ECLI:CZ:US:2007:2.US.1528.07.1
sp. zn. II. ÚS 1528/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatele A. D., zastoupeného JUDr. Marií Stodolovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Radhošťská 24, o ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 2. 2006, 14 C 185/2004-49, a Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2007, čj. 39 Co 253/2006-64, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6 a Městského soudu v Praze, a to s odkazem na údajné porušení jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Domnívá se, že soudy v jeho případě nezkoumaly, zda existují "zvláštní okolnosti", k nimž je třeba výjimečně přihlédnout při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení dle ustanovení §150 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění, dále jen "o.s.ř.". Odkazuje dále na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 401/06.
Ústavní soud z přiložených rozhodnutí zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 6. 2. 2006, 14 C 185/2004-49, zamítl žalobu stěžovatele proti žalované Ústřední vojenské nemocnici Praha, se sídlem U vojenské nemocnice 1200, Praha 6, na zaplacení 21.163,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 7. 7. 2004 do zaplacení a žalobci uložil zaplatit žalované na nákladech řízení 8.055,- Kč. Stěžovatel žalovanou částku požadoval jako úhradu bolestného, ztížení společenského uplatnění, ztráty na výdělku, nákladů spojených s léčením a úhradu věcné škody, a to v souvislosti s údajným pochybením žalované při léčbě stěžovatele. Soud však po dokazování shledal, že žalovaná postupovala lege artis a nebyly naplněny podmínky odpovědnosti ve smyslu §420 an. zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění, dále jen "o.z.". O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle §142 odst. 1 o.s.ř.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 1. 2007, čj. 39 Co 253/2006-64, rozsudek soudu I. stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí uvádí, že soud prvého stupně pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů, učinil z nich správná skutková zjištění a věc též zcela správně posoudil po stránce právní. Soud prvého stupně nepochybil ani při rozhodování o nákladech řízení, neboť žalobce své sociální poměry zmínil až v odvolání a nijak je ani nedoložil. V odvolacím řízení se žalovaná náhrady nákladů řízení vzdala a odvolací soud rozhodl dle §142 odst. 1 a §224 odst. 1 o.s.ř.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces opakovaně. Přitom na jedné straně vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. mimo jiné nález ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 33, č. 69, str. 189). V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Na druhé straně ovšem Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 27, č. 25, str. 307).
Ústavní soud se proto necítí být povolán k tomu, aby se zabýval konkrétním výkladem §150 o.s.ř. a jeho aplikací obecným soudem. Ústavní soud v projednávaném případě neshledal, že by postup obecného soudu byl svévolným. Jak sám odvolací soud uvádí ve svém rozhodnutí, stěžovatel důvody, které by mohly mít vliv na rozhodnutí o povinnosti hradit náklady řízení, uvedl až v odvolacím řízení, což stěžovatel jakkoli nezpochybňuje. Na úrovni soudu prvého stupně tedy nelze shledat pochybení, pokud se jimi nezabýval. Odvolací soud by pak, pokud by postupoval dle §150 o.s.ř., mohl maximálně zcela nebo zčásti nepřiznat náhradu nákladů úspěšné žalované, aby tak reagoval na sociální situaci stěžovatele. Tento postup však nebyl možný už jen proto, že žalovaná se práva na náhradu nákladů v odvolacím řízení vzdala a soud jí náhradu nákladů už z tohoto důvodu nepřiznal. Fakticky tak nastal stav shodný s tím, kterého se domáhá stěžovatel, žádá-li aplikaci §150 o.s.ř.
Jen pro úplnost Ústavní soud uvádí, že závěry vyslovené v jeho nálezu sp. zn. I. ÚS 401/06, na který stěžovatel odkazuje, nelze v projednávané věci použít. V daném případě šlo totiž o to, že stěžovateli, v řízení před obecnými soudy úspěšnému, nebyla dle §150 o.s.ř. přiznána náhrada nákladů řízení. Jde tedy i skutkově o zcela odlišnou situaci, když v projednávané věci byl stěžovatel naopak neúspěšný.
Ústavní soud tedy neshledal jakékoli pochybení obecných soudů a tedy ani zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele. Z uvedeného důvodu tedy ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnul, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2007
Dagmar Lastovecká,
předsedkyně senátu