ECLI:CZ:US:2007:2.US.142.07.1
sp. zn. II. ÚS 142/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Mgr. V. Z., zastoupeného JUDr. S. Z., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 9. 2006, č. j. 14 Co 439/2006-53, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 1. 2007, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá s odkazem na čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Plzni s tím, že Ústavní soud tomuto soudu uloží v rámci dokazování postavit najisto, zda-li podpis na doručence k platebnímu rozkazu, vydanému Okresním soudem Plzeň - město ze dne 15. 9. 1998, č. j. 63 Ro 638/98-17, která by měla stvrzovat doručení do vlastních rukou stěžovatele, patří nebo nepatří stěžovateli jako povinnému. Pro případ, že by Ústavní soud sám provedl dokazování k ověření, zda podpis na doručence k exekučnímu titulu patří stěžovateli, navrhl zrušit i usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 2. 4. 2002, č. j. 73 Nc 611/2002-12, ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 8. 6. 2004, č. j. 73 Nc 611/2002-17. Současně požádal o odložení vykonatelnosti napadeného usnesení Krajského soudu v Plzni.
Z obsahu spisů Okresního soudu Plzeň - město, sp. zn. 63 Ro 638/98 a sp. zn. 73 Nc 611/2002, které si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:
Okresní soud Plzeň - město usnesením ze dne 2. 4. 2002, č. j. 73 Nc 611/2002-12, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 6. 2004, č. j. 73 Nc 611/2002-17, nařídil exekuci k vymožení peněžitého plnění pro oprávněného proti povinnému (dále jen "stěžovatel") podle vykonatelného platebního rozkazu Okresního soudu Plzeň - město ze dne 15. 9. 1998, č. j. 63 Ro 638/98-17, usnesení Okresního soudu Plzeň - město sp. zn. 72 E 1233/99 ze dne 21. 7.1999, pro zaplacení částky 8.524,50 Kč se 17% úrokem z prodlení od 11. 8. 1997 do zaplacení, dále nákladů předcházejícího řízení ve výši 2.650,-Kč a nákladů exekuce ve výši 1.450,-Kč + 230,-Kč + 200,-Kč, včetně nákladů určených v příkazu exekutora. Provedením exekuce pověřil exekutora Mgr. M. T., EÚ P.
O odvolání (v němž stěžovatel namítal, že mu nebyl doručen exekuční titul ani usnesení exekučního soudu, že rozhodoval nepříslušný soud, a že mu nejsou známy okolnosti, popisované v písemnostech, jež mu byly doručeny) rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 27. 9. 2006, č. j. 14 Co 439/2006-53, tak, že usnesení soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení potvrdil. Vyšel ze zprávy Magistrátu města Plzně ze dne 6. 9. 2006 a z ní dovodil, že ke dni podání návrhu na nařízení exekuce měl stěžovatel trvalý pobyt na adrese P. Námitku o místní nepříslušnosti soudu proto shledal irelevantní. Ohledně námitky, že exekuční titul doposud nenabyl právní moci a nestal se vykonatelným, vyšel z připojeného spisu 63 Ro 638/98, z něhož zjistil, že předmětný platební rozkaz byl doručen do vlastních rukou stěžovatele dne 30. 9. 1998 na adresu P., právní moci nabyl dne 16. 10.1889 a téhož dne se stal vykonatelným.
Stěžovatel napadl usnesení odvolacího soudu projednávanou ústavní stížností, v níž tvrdí, že mu exekuční tituly nebyly doručeny, a tudíž se nemohly stát vykonatelnými. V odvolacím řízení namítal, že podpis na doručence potvrzující doručení platebního rozkazu není jeho, a očekával, že se tím soud bude zabývat, a že po provedeném dokazování (zpravidla formou znaleckého posudku) bude postaveno najisto, zda-li mu podpis patří. Odvolací soud se však touto problematikou důsledně a věcně nezabýval, čímž postupoval formálně, a tím zasáhl do práva stěžovatele na spravedlivé řízení. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu, zabývající se problematikou doručování písemností jako součásti práva garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny.
K ústavní stížnosti se vyjádřil coby účastník řízení Krajský soud v Plzni. Ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhl ústavní stížnost zamítnout. Vzhledem k obsahu tohoto vyjádření, které nepřináší žádné nové skutečnosti a argumenty, nebylo nutné je zasílat stěžovateli k případné replice.
Po seznámení se s listinnými podklady Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Opodstatněností ústavní stížnosti je třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. V projednávaném případě ovšem žádný zásah do stěžovatelových ústavních práv zjištěn nebyl.
V jádru argumentace stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti leží jeho námitka, že se odvolací soud nevypořádal s tvrzenou skutečností, že mu vykonávaná rozhodnutí nebyla doručena v souladu se zákonem.
Z obsahu připojeného spisu Okresního soudu Plzeň-město vyplývá, že návrh oprávněného na nařízení exekuce obsahoval všechny náležitosti uvedené v ustanovení §38 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb. (dále jen "exekuční řád"). K návrhu byly v souladu s §38 odst. 2 exekučního řádu připojeny exekuční tituly opatřené potvrzením o jejich vykonatelnosti. Soud prvního stupně proto nepochybil, když na tomto podkladě navrhovanou exekuci nařídil. V podaném odvolání proti usnesení o nařízení exekuce stěžovatel namítal, že mu platební rozkaz nemohl být doručen, neboť na adrese, označené v žalobě, nebydlel (od 3. 5. 1995 měl údajně bydliště na adrese B. a poté na adrese B., od září 2002 bydlí v O., kde pracuje). K prokázání svého tvrzení navrhl, aby bylo vyžádáno potvrzení příslušné ohlašovny obyvatel, dokládající změny v jeho pobytu. Odvolací soud se námitkou stěžovatele zabýval a v mezích návrhu stěžovatele ji přezkoumal. Vyšel z vyžádaných zpráv z centrální evidence obyvatel v P. a z oddělení správních činností Magistrátu města Plzně a z nich zjistil, že stěžovatel měl na adrese P., uváděné v žalobě, trvalý pobyt od 28. 8. 1989 do 3. 5. 2003. Po tomto zjištění dospěl k závěru, že uvedené rozhodnutí je vykonatelné dnem uvedeným na připojené doložce vykonatelnosti.
Z ústavního hlediska nelze uvedenému postupu odvolacího soudu cokoli vytknout. Pokud byl platební rozkaz stěžovateli doručován na adresu uvedenou v žalobě, kde dle evidence obyvatel v době doručování bydlel, a doručení proběhlo způsobem upraveným v ustanovení §173 odst. 1 o.s.ř. (jeho převzetí dne 30. 9. 1998 stěžovatel stvrdil svým podpisem na doručence), o zákonnosti doručení nevznikly žádné pochybnosti a soud správně vycházel z doložky vykonatelnosti podkladového platebního rozkazu. Doložka vykonatelnosti, kterou je opatřen stejnopis rozhodnutí, případně návrh na nařízení výkonu rozhodnutí, má totiž charakter veřejné listiny; potvrzuje tedy pravdivost v ní uvedených údajů. Namítal-li stěžovatel opak (že platební rozkaz vykonatelnosti nenabyl, protože nebyl doručen), byl povinen své tvrzení prokázat, a tedy předně k němu nabídnout důkazy. Protože však navrženými důkazy, které odvolací soud provedl, opak prokázán nebyl, platí, že oprávněný vykonatelnost titulu osvědčil.
Stěžovatelovo tvrzení, že v odvolání namítal, že podpis na doručence od zásilky určené do vlastních rukou, obsahující platební rozkaz, není jeho podpisem, neodpovídá obsahu podaného odvolání (viz č.l. 29 až 30 spisového materiálu). Za situace, kdy tuto okolnost v odvolání netvrdil ani neprokazoval, nemůže nyní odvolacímu soudu důvodně vytýkat, že při projednání odvolání postupoval formálně, a že k ověření, zda podpis na doručence patří či nepatří stěžovateli coby adresátu zásilky, neprovedl dokazování znaleckým posudkem.
Stěžovatelem zmiňované nálezy Ústavního soudu na projednávaný případ nedopadají, neboť neřeší otázky mezí přezkumné činnosti odvolacího soudu a důkazního břemene, ale problematiku doručování písemností.
Ústavní soud tedy nezjistil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že by vydáním napadeného usnesení byl porušen řádný procesní postup odvolacího soudu, garantovaný článkem 36 odst. 1 Listiny a článkem 6 odst. 1 Úmluvy.
Pokud stěžovatel v petitu ústavní stížnosti vedle zrušení napadeného rozhodnutí navrhuje, aby Ústavní soud uložil odvolacímu soudu v rámci dokazování postavit najisto, zda podpis na doručence stvrzující doručení platebního rozkazu patří nebo nepatří stěžovateli jako povinnému, k takovému rozhodnutí není Ústavní soud příslušný (srov. §82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost v části, navrhující zrušení napadeného usnesení odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou, a ve zbývající části ji odmítnout podle §43 odst. 1 písm. d) tohoto zákona jako návrh, k jehož projednání není příslušný.
Vzhledem k výsledku řízení byl odmítnut i návrh na odklad vykonatelnosti, který má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. března 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu