ECLI:CZ:US:2007:2.US.149.07.1
sp. zn. II. ÚS 149/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., právně zastoupeného JUDr. Jaroslavem Nejtkem, advokátem se sídlem Jeremenkova 88, Praha, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 8. 2006 sp. zn. 30 Co 325/2006, a rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 22. 3. 2006 sp. zn. 3 C 103/96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 1. 2007, se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů pro porušení práva na spravedlivý proces, práva vlastnit majetek a zaručeného práva dědit dle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina).
Stěžovatel se žalobním návrhem ze dne 3. 6. 1996 domáhal u Okresního soudu v Berouně na vedlejším účastníkovi - Zemědělské družstvo Bykoš - náhrady škody způsobené na stodole postavené na pozemku parc. č. 20/11 v k. ú. Suchomasty. Okresní soud žalobu na částku 470 tis. Kč zamítl a uložil stěžovateli nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 42 403 Kč. Zamítavé rozhodnutí odůvodnil tak, že původní vlastníci v souvislosti se vstupem do družstva vnesli do družstva stodolu v souladu se stanovami. Ze stanov vyplývá, že odevzdáním přešel majetek do vlastnictví družstva. Z hodnoty odevzdaného majetku činil povinný vklad člena 20 %, zbylých 80 % mělo družstvo za majetek zaplatit členovi. Soud tak vyvrátil tvrzení žalobce (stěžovatele), že se jednalo o pouhý pronájem majetku. Podle názoru okresního soudu měla být věc řešena podle zákona č. 229/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů, v němž je upravena náhrada škody vydávaného majetku, nikoli podle obecného právního předpisu, tedy občanského zákoníku.
Proti rozsudku soudu I. stupně podal stěžovatel odvolání, které odvolací soud posoudil jako nedůvodné a rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Podle odvolacího soudu nebyl stěžovatel jako žalobce ve věci aktivně legitimován, neboť v řízení byla posouzena jako předběžná otázka vlastnictví předmětné stodoly a byl učiněn správný závěr, že stodola není ve vlastnictví stěžovatele. Odevzdáním do družstva se stala vlastnictvím družstva. Nárok na vydání měla oprávněná osoba uplatnit postupem dle zákona č. 229/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů, což však neučinila.
Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se závěry obou obecných soudů ohledně vlastnictví stodoly. Tvrdí, že družstvo po požáru v roce 1981 přestalo stodolu využívat a v roce 1996 ji vrátilo stěžovateli, který stodolu, situovanou na jeho pozemku, opravil a užívá ji, proti čemuž nikdo ničeho nenamítal. Základní otázkou je, zda vstup původních vlastníků do družstva měl za následek změnu vlastnických vztahů ke stodole. Nepostačí tvrzení soudů, že rodiče stěžovatele byli povinni hospodářské budovy odevzdat do vlastnictví družstva, neboť tato povinnost byla sice soudy tvrzena, avšak neodpovídá ani historické pravdě, ani provedenému dokazování. Stejně spekulativní je podle stěžovatele i závěr obecných soudů, že v daném případě k vydání stodoly nedošlo, z čehož je dovozován nedostatek jeho aktivní legitimace. Ve spisu jsou však založeny listiny prokazující, že stodola byla předmětem dědictví a na stěžovatele v rámci tohoto dědictví vlastnické právo přešlo.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení. Krajský soud v Praze poukázal zejména na to, že podle skutkových tvrzení v žalobě nebyl nárok na náhradu za znehodnocenou budovu uplatněn podle speciálních ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů, ale podle obecných ustanovení občanského zákoníku. Jedná se o sporné řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou a soud je žalobou vázán. Odvolací soud posoudil otázku vlastnictví stodoly na základě skutkových zjištění a dospěl k závěru, že sporná stodola přešla do vlastnictví družstva. Za správný považoval odvolací soud také závěr soudu I. stupně, že v daném případě přicházelo v úvahu uplatnění restitučního nároku dle zákona č. 229/1991 Sb. Okresní soud v Berouně považuje ústavní stížnost za nedůvodnou a odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Posláním Ústavního soudu je poskytovat ochranu základních práv a svobod zakotvených zejména v ústavním pořádku České republiky. Ústavní soud však není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s ústavním pořádkem České republiky. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných občanským soudním řádem, občanským zákoníkem, trestním zákoníkem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů ohledně aktivní legitimace k podání žaloby a s ustáleným obecným právním názorem na vztah mezi obecným právním předpisem a zvláštní právní úpravou určitého institutu. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, ve smyslu čl. 83 Ústavy České republiky. Skutečnost, že soudy v napadených rozsudcích vyslovily právní názor, s nímž stěžovatel nesouhlasí, nezakládá sama o sobě oprávněnost ústavní stížnosti.
Jak vyplývá z obou napadených rozhodnutí a z obsahu vyžádaného soudního spisu, soud I. stupně provedl rozsáhlé dokazování, které vyústilo v přijetí právního závěru, že předmětná stodola přešla odevzdáním do vlastnictví družstva, a tedy stěžovatel, resp. jeho právní předchůdkyně, není vlastníkem stodoly, a není proto aktivně legitimován k podání žaloby na náhradu škody. Obecné soudy dospěly k závěru, že na této skutečnosti nic nemění ani faktické nevyužívání stodoly družstvem od roku 1996, kdy byla předána k využití matce stěžovatele. Ústavní soud neshledal, že by v procesu dokazování došlo k porušení ústavně zaručených práv tím, že by některé důkazy byly neprávem opomenuty nebo byly získány v rozporu s procesními předpisy, příp. že by došlo k svévolnému hodnocení důkazů. Odůvodnění napadených rozhodnutí je transparentní, poněvadž uvádí, jaké skutečnosti byly vzaty za prokázané a jaké právní závěry z nich byly vyvozeny. Ústavní soud v nich neshledává prvky libovůle či porušení procesních předpisů při hodnocení důkazů. Ústavní soud má tedy za to, že nedošlo k porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny).
Závěrem je Ústavní soud nucen konstatovat, že v konkrétní věci se nejedná o problém řešitelný na úrovni ústavního práva, nýbrž jde o problematiku řešenou jednoduchým právem a na úrovni obecných soudů, přičemž Ústavní soud není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva, neshledá-li současně i porušení některého ze základních práv či svobod stěžovatele, což se v daném případě ovšem nestalo.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu