ECLI:CZ:US:2007:2.US.160.05.1
sp. zn. II. ÚS 160/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. S., zastoupeného JUDr. V. N., proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 19. 3. 2002, č. j. 12 C 76/99-145, a výroku I. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2004, č. j. 20 Co 341/2004-248, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 3. 2005, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá s odkazem na porušení svého práva garantovaného čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 90 Ústavy zrušení v záhlaví uvedených rozsudků.
Z obsahu spisu Okresního soudu ve Zlíně, sp. zn. 12 C 76/99, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 19. 3. 2002, č. j. 12 C 76/99-145, určil, že stěžovatel je otcem nezletilé D. P., nar. 16. 1. 1999, z matky K. P. (výrok I.), nezletilou svěřil do výchovy matky (výrok II.), stěžovateli uložil povinnost přispívat na výživu nezletilé od 16. 1. 1999 do 31. 1. 2000 částkou 2.000,- Kč měsíčně a od 1. 2. 2000 částkou 1.000,- Kč měsíčně (výrok III.), dlužné výživné vyčíslené ke dni rozhodnutí ve výši 42.632,- Kč mu umožnil splácet (výrok IV.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků, soudním poplatku a nákladech řízení státu (výrok V., VI. a VII.).
O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. 11. 2004, č. j. 20 Co 341/2003-248, jímž rozhodnutí soudu I. stupně ve výrocích I., II. a III. potvrdil (výrok I.), ve výroku IV. je změnil tak, že dlužné výživné vyčíslené ke dni rozhodnutí odvolacího soudu ve výši 74.600,- Kč stěžovateli uložil zaplatit do jednoho měsíce od právní moci rozsudku (výrok II.), ve výroku V. rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil (výrok III.) a ve výrocích VI. a VII. o nákladech řízení státu a soudním poplatku rozhodnutí soudu I. stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Ve shodě se soudem I. stupně konstatoval, že stěžovatel neosvědčil ani neprokázal žádné závažné skutečnosti, které by jeho otcovství vylučovaly, přičemž ze znaleckého dokazování vyplynulo, že pravděpodobnost jeho otcovství je natolik vysoká, že o ní není možno prakticky pochybovat.
Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. a), c) o.s.ř. Nejvyšší soud toto dovolání usnesením ze dne 31. 1. 2007, č. j. 30 Cdo 53/2007-310, odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatel napadl rozsudek soudu prvního stupně a výrok I. rozsudku odvolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Své námitky soustřeďuje do rozsahu provedeného dokazování, kdy soudu I. stupně vytýká, že nepřipustil jím navrhované důkazy, především znalecké posudky, které by vyvrátily jeho otcovství. Tvrdí, že se podrobil několika odborným vyšetřením na klinikách v Německu, které potvrdily jeho neplodnost. Nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, vycházejícím z posudku z oblasti DNA, když dle něj se soud nevypořádal s tím, že závěr posudku není jednoznačný a připouští omyl. Pochybení shledává i v tom, že se soudy nevypořádaly s tím, že je cizí státní příslušník, že nepořídily překlad jím předložených lékařských dokumentů a upřely mu právo na tlumočníka. Porušení spravedlnosti stěžovatel spatřuje i v tom, že při stanovení výživného soudy vyšly z tvrzení matky, aniž by zkoumaly jeho majetkové poměry
Okresní soud ve Zlíně i Krajský soud v Brně, coby účastníci řízení, ve svých vyjádřeních plně odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí.
Námitky stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti jsou zaměřeny na tvrzené nedostatky v důkazním řízení a na skutkové závěry, které byly na základě provedených důkazů učiněny.
Rozhodnutí o rozsahu dokazování a volné hodnocení důkazů spadá do výlučné pravomoci obecných soudů. Obecný soud má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečně široký prostor pro to, aby každý případ po provedení potřebných důkazů individuálně posoudil a rozhodl. Ústavnímu soudu nepřísluší do tohoto procesu vstupovat; jeho úkolem je "pouze" to, aby ověřil, zda obecný soud při svém rozhodování nevybočil ze svého zákonného rámce způsobem natolik extrémním, že by takové rozhodnutí bylo očividně nespravedlivé a v důsledku porušení ústavních procesních principů zcela neudržitelné (srov. nález IV. ÚS 244/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 33, str. 47).
Po přezkoumání napadených rozhodnutí v rozsahu, jak jej stěžovatel vymezil svou ústavně právní argumentací, Ústavní soud pochybení takového charakteru, které by vyžadovalo kasaci rozsudků, neshledal.
Postupu obou soudů, které po provedeném dokazování dospěly k závěru o naplnění předpokladů obsažených v ustanovení §54 odst. 2 zákona o rodině pro určení stěžovatele otcem nezletilé žalobkyně, nelze z ústavního hlediska cokoli vytknout. Lze se ztotožnit s jejich závěrem, že stěžovatel neosvědčil ani neprokázal žádné závažné skutečnosti, které by jeho otcovství vylučovaly, neboť jím předložené lékařské zprávy, vypracované se značným časovým odstupem od doby rozhodné pro početí nezletilé žalobkyně, tuto skutečnost samy o sobě neprokazují. Tyto nálezy, jejichž překlad do jazyka českého obstaral stěžovatel, a soud proto neměl důvod, aby překlad pořizoval znovu sám, hovoří o zdravotním stavu stěžovatele v době provádění vyšetření, nikoli o jeho schopnosti početí v rozhodné době. Naopak ve prospěch nezletilé žalobkyně vyzněl znalecký posudek z oboru zdravotnictví - molekulární genetika a DNA, který s pravděpodobností hraničící s jistotou určil, že stěžovatel je otcem nezletilé. Odvolací soud přesto doplnil dokazování revizním znaleckým posudkem, který nepotvrdil stěžovatelovu námitku o možném zmanipulování prvního posudku, naopak pravděpodobnost jeho otcovství ještě zvýšil (na 99,99999999 %), takže o něm nelze prakticky pochybovat. Za této důkazní situace by bylo nadbytečné, aby soud doplňoval dokazování o další znalecké posudky. Jak uvedl odvolací soud, použitý posudek z oboru mikrosatelitních vlastností DNA je posudkem s mimořádně vysokou vylučovací schopností, vypracovaný nejmodernějšími technologiemi za použití mezinárodně uznávaných standardů a postupy při vypracovávání takových posudků jsou zcela srovnatelné s postupy užívanými v kterékoliv z vyspělých zemí světa.
Pod maximu práva na spravedlivý proces spadá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně vypořádat se všemi důkazy, námitkami a vším, co vyšlo v řízení najevo. V tomto směru obecné soudy respektovaly kautely dané ustanovením §132 o.s.ř. Soud I. stupně v odůvodnění svého rozhodnutí logicky, jasně a srozumitelně vyložil, na základě jakých důkazů a úvah dospěl ke svým skutkovým a právním závěrům, přičemž vzal v úvahu veškerá v konkrétní věci relevantní kritéria. Z ústavního hlediska mu proto nelze cokoli vytknout, stejně jako odvolacímu soudu, který se s jeho postupem i právními závěry ztotožnil. To platí i pro tu část odůvodnění, týkající se výše stanovené vyživovací povinnosti (stěžovatel v tomto směru namítá, že soudem učiněná zjištění ohledně jeho majetkových poměrů jsou nesprávná). Jak vyplývá z odůvodnění obou rozsudků, soudy vyšly při zjišťování poměrů stěžovatele z prokázané výše jeho důchodu, která po přepočtu na české koruny představuje částku 27.000,-Kč měsíčně, přičemž stanovené výživné rozhodně nelze hodnotit jako neúměrně vysoké a neodpovídající poměrům stěžovatele, když je současně třeba přihlížet i k poměrům na straně nezletilé žalobkyně a její matky.
Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce stěžovatele, že mu soud upřel právo na tlumočníka. Článek 37 odst. 4 Listiny podmiňuje ustanovení tlumočníka prohlášením účastníka, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání. Současně však potřeba tlumočníka musí být natolik zjevná, že bez jeho zajištění by takové osobě bylo zabráněno v řádném uplatnění jejích práv. V daném případě z obsahu spisu nevyplývá, že by stěžovatel, který žil od svých 28 let v cizině, prohlásil, že neovládá jazyk, v němž se vedlo řízení. Nic takového ostatně stěžovatel ani netvrdí. Nemůže proto až nyní soudu důvodně vytýkat, že za situace, kdy mohl hovořit ve své mateřštině, mu bylo upřeno právo na tlumočníka.
Pokud stěžovatel v závěru své ústavní stížnosti poukazuje na to, že se zde střetávají různé právní normy a různé názory specialistů z oboru medicíny a je otázkou, která právní norma je silnější a čí právem chráněný zájem má být upřednostněn, Ústavní soud konstatuje, že nezletilá žalobkyně a její matka jsou státními občany České republiky, na jejímž území žijí. Nebylo ani osvědčeno, že by stěžovatel pozbyl státní občanství České republiky (viz zpráva Krajského úřadu Zlínského kraje, č. l. 208 spisového materiálu). Je tedy dána pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout, přičemž je třeba vycházet z právního řádu České republiky.
Ústavní soud z důvodů shora uvedených neshledal, že by postupem soudů obou stupňů došlo k zásahu do stěžovatelových ústavně zaručených práv. Proto ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu