ECLI:CZ:US:2007:2.US.146.06.1
sp. zn. II. ÚS 146/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti J. M., zastoupeného Mgr. Rudolfem Krejčíkem, advokátem se sídlem Řevnice, Nám. krále Jiřího z Poděbrad 24, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 12. 2005 ve věci sp. zn. 10 To 517/2005, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svým návrhem brojí proti shora uvedenému rozhodnutí krajského soudu, jímž mělo být porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 24. 10. 2005 byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. d) trestního zákona (ve znění do 30. 6. 2006). Uvedeného trestného činu se měl dopustit tím, že dne 30. 4. 2005 po předchozím požití alkoholických nápojů řídil osobní automobil značky Ford Tranzit, se kterým v obci Hlásná Třebaň narazil pravou přední částí vozu do kovového zábradlí můstku a posléze i do sloupu telefonního vedení a kovového sloupku s řetízkem. Za tento trestný čin byl stěžovatel odsouzen k peněžitému trestu ve výši 20 000,- Kč a k zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let. Krajský soud v Praze rubrikovaným rozhodnutím odvolání stěžovatele zamítl.
Stěžovatel podanou ústavní stížností napadá skutková zjištění, k nimž nalézací soud dospěl, a která soud odvolací potvrdil. V prvé řadě stěžovatel popírá, že by předmětný automobil v inkriminovanou dobu řídil a odvolává se na výpověď svědka L., jenž i před prvoinstančním soudem tvrdil, že vůz řídil on a nikoli stěžovatel. Stěžovatel dále brojí proti skutečnosti, že nalézací soud odmítl provést důkaz výslechem několika stěžovatelem navrhovaných svědků a navíc se odvolává na výpověď svědka F., jenž řídil vozidlo, které přijelo na inkriminované místo krátce po nehodě vozidla stěžovatele. Podle názoru stěžovatele proto orgány činné v trestním řízení nedostály povinnosti vyplývající z §2 odst. 5 trestního řádu, jelikož nezjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, neboť skutková zjištění soudů se opírají toliko o jediný nepřímý důkaz. V této souvislosti poukazuje stěžovatel na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 37/03.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Úkolem Ústavního soudu není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů. Ústavnímu soudu proto nepřísluší hodnotit provedené důkazy, ani posuzovat, zda tyto důkazy dostatečně objasňují skutkový stav věci. Ústavní soud může posuzovat pouze to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyla porušena stěžovatelova základní práva a svobody.
Z obsahu posuzované ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel spatřuje porušení svého ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces ve skutečnosti, že soudy obou instancí dospěly ke skutkovým závěrům, jež podle jeho názoru jednoznačně nevyplývají z provedeného dokazování. Ústavní soud nicméně stěžovatelem vylíčený extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, opravňující případnou ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, neshledal.
Stěžovatel poukazoval na skutečnost, že z výpovědi svědka L. a z řady dalších provedených důkazů, nehledě k důkazům stěžovatelem pouze navrhovaným, je zcela evidentní, že automobil v době nehody neřídil, a nemohl tak spáchat trestný čin, za nějž byl obecnými soudy odsouzen. Pro posuzování ústavnosti napadených rozhodnutí obecných soudů však, jak bylo výše předestřeno, není rozhodující, zda se Ústavní soud ztotožňuje s hodnocením důkazů nalézacím i odvolacím soudem, nebo zda se přiklání spíše k variantě skutkového děje vylíčené stěžovatelem. Ústavní soud mohl v posuzované věci pouze zkoumat, jestli obecné soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily, respektive zda dostatečně osvětlily, jakým způsobem hodnotily provedené důkazy a proč některé navrhované důkazy neprovedly.
Krajský soud podle názoru Ústavního soudu řádně zdůvodnil, proč mají skutkové závěry nalézacího soudu oporu v provedeném dokazování; stejně tak dostatečně odůvodnil, proč nebylo ve věci třeba provádět dalších důkazů výslechem stěžovatelem navržených svědků. Obecné soudy vysvětlily ústavně konformním způsobem, z jakého důvodu neuvěřily svědecké výpovědi L. L. a proč nehodnotily výpověď svědka F. jako jednoznačně podporující stěžovatelovu verzi skutkového děje. Ústavní soud nadto poznamenává, že není možno souhlasit s tvrzením stěžovatele, že by obecné soudy opřely skutková zjištění pouze o jediný nepřímý důkaz. Stěžovatele totiž usvědčovaly nejen výpovědi svědkyň M. a T.é, ale taktéž výpověď dvou policistů a v souvislosti s hodnocením dalších důkazů i výpověď svědka F.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům Ústavní soud konstatuje, že právní názor obecných soudů nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Okolnost, že se stěžovatel se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Právní závěry, které obecné soudy učinily, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti.
Ústavní soud tak z výše uvedených důvodů neshledal stěžovatelem tvrzené porušení základních práv a svobod, a proto návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu