záznamu odpovídá. Stížnost stěžovatele Městský soud v Praze napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou.
Stěžovatel napadl uvedená usnesení obecných soudů projednávaným návrhem, v němž tvrdí, že existují dva protokoly o hlavním líčení ze dne 13. 10. 2006. Původní, který byl dne 1. 11. 2006 předán zaměstnankyni obhájce stěžovatele, obsahoval pět stran textu a řadu nedostatků, zejména v něm chyběly otázky obhájce a stěžovatele na svědka K. a jeho odpovědi, v části výpovědi svědka P. mnohé věty končily v polovině a následovala řada teček, samostatné odstavce protokolu byly nesrozumitelné, zcela chyběl výčet návrhů obhájce na doplnění dokazování a jejich odůvodnění, stejně tak jako obsah závěrečného návrhu obhájce a stěžovatele. Po doručení napadeného usnesení obhájci stěžovatele se zaměstnankyně obhájce dostavila k soudu k nahlédnutí do spisu a znovu žádala o vydání protokolu o hlavním líčení ze dne 13. 10. 2006. V tu chvíli zjistila, že se v soudním spise nachází jiné písemné vyhotovení protokolu o hlavním líčení, které je značně odlišné od původního protokolu, má osm stran textu a uvedené nejviditelnější vady původního protokolu již byly odstraněny. Původní protokol i nový protokol přitom končí větou, že "hlavní líčení ze dne 13. 10. 2006 v jednací síní č. dv. 209/2. patro bylo přepsáno dne 13. 10. 2006 na základě zvukového záznamu protokolující úřednicí R. H.". Stěžovatel se domnívá, že odlišnosti v protokolech svědčí o nezákonné manipulaci, neboť tímto způsobem protokol doplňoval nelze. Podle názoru stěžovatel tak došlo k dotčení jeho práva na obhajobu.
I nový protokol však údajně trpí řadou vad, které ve stížnosti namítl. Protokolace výpovědi svědka K. je nesprávná a stěžovatel navrhuje zaprotokolovat ji doslovně celou v přímé řeči. Výpověď tohoto svědka totiž neměla být samosoudkyní diktována, ale protokol měl být podle §55b odst. 2 trestního řádu pořízen protokolujícím úředníkem podle zvukového záznamu. V rozporu s trestním řádem a skutečným obsahem svědecké výpovědi svědka samosoudkyně diktovala, že "svědek uvádí jako na č.l. 6", kde se však nachází úředním záznam o podaném vysvětlení podle §158 odst. 5 trestního řádu, který nelze v řízení před soudem použít. Stěžovatel je navíc přesvědčen o tom, že výpověď u hlavního líčení obsahovala značné odlišnosti. K těmto námitkám se však městský soud nikterak nevyjádřil. V protokolu chybí záznam o tom, že svědku Kokešovi byl v průběhu jeho výpovědi přečten úřední záznam o podání vysvětlení v přípravném řízení podle §158 odst. 5 trestního řádu. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že takový záznam nebylo možné svědkovi přečíst ani předestřít. Soudkyně tak podle názoru stěžovatele porušila trestní řád, když svědkovi tento záznam přečetla, a výpověď se tak stává nepoužitelnou. Stěžovatel dále vznáší i námitky proti protokolaci výpovědi svědka Pipoty.
Městskému soudu stěžovatel vytýká, že se s jeho stížností nevypořádal dostatečně. Část jeho odůvodnění považuje za nesrozumitelnou. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že uvedený protokol o hlavním líčení nemůže být podkladem pro odsuzující rozsudek.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze podat zpravidla pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel ještě před jejím podáním všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých základních práv a svobod jiným zákonným způsobem. Zpravidla lze podat ústavní stížnost až za situace, kdy není možné ochranu práva dále uplatňovat v jiném řízení. Dílčí rozhodnutí soudu (zejména rozhodnutí, jimiž soud upravuje vedení řízení) či dílčí procesní postupy soudu toliko související s řízením jsou napadnutelná ústavní stížností v zásadě jen tehdy, mají-li význam pro ochranu nároku (práva), který je předmětem řízení před obecným soudem, a zároveň nepřípustně a nezhojitelně (v dalším řízení) zasahují do základního práva stěžovatele (srov. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 561/03, nepublikováno).
Návrh je nepřípustný.
Stěžovatel návrhem napadl postup obecného soudu týkající se protokolace hlavního líčení a dalších otázek, jež souvisejí s organizací a vedením trestního řízení, které v v době projednání ústavní stížnosti ještě není skončeno (probíhá řízení o dovolání podaném stěžovatelem). Jak vyplývá z argumentace uvedené shora, má Ústavní soud za to, že v takových případech lze potenciální zásah do základního práva posuzovat vždy až v kontextu celého řízení a jeho výsledku. Případný tvrzený zásah do základních práv a svobod stěžovatele je totiž podle Ústavního soudu reparovatelný v dalších fázích řízení.
Ústavní soud má za to, že je to mimo jiné právě i odvolací soud, který by měl v rámci odvolacího řízení přihlédnout ke skutečnostem tvrzeným v návrhu stěžovatelem, a pokud by shledal tato tvrzení oprávněnými, příslušným způsobem reagovat. Také obecné soudy jsou totiž povinny poskytovat ochranu základním právům a svobodám (čl. 4 Ústavy ČR). Jinými slovy, zásah Ústavního soudu ve fázi, v níž se řízení před obecnými soudy nachází, by byl - z důvodů vyložených shora - předčasným a nepřípustným.
Vzhledem k výše uvedenému proto Ústavnímu soudu nezbylo než návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2007
Stanislav Balík
soudce zpravodaj