ECLI:CZ:US:2007:2.US.1445.07.1
sp. zn. II. ÚS 1445/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatele T. L. M., zastoupeného JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem se sídlem v Brně, Poštovská 8c, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2006, čj. 20 Co 511/2005-672, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, čj. 30 Cdo 3425/2006-698, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu ČR, a to s odkazem na údajné porušení jeho práv, garantovaných čl. 10 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy na ochranu lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Městského soudu v Brně, sp. zn. 23 Nc 103/2004, z něhož zjistil následující:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2005, čj. 23 Nc 103/2004-392, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 23. 5. 2005, čj. 23 Nc 103/2004-414, bylo nařízeno navrácení nezletilého A. T. M. otci (tj. stěžovateli) do USA (výrok I) s tím, že matka je povinna předat nezletilého do 5 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II). Dále bylo zrušeno usnesení téhož soudu ze dne 1. 7. 2004, čj. 23 Nc 103/2004-36, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 1. 2005,sp. zn. 20 Co 35/2005 (výrok III), a rozhodnuto o nákladech řízení (výrok IV).
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 6. 2006, čj. 20 Co 511/2005-672, změnil rozhodnutí soudu prvého stupně ve výrocích I a II tak, že se návrh, aby byl nezletilý A. T. M. navrácen do místa svého obvyklého pobytu města Temple, okres Bell County, Texas, Spojené státy Americké, zamítá. Ve výroku III byl rozsudek soudu I. stupně zrušen a ve výroku IV potvrzen. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že v projednávané věci jsou naplněny předpoklady čl. 12 Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí (vyhlášena pod č. 34/1998 Sb., dále jen "Úmluva"), tedy že nezletilý byl protiprávně přemístěn podle článku 3 této Úmluvy a v den zahájení řízení před soudním orgánem smluvního státu, v němž dítě je, uplynulo období kratší jednoho roku ode dne protiprávního přemístění nebo zadržení. Z tohoto pohledu by tedy bylo na místě nařídit bezodkladné navrácení dítěte. Odvolací soud ovšem dále zohlednil ustanovení čl. 13 písm. b) téže Úmluvy, dle něhož bez ohledu na ustanovení předcházejícího článku není soudní nebo správní orgán dožádaného státu povinen nařídit navrácení dítěte, jestliže osoba, instituce nebo jiný orgán, který nesouhlasí s jeho navrácením, prokáže, že je vážné nebezpečí, že návrat by dítě vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace. Konstatoval, že předpoklady uvedeného ustanovení jsou naplněny. Aktuální zdravotní stav dítěte byl zásadně zhoršen; podle závěrů znalce trpí pervazivní vývojovou poruchou autistického spektra. Vazby dítěte na matku jsou intenzivní a jejich narušení by mu přineslo prožitková traumata těžko kvalifikovatelného rozsahu, což potvrdilo i konsilium dalších znalců. Odvolací soud dospěl k závěru, že návrat nezletilého by mohl vyvolat nevratné poruchy, které by vyústily k prohloubení jeho celoživotního postižení.
Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 27. 2. 2007, čj. 30 Cdo 3425/2006-698, dovolání stěžovatele jako nedůvodné zamítl. V odůvodnění mimo jiné uvádí, že nelze dovodit, že by rozhodnutí odvolacího soudu vycházelo ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, nebo že by toto zjištění bylo v rozporu s obsahem spisu, a nejde ani o případ, že by odvolací soud pominul nějakou podstatnou skutečnost v řízení prokázanou; důvod dovolání uvedený v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. není tudíž dán. Neshledal také nesprávné právní posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Oba své závěry dovolací soud podrobně v napadeném rozhodnutí odůvodňuje.
Stěžovatel napadá závěry obecných soudů v projednávané ústavní stížnosti. Tvrdí, že soud věc nesprávně právně posoudil a neměl potřebná skutková zjištění. Stěžovatel má především řadu námitek proti důkazu znaleckým posudkem prof. M., z něhož soudy vycházely. Tvrdí, že znalec prováděl dokazování namísto soudu (shromažďoval fakta a výpovědi mimo rámec znaleckého posuzování), zjevně stranil matce nezletilého, svévolně pozměnil rozsah znaleckého posuzování (provedl vyšetření matky a na žádost otce o jeho vyšetření nereagoval), riziko nezletilého posuzoval z hovoru s matkou, která však dle stěžovatele podávala opakovaně nepravdivé informace, nehodnotil okolnosti, za jakých by měla újma nezletilému vzniknout a neodpověděl ani na to, co je to újma způsobená nezletilému, v jakém rozsahu se jedná o újmu, s níž Úmluva počítá, a jež je imanentní každému navrácení. Stěžovatel označuje tento důkaz za nepoužitelný a nezákonný, na což upozorňoval i obecné soudy. Podle stěžovatele tak nebyl náležitě zjištěn skutkový stav. Soud pochybil i tím, že netrval na tom, aby znalci zodpověděli požadované dotazy a připustil, aby si znalec a jeho konzultanti vybírali z položených dotazů ty, na které odpoví a které budou ignorovat, přičemž však šlo o dotazy, jež byly vázány ke skutkovým okolnostem a které bylo třeba objasnit. Soud svévolně dovozoval, kdy se jedná o nesnesitelnou újmu, čímž prováděl rekvalifikaci odborných závěrů znalce, a vybíral si jen určitá tvrzení znalců. Svým postupem nedostatky znaleckého posuzování nahradil, což není přípustné. Upozorňuje, že pro diagnostiku dětského autismu je rozhodující dětská psychiatrie. Znalkyně z tohoto oboru však hovoří jen o pravděpodobnosti poruchy, kdy vzhledem k věku dítěte nelze v současnosti stanovit, zda a o který typ poruchy půjde. Odvolací soud ovšem předestírá závěr, že nezletilý je stižen autismem, což nemá oporu v provedeném dokazování. Soud dále poukazuje i na intenzivní vazbu nezletilého na matku. Stěžovatel však tvrdí, že autismus se projevuje tím, že osoba není schopna sociální interakce s okolím a nevytváří si citová pouta k blízkým osobám, což dokládá citací publikace "Dětský autismus: Přehled současných poznatků", autorů prof. Hrdličky, MUDr. Komárka a kol. Závěry soudu, že nezletilý trpí autismem a současně má silný vztah k matce, jsou zjevně neslučitelné. Návrat nezletilého do USA nepovažuje stěžovatel za nesnesitelnou situaci ve smyslu Úmluvy. Upozorňuje, že u navrácení nezletilého se s určitou újmou počítá (k čemuž cituje i zahraniční judikaturu). V projednávaném případě nebylo prokázáno, že by nezletilému vznikla újma takové intenzity, že by bylo navrácení vyloučeno, neboť nedošlo k objasnění otázek, jež jsou pro kvalifikaci situace nezletilého jako okolnosti spadající pod režim článku 13 Úmluvy třeba. Odůvodnění napadených rozhodnutí je chaotické. Nejvyšší soud ignorováním uvedených závažných vad odepřel stěžovateli přístup ke spravedlnosti. Intenzita zásahu do práv stěžovatele je taková, že je třeba celý proces považovat za objektivně nespravedlivý.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Obecné soudy v projednávaném případě rozhodovaly o tom, zda navrátit nezletilého A., kterého matka protiprávně přemístila z jeho dosavadního obvyklého bydliště. Správně přitom zvažovaly, zda není naplněn některý z předpokladů čl. 13 Úmluvy, v daném konkrétním případě především to, zda s navrácením dítěte není spojeno vážné nebezpečí, že by bylo vystaveno fyzické nebo duševní újmě nebo by se jinak dostalo do nesnesitelné situace. Nutno především zdůraznit, že výklad pojmů "fyzická či duševní újma" a "nesnesitelná situace" a zhodnocení, zda určitý skutkový stav dané pojmy naplňuje, včetně toho, zda konkrétní hrozící újma je újmou v mezích tolerance, jak uvádí stěžovatel - "imanentní" přemístění dítěte, či zda již jde o újmu excesivní, na niž dopadá čl. 13 Úmluvy, je otázkou právní. Neobstojí zde tedy námitka stěžovatele, že soud svévolně dovozoval, kdy se jedná o nesnesitelnou újmu a prováděl rekvalifikaci závěrů znalce. Naopak, právě závěr, zda situace nezletilého po přemístění do bývalého obvyklého bydliště, je pro něj nesnesitelnou, bylo pouze a jen úkolem obecných soudů. Ke skutkovému posouzení věci bylo třeba odborných znalostí, a proto byl v souladu s §127 o.s.ř. vypracován znalecký posudek prof. J. M. s konziliem dalších znalců. Odborné znalecké závěry přitom nepodléhají hodnocení soudu. V souladu s tím obecné soudy ze znaleckých závěrů v projednávaném případě vyšly. Stěžovatel se domnívá, že si soud vybral pouze některé závěry a pominul např. závěry znalkyně z oblasti dětské psychiatrie, které jsou pro diagnostiku dětského autismu klíčové a které však hovoří pouze o pravděpodobnosti poruchy. Z toho stěžovatel dovozuje, že skutková zjištění soudu nemají oporu v provedeném dokazování. Ústavní soud však k takovému závěru nedospěl. Z jednotlivých znaleckých posudků jsou zřejmé souladné závěry znalců. Prof. M. na str. 12 posudku uvádí, že se u nezletilého jedná o "postižení z okruhu pervazivních vývojových poruch (poruchy autistického spektra)", přičemž vzhledem k věku dítěte nelze stanovit konkrétní typ. Zcela shodný závěr vyslovila znalkyně z oboru dětské psychiatrie MUDr. F. Z těchto závěrů vycházely i obecné soudy; jejich závěry tedy mají oporu v provedeném dokazování. Znalci též poukázali mj. na to, že lze předpokládat, že přemístění nezletilého by vedlo k vážné duševní újmě nezletilého, která by se projevila především v oblasti emocí, došlo by k psychickému regresu a prohloubily by se problémy s rozvojem řeči. Pokud za takového stavu dospěly obecné soudy k závěru, že by návratem do původního obvyklého bydliště nastala pro nezletilého "nesnesitelná situace", nelze to považovat za ústavně nonkonformní právní závěr. Obecné soudy svým postupem hájí zájmy nezletilého dítěte, k čemuž primárně směřuje i aplikovaná Úmluva.
Ústavní soud nemohl přisvědčit ani dalším námitkám stěžovatele, týkajícím se zákonnosti a použitelnosti důkazu znaleckým posudkem. V projednávané věci byly pro soud relevantní závěry, týkající se současného psychického a fyzického stavu nezletilého. Případná, nad rámec uvedená tvrzení týkající se plnění vyživovací povinnosti, či údajné polemiky znalce s protiprávním přemístěním nezletilého, jsou irelevantní. Stěžovatel z nich dovozuje zásadní porušení procesních pravidel, nicméně soud k nim nepřihlížel - z pohledu pro jeho rozhodnutí nezbytných závěrů šlo o tvrzení nepodstatná. Dle názoru Ústavního soudu takové případné pochybení nebylo vůbec způsobilé zasáhnout do práva na spravedlivý proces. Stejně tak námitky o údajném stranění matce jsou z hlediska závěru o autistické poruše dítěte a jeho současném zdravotním stavu irelevantní. Situace nezletilého nebyla posuzována jen z rozhovoru s matkou, ale, jak plyne ze znaleckých posudků, nezletilý byl opakovaně vyšetřován a pozorován. Znalec prof. M. pak byl vyslechnut při jednání u soudu a stěžovateli byla dána možnost klást ke znaleckému posudku dotazy. Tohoto práva také využil, když písemně předložil soubor cca. 60 doplňujících otázek na znalce. Následně pak byl vypracován obsáhlý doplněk znaleckého posudku, který, pokud jde o situaci nezletilého, dochází ke shodným závěrům, jako bylo uvedeno výše. Poté byli pak při jednání vyslechnuti znalci MUDr. F. a MUDr. V. Š., přičemž stěžovatel opět využil svého práva a znalcům kladl ke znaleckému posudku dotazy. Stěžuje-li si nyní, že znalci nezodpověděli všechny jeho dotazy, přičemž šlo dle něj o dotazy podstatné pro zjištění skutkového stavu, Ústavní soud upozorňuje, že je na obecných soudech samotných, aby pro účely rozhodnutí konkrétní věci určily rozsah prováděného dokazování, což v konkrétním případě znamená i rozsah znaleckého posudku, jeho doplňků a výslechů znalců, to vše, pokud jejich postup není svévolný. K takovému závěru však Ústavní soud nedospěl. Odvolací soud se dokazování ve vztahu k situaci nezletilého pečlivě věnoval a shromáždil dostatek podkladů pro vyslovení závěru o tom, že by přemístění nezletilého do USA pro něj v současnosti znamenalo nesnesitelnou situaci.
Ústavní soud tedy má za to, že důkaz znaleckým posudkem byl i z hlediska formálního, ve vztahu ke zjištěním nezbytným pro rozhodnutí projednávané věci, v souladu se zákonem, a je tudíž zákonný a použitelný. Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře poukazuje na to, že mu nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů obecnými soudy a zabývá se jen eventuálními excesy. V tomto případě však zjevně nejsou skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, jejichž provedení také nelze z hlediska ústavního vytknout podstatné vady. Pokud ze závěrů znalců obecné soudy vycházely, nedopustily se jakéhokoli zásahu do práv stěžovatele.
Pokud jde o námitky stěžovatele, týkající se neslučitelnosti závěrů o autistické poruše nezletilého a současně jeho vztahu k matce - jak již bylo uvedeno, soud nepřezkoumává, a ani mu to nepřísluší, odborné závěry znalců. V daném případě byly jejich závěry zcela jednoznačné, a to pokud jde o autistickou poruchu dítěte, tak i o jeho vazbu na matku.
Nic nenasvědčuje tedy tomu, že by byl porušen řádný procesní postup obecných soudů. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí obecného soudu je zřejmé, které skutečnosti zjistil, jakými úvahami se při rozhodování řídil a která ustanovení zákona na zjištěný skutkový stav použil (§157 odst. 2 o.s.ř.). Přiložené spisy městského soudu v ničem neprokazují, že by byl porušen požadovaný procesní postup orgánu veřejné moci. Ústavní soud tedy neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k namítanému porušení práv stěžovatele. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že by se garantoval úspěch v řízení, či, že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, odpovídající podle jeho názoru skutečným hmotněprávním poměrům. Je ji jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2007
Dagmar Lastovecká, v.r.
předsedkyně senátu