ECLI:CZ:US:2007:2.US.152.06.1
sp. zn. II. ÚS 152/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného JUDr. I. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 10. 2005 sp. zn. 12 Co 102/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví uvedený rozsudek krajského soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Jak Ústavní soud zjistil, rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 12 C 98/2002, byla zamítnuta žaloba stěžovatele - z titulu odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem Okresního soudu v Teplicích - o zaplacení částky 232.631,- Kč s úrokem z prodlení (výrok I.) žalovanou Českou republikou-Ministerstvo spravedlnosti, a žalované nebyla přiznána náhrada nákladů řízení (výrok II.). Krajský soud v napadeném rozsudku rozhodl, že rozsudek okresního soudu se ve výroku I., jímž byla zamítnuta žaloba v části pro 229.517,- Kč s 8 % úrokem z prodlení od 6. 9. 2001 do zaplacení, potvrzuje; jinak se zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Ochrana ústavnosti není a z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanizmus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. K základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří proto zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje.
Ústavní soud konstatuje, že atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, který nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně jsou důvodem subsidiarity samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jinými slovy, v subsidiaritě ústavní stížnosti se rovněž realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska je proto třeba reflektovat při interpretaci a aplikaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě pak při posouzení přípustnosti ústavní stížnosti.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). Co se týče mimořádného opravného prostředku, který může orgán, jenž o něm rozhoduje, odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, pak v době jeho podání není zřejmé, zda je či není přípustný, a zda se tedy skutečně jedná o procesní prostředek ochrany práv stěžovatele (pozn.: v praxi se zjevně jedná o postup dovolacího soudu podle ust. §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád). V takovémto případě se dovolání stává přípustným až tehdy, jestliže tak shledá dovolací soud. Vzhledem k této skutečnosti zákon o Ústavním soudu netrvá na tom, aby stěžovatel takový mimořádný opravný prostředek před podáním ústavní stížnosti uplatnil a v případě, kdy uplatněn nebyl, nelze ústavní stížnost dle dikce zákona za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Na druhé straně lze takový mimořádný opravný prostředek uplatnit, aniž by tím byla ohrožena možnost posléze podat ústavní stížnost, neboť jestliže orgán, jenž o něm rozhoduje, jej odmítne jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, má stěžovatel otevřenou lhůtu k podání ústavní stížnosti (srov. dikci ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Lze tedy konstatovat, že dle současné právní úpravy není v takovém případě k souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti důvod, neboť i v situaci, kdy by dovolací soud naznal, že dovolání není přípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež tomuto rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost.
Ústavní soud zjistil z přípisu Okresního soudu v Teplicích ze dne 27. 3. 2007, že stěžovatel podal v dané věci též dovolání, přičemž dotazem na Nejvyšší soud bylo zjištěno, že o podaném dovolání nebylo ke dni tohoto usnesení Ústavního soudu rozhodnuto. Jedná se přitom o dovolání, jehož přípustnost lze opřít toliko o ust. §237 odst. 1 písm.c), §237 odst. 3 o.s.ř. (jak plyne z poučení odvolacího soudu). Přípustnost podaného dovolání tedy závisí na tom, zda dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Pokud tedy stěžovatel podal ústavní stížnost souběžně s takovýmto mimořádným prostředkem (v tom smyslu, že stěžovatel podal ústavní stížnost v situaci, kdy nebylo dosud o podaném dovolání rozhodnuto), probíhá před obecnými soudy příslušné řízení, v jehož rámci se mohou domáhat ochrany i svých ústavně zaručených práv a svobod; může být rozhodnuto o přípustnosti dovolání a následně dovolání meritorně projednáno. Není tak důvodu, aby Ústavní soud, v rozporu s výše popsaným principem subsidiarity, jakož i principem minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů, do doby, než toto řízení bude ukončeno, ve věci souběžně rozhodoval. Ústavní soud by totiž v opačném případě mohl nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Není pak ani důvodu k tomu, aby Ústavní soud vyčkával se svým rozhodnutím až do vydání rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť stěžovatel nebyl nucen podávat ústavní stížnost a mohl tak učinit až po doručení rozhodnutí o daném mimořádném opravném prostředku. Ústavní soud by takovým postupem zbytečně prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k čemuž však, jak bylo popsáno shora, není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je tedy předčasné.
Lze rovněž dodat, že odmítnutí ústavní stížnosti v takové situaci, jaká byla nyní popsána, stěžovatele nepoškozuje, neboť i když by dovolací soud neshledal jeho dovolání přípustným, může popř. zpracovat novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení. Podmínkou je pouze, aby mimořádný opravný prostředek byl uplatněn řádně.
Z důvodů výše uvedených soudce zpravodaj ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2007
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj