ECLI:CZ:US:2007:2.US.1609.07.1
sp. zn. II. ÚS 1609/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Pavla Rychetského v právní věci navrhovatele M. V., zastoupeného Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem v Ostravě, Josefa Skupy 1639/21, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. března 2007 č. j. 6 Ads 8/2006-124, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. října 2005 č. j. 30 Ca 29/2004-60, rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 3. května 2004 č. j. DP ČSSZ/383/04/Kh a platebnímu výměru Okresní správy sociálního zabezpečení v Ústí nad Orlicí ze dne 14. ledna 2004 č. j. 31/2004/IK, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozhodnutí. Domnívá se, že v řízení před uvedenými soudy mu nebylo poskytnuto Ústavou zaručené právo dle čl. 1 Ústavy, kdy ustanovení zákona je nezbytné vykládat stejně i na státní instituce, neboť tímto postupem je porušena rovnost v řízení. Dále tvrdil, že v řízení mu nebyla poskytnuta soudní ochrana garantovaná čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), bylo porušeno jeho právo na projednání věci dle čl. 38 odst. 1 (dle obsahu stěžovatel zřejmě poukazoval na odst. 2) Listiny, povinnost k úhradě pojistného mu byla uložena v rozporu se čl. 4 odst. 1 Listiny, kdy povinnosti lze ukládat jen na základě zákona a v jeho mezích a s čl. 4 odst. 4 Listiny, který ukládá povinnost šetřit podstatu, dále došlo k porušení čl. 28 Listiny, který zaručuje zaměstnancům spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky tím, že právnímu zástupci stěžovatele nebyla přiznána odměna v plném rozsahu.
Ústavní stížností stěžovatel shodně jako v předchozích opravných prostředcích - stručně řečeno - napadá závěry obecných soudů i státních orgánů a je přesvědčen, že v daném případě mu byly uloženy povinnosti, aniž by byly splněny zákonné podmínky, neboť §18 zákona č. 589/1992 Sb. o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti v platném znění (dále jen "zákon o pojistném"), upravuje pouze pojistné nikoliv však penále, ale jeho námitka byla odmítnuta. Stěžovatel se dle svého tvrzení ocitl v nerovnoprávném postavení vůči státním orgánům, neboť tento rozhodl vydáním dodatečného platebního výměru, aniž by stěžovateli přesně prokázal výši dluhu a výši penále. Stěžovatel namítal, že vůči OSSZ nemá žádné závazky a po dlouhou dobu ani nebyly po něm vymáhány a není to jeho věcí, aby to prokazoval. OSSZ neunesla důkazní břemeno, proto uplatněný nárok je nepřezkoumatelný. Stěžovatel vznesl námitku promlčení, ke které nebylo přihlédnuto a vymáhání dluhu se značným časovým odstupem považuje stěžovatel za postup v rozporu s dobrými mravy. Dále tvrdil, že postup krajského soudu považuje za nezákonný, neboť v rozporu s procesními předpisy posoudil právní otázku v předchozích řízeních nesprávně a dále tvrdil, že skutková podstata nemá oporu ve spisech a pro tuto vadu měl předcházející rozhodnutí zrušit.
II.
Ústavní soud posoudil obsah spisového materiálu, který si vyžádal (spis Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 30 Ca 29/2004), z něhož zjistil následující:
Stěžovatel podal ke Krajskému soudu v Hradci Králové správní žalobu na přezkoumání rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (detašovaného pracoviště v Hradci Králové) ze dne 3. května 2004 č. j. DP ČSSZ/383/04/Kh, jímž žalovaná zamítla odvolání stěžovatele proti platebnímu výměru Okresní správy sociálního zabezpečení v Ústí nad Orlicí (dále jen "OSSZ") ze dne 14. ledna 2004 č.j. 31/2004/IK a tento platební výměr potvrdila.
Uvedeným platebním výměrem uložila OSSZ stěžovateli jako osobě samostatně výdělečně činné povinnost uhradit pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti (dále jen "pojistné") a penále z dlužného pojistného za období od 11. května 1999 do 14. ledna 2004 v celkové výši 40.369,- Kč. Krajský soud v Hradci Králové zamítl žalobu a v odůvodnění svého rozhodnutí soud uvádí, že žalobní námitku promlčení předepsaného dlužného pojistného a penále shledal neoprávněnou. Ostatní námitky stěžovatele soud označil za natolik nekonkrétní, že nebyly způsobilé meritorního přezkumu.
Nejvyšší správní soud dalším z napadených rozhodnutí zamítl kasační stížnost podanou proti shora uvedenému rozhodnutí krajského soudu. Zamítavé rozhodnutí odůvodnil tím, že námitky (žalovaná řádně nerozklíčovala vyměřené dlužné částky a neoznačila podklady z nichž vycházela) jsou uplatněny nepřípustně z hlediska §104 odst. 4 s.ř.s.. Stěžovatel neuplatnil tyto námitky v řízení před krajským soudem, ač tak učinit mohl. Nejvyšší správní soud proto považuje za přípustně uplatněný důvod kasační stížnosti námitku promlčení, kterou přezkoumal a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Současně se vypořádal s námitkou stěžovatele o porušení rovnosti v řízení. Dále rozhodl o přiznání odměny za zastupování a náhradě hotových nákladů zástupci stěžovatele v řízení o kasační stížnosti i v předcházejícím řízení před krajským soudem.
III.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Článek 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává, zaručuje právo na projednání věci příslušným orgánem a přezkoumání jeho rozhodnutí soudem za dodržení pravidel stanovených zákonem, což se v dané věci stalo. Krajský soud v Hradci Králové přezkoumal zákonnost žalobou napadených rozhodnutí OSSZ. V odůvodnění svého rozsudku uvedl, na základě jakých skutečností shledal postup OSSZ v souvislosti s uložením povinnosti stěžovateli jako osobě samostatně výdělečně činné zaplatit dlužné pojistné a penále správným. Vysvětlil také, proč se neztotožnil se žalobními námitkami stěžovatele a svoje důvody opřel o příslušná ustanovení zákona o pojistném. Promlčení pojistného upravuje ustanovení §18 zákona o pojistném. Právo předepsat dlužné pojistné se promlčuje za 10 let ode dne splatnosti. Byl-li proveden úkon ke zjištění výše pojistného nebo jeho vyměření, plyne nová promlčecí lhůta ode dne, kdy se o tom plátce pojistného dozvěděl. Právo vymáhat pojistné se promlčuje za 10 let od právní moci platebního výměru, jímž bylo pojistné vyměřeno. Ustanovení §20 odst. 9 zákona o pojistném jasně stanoví, že pokud jde o splatnost penále, způsob jeho placení, jeho vymáhání, promlčení a vrácení přeplatku na penále, postupuje se stejně jako u pojistného, tedy i promlčení se řídí ustanovením §18 zákona o pojistném.
Nejvyšší správní soud dalším z napadených rozhodnutí zamítl kasační stížnost podanou proti shora uvedenému rozhodnutí krajského soudu a přiznal odměnu za zastupování zástupcům stěžovatele a náhradu hotových nákladů. Zamítavé rozhodnutí odůvodnil tím, že námitky jsou uplatněny nepřípustně (z hlediska §104 odst. 4 s.ř.s.). Nejvyšší správní soud se s postupem krajského soudu i jeho právními závěry ztotožnil, když krajský soud odkázal i v případě penále na ustanovení §18 zákona o pojistném. Stěžovatelovu argumentaci odmítl jako nepřijatelnou a uvedl, že krajský soud aplikoval správnou právní normu a správně ji i v případě stěžovatele vyložil. Zamítavé rozhodnutí dále odůvodnil tím, že námitky jsou uplatněny nepřípustně z hlediska §104 odst. 4 s.ř.s.. Stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil důvod, který označil dle §103 odst. 1 písm. a) a b) s.ř.s. (námitka, že je na žalované, aby prokázala, že má stěžovatel vůči OSSZ závazky, a že tak ve svém rozhodnutí neučinila, neboť řádně nerozklíčovala vyměřené dlužné částky a neoznačila podklady, z nichž vycházela); ten však je nepřípustný, neboť stěžovatel neuplatnil tuto námitku v řízení před krajským soudem, ač tak učinit mohl. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s tím, jak na základě stěžovatelem doplněné žaloby vymezil krajský soud rozsah přezkumu rozhodnutí OSSZ, kdy byla uplatněna jediná námitka, a to promlčení. Nejvyšší správní soud rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti a o řízení před krajským soudem podle §35 odst. 8 s.ř.s. ve spojení s vyhláškou 177/1996 Sb., svoje rozhodnutí řádně odůvodnil a rovněž se vypořádal se všemi námitkami uplatněnými v kasační stížnosti. Z hlediska ústavně garantovaného práva na soudní a jinou právní ochranu tedy nelze soudům cokoli vytknout, neboť námitkami stěžovatele se správní soudy zabývaly a náležitě a ústavně konformním způsobem vypořádaly.
Ústavní soud se nemůže opakovaně zabývat všemi námitkami stěžovatele, už jen s ohledem na princip subsidiarity, pokud neshledá, že postupem orgánů veřejné moci byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele. Bez ohledu na to však Ústavní soud dodává, že argumentace stěžovatele směřuje do hodnocení jím předložených důkazů z hlediska prokázání tvrzených skutečností. Obsah napadených rozhodnutí svědčí o opaku - věcí se detailně zabývaly, se všemi námitkami stěžovatele se náležitě vypořádaly a svá rozhodnutí podrobně a ústavně konformním způsobem odůvodnily tak, že dále lze na ně odkázat.
Ústavní soud tedy neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. V uložení povinnosti, coby výsledku rozhodnutí pro stěžovatele nepříznivého, nelze spatřovat porušení práva chráněného čl. 4 odst. 1, odst. 4, čl. 28, čl. 36, čl. 38 Listiny. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že by se garantoval úspěch v řízení, či že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající podle jeho názoru skutečným hmotně právním poměrům. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Ze shora uvedených důvodů tedy Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil, a ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnul jako návrh zjevně neopodstatněný, když pro odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí nebyly shledány ani věcné ani zákonné důvody.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné(§43 odst. 3 zák. o Ústavním soudu).
V Brně dne 9. října 2007
Jiří Nykodým v. r.
předseda senátu