ECLI:CZ:US:2007:2.US.1484.07.1
sp. zn. II. ÚS 1484/07
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 10. července 2007 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele O. P., zastoupeného Mgr. Petrou Schinnenburgovou, advokátkou se sídlem V Nových domcích 13, Praha 10, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2007, č.j. 64 Co 21/2007 - 821, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou faxem dne 12. 6. 2007 a doplněnou doručením jejího originálu dne 18. 6. 2007, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") brojí stěžovatel proti výše citovanému rozhodnutí městského soudu, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva a základní práva jeho nezletilé dcery A., garantovaná čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 3, čl. 14 odst. 2 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 2 odst. 3 a čl. 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Rozsudkem ze dne 12. 10. 2006, č.j. 12 P 17/2005-785, Obvodní soud pro Prahu 6 zamítl návrh stěžovatele na změnu opatrovníka a na svěření své nezletilé dcery do jeho výchovy a na střídavou výchovu a svěřil nezletilou do výchovy matky, přičemž stěžovateli uložil přispívat na její výživu částkou 5.000,- Kč měsíčně a dále uložil stěžovateli povinnost doplatit nedoplatek na výživném v celkové výši 171.000,- Kč. Městský soud k odvolání stěžovatele napadeným rozsudkem rozhodl tak, že rozsudek obvodního soudu změnil, a to jen tak, že nedoplatek na výživném za dobu od 1. 11. 2003 do 28. 2. 2007 ve výši 196.000,- Kč je stěžovatel povinen zaplatit k rukám matky do patnácti dnů od právní moci rozsudku. Jinak tento rozsudek potvrdil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že ze strany městského soudu došlo k porušení celé řady jeho základních práv i základních práv jeho dcery, když potvrdil rozsudek obvodního soudu, neboť městský soud ve svém rozhodnutí vyšel z nedostatečného zjištění skutkového stavu věci a jeho práva omezil jen z toho důvodu, že je mužem. Stěžovatel dále uvedl, že soudy jsou povinny zjistit, co je skutečně v zájmu dítěte a především objektivně se vypořádat s tím, které prostředí zaručuje harmonický rozvoj dítěte, tímto se však odvolací soud nezabýval. Stěžovatel rovněž poukázal na fakt, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal s jeho odvolacími námitkami a se skutečnostmi, které v řízení vyšly najevo, zejména, že dle tvrzení stěžovatele dochází ze strany matky opakovaně k bezdůvodnému nerespektování rozhodnutí obvodního soudu tím, že matka odpírá a brání kontaktu stěžovatele s nezletilou dcerou. Přestože na tuto skutečnost ve svém odvolání a v řízení před obvodním soudem poukázal a svá tvrzení doložil, městský soud se dle tvrzení stěžovatele s předloženými důkazy nevypořádal a ani nezjistil skutkový stav věci, čímž zpochybnil závaznost původní úpravy styku stěžovatele s dcerou, nesplnil tak svou povinnost prosadit jeho právní ochranu a ochranu nezletilé dcery a porušil tak jejich ústavní práva. Na základě výše uvedených skutečností stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem rozsudek městského soudu zrušil.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 321/03).
Stěžovatel sice v ústavní stížnosti formálně namítal porušení svých procesních základních práv, avšak obsahově namítal jen nesprávnou aplikaci hmotného podústavního práva, konkrétně posouzení otázky svěření nezletilé dcery do výchovy matky.
Ohledně námitek porušení základních práv stěžovatele spočívající v nesprávném posouzení věci odvolacím soudem a jím nedostatečně zjištěném skutkovém stavu věci, se Ústavní soud se stěžovatelem neztotožňuje, neboť takový zásah neshledal. Jak již bylo výše uvedeno, Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zpravidla mu ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" důkazů prováděných před obecnými soudy. Navíc po důkladném seznámení se s napadeným rozhodnutím Ústavní soud konstatuje, že odvolací soud, jehož rozhodnutí bylo napadeno, věc po právní stránce hodnotil přiléhavě a v souladu s ustanoveními zákona o rodině i s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení, a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny, a právní normy aplikoval ústavně konformním způsobem. Při rozhodování odvolací soud přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v řízení před nalézacím soudem najevo a vycházel tak z dostatečného množství relevantních podkladů klíčových pro posouzení vztahů mezi nezletilou a rodiči a jejich výchovných schopností (znalecký posudek z oboru psychologie a psychiatrie, výpovědi znalců) i pro správné určení výše výživného (posouzení materiálních podmínek matky pro výchovu nezletilé, důkazy o celkových příjmech otce i matky nezletilé, aj.) a své rozhodnutí učiněné na základě takto zjištěného skutkového stavu řádně odůvodnil a podrobně se v něm vypořádal s argumenty, které stěžovatel ve svém odvolání uvedl. Jeho postup tak nelze označit za svévolný a napadené rozhodnutí proto neporušilo základní práva stěžovatele, jak tvrdil v ústavní stížnosti. Ze stejného důvodu proto nelze přisvědčit ani stěžovatelem tvrzenému porušení čl. 32 odst. 4 Listiny.
Další argumenty stěžovatele, o nichž má za to, že podporují jeho tvrzení o porušení jeho práva na spravedlivý proces, jsou v podstatě opakováním námitek, které uplatnil již v podaném odvolání a jimiž se odvolací soud zabýval ve svém rozhodnutí. Samu okolnost, že těmto námitkám odvolací soud nepřisvědčil, nelze v žádném případě považovat za porušení práva na spravedlivý proces.
K dalším námitkám ohledně v ústavní stížnosti tvrzených porušení základních práv stěžovatele i jeho nezletilé dcery Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel Ústavnímu soudu nepředložil žádné ústavněprávní argumenty, které by jeho tvrzení o porušení základních práv dokládaly. Stěžovatel namísto toho předestřel argumentaci, kterou již uplatnil v řízení před odvolacím soudem, s jehož právními závěry v rovině jednoduchého práva polemizuje i v ústavní stížnosti.
Z výše uvedeného je zřejmé, že nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele o zásahu do jeho základních práv i základních práv jeho nezletilé dcery. Vzhledem k tomu Ústavní soud návrh stěžovatele dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. července 2007
Jiří Nykodým
předseda senátu