ECLI:CZ:US:2007:2.US.1576.07.1
sp. zn. II. ÚS 1576/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Ústavu pro hydrodynamiku Akademie věd ČR, se sídlem v Praze, Pod Paťankou 5, zastoupeného JUDr. Pavlem Pileckým, advokátem Advokátní kanceláře v Praze, Uruguayská 178/5, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2007 č.j. 24 Co 390/2006-97 a odevzdací listině Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. 4. 1995 č.j. D 1833/94-80, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení jeho ústavních práv, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo odmítnuto odvolání (stěžovatelem označené jako rekurz) proti shora uvedené odevzdací listině, neboť soud dospěl k závěru, že stěžovatele (v řízení před obecným soudem odvolatele) nelze považovat za účastníka řízení a není proto oprávněn proti odevzdací listině podávat řádný opravný prostředek.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je totiž její subsidiarita, která se odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, jinak je ústavní stížnost nepřípustná. Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci.
Za procesní prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje, je od 1. 1. 2001 nutné považovat také žalobu pro zmatečnost. Tou lze ve smyslu §229 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř.), napadnout též pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání. Právě o takovýto případ se jedná, neboť podání stěžovatele, které bylo dle svého obsahu posouzeno jako odvolání, bylo odmítnuto dle ustanovení §218 odst. 1 písm. b) o.s.ř., a stěžovatel tedy měl námitky uplatněné v ústavní stížnosti nejprve uplatnit v řízení o žalobě pro zmatečnost a tou dosáhnout přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu z důvodů, které uvádí ve své ústavní stížnosti.
Nadto Ústavní soud shodně jako odvolací soud dodává, že stěžovateli nic nebrání, aby svá práva uplatňoval ve sporném řízení. I z tohoto hlediska by bylo nutné ústavní stížnost posoudit jako nepřípustnou, neboť stěžovateli svědčí jiné procesní prostředky k ochraně jeho práv (§72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. července 2007
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj