ECLI:CZ:US:2007:2.US.162.06.1
sp. zn. II. ÚS 162/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti navrhovatele B. V., zastoupeného JUDr. Tomášem Jírou, advokátem, se sídlem v Praze 6, Tychonova 3, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 1. 2006, č. j. 5 As 51/2004-272, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2004, č. j. 44 Ca 30/2003-191, a dále proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Městského úřadu v Čáslavi, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá jednak zrušení v záhlaví označených rozsudků Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, a jednak ochrany proti jinému zásahu orgánu veřejné moci. Ten podle stěžovatele spočívá v podjatém, nezákonném, a vůbec nepřijatelném postupu Městského úřadu v Čáslavi, odboru výstavby a regionálního rozvoje, ve správním řízení vedeném podle zákona č. 50/1976 Sb., stavebního zákona, ve znění platném do 31. 12. 2006 (dále jen "stavební zákon"), kterého se stěžovatel účastnil, jakož i ve faktu, že ke dni podání ústavní stížnosti nebylo o stěžovatelově návrhu meritorně rozhodnuto. Stěžovatel se tímto postupem a napadenými rozsudky správních soudů cítí dotčen v právu na spravedlivý proces; konkrétně zmiňuje čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"), garantující právo na veřejné projednání své věci bez zbytečných průtahů, kterému by byl stěžovatel přítomen a mohl se vyjádřit ke všem důkazům.
Stěžovatel v podání uvádí, že v roce 1998 zamýšlel provést stavební úpravy své nemovitosti v Čáslavi. Protože některé práce bylo potřeba provést ze sousedního pozemku a stavby a jejich vlastníci stěžovateli ve vstupu bránili, obrátil se na příslušný stavební úřad (vedlejšího účastníka) s návrhem na zahájení řízení podle §135 odst. 1 stavebního zákona. Řízení mělo být vedeno pod č. j. výst. 1008/98. Stavební úřad v tomto řízení v zákonné lhůtě nerozhodl, ale naopak ex offo zahájil jiné řízení, jemuž bylo přiděleno č. j. výst. 1133/99. Z něho vzešlo rozhodnutí, proti kterému se prý stěžovatel odvolal. O původním návrhu však rozhodnuto nebylo, proto se domáhal správní žalobou ochrany před nečinností stavebního úřadu. Nekonzistentně na to stěžovatel navazuje, že stavební úřad dospěl ohledně možnosti provádět práce ze sousedních nemovitostí k různým závěrům, neboť hodnocení skutkových zjištění vykazovalo znaky libovůle a svévole. V důsledku tohoto jednání dosud stěžovatel potřebné stavební práce neukončil. Správní soudy přes konstatování pochybení ze strany správního orgánu vadu akceptovaly, a žalobě, resp. kasační stížnosti nevyhověly. Podle stěžovatele se věci totiž řádně nevěnovaly, poněvadž nevzaly v úvahu jím navrhované důkazy, a vycházely proto z neúplně zjištěného skutkového stavu. Nevyšší správní soud navíc neprojednal věc veřejně v přítomnosti stěžovatele.
Nejvyšší správní soud i Krajský soud v Praze v rámci svých vyjádření odkázaly na odůvodnění napadených rozsudků, které považují za plně ústavně konformní.
Městský úřad v Čáslavi ve vyjádření popsal průběh řízení, a to zcela ve shodě s tím, jak následně vyplynul z připojených spisů. Požadavky stěžovatele považuje pouze za záminku, jak znovu a znovu napadat pracovnice stavebního úřadu a další osoby.
Své vyjádření podala též paní J. V., které příslušelo s ohledem na účast v řízení o správní žalobě, resp. ústavní stížnosti, postavení vedlejšího účastníka. Uvedla pouze, že se plně ztotožňuje s obsahem i návrhem ústavní stížnosti, a s poukazem na nemajetnost a neuspokojivé zdravotní a sociální poměry požádala Ústavní soud o náhradu nákladů právního zastoupení před ním.
Stěžovatel pak ještě své podání doplnil o návrh na přiznání práva náhrady nákladů řízení a právního zastoupení vůči účastníkům, které vyčíslil částkou 7.556,50 Kč. Návrh odůvodnil špatnou majetkovou situací a sociálními poměry.
Tak jako v jiných případech se i nyní Ústavní soud musel nejprve vypořádat s formální stránkou návrhu. Konstatuje, že návrh vykazuje veškeré potřebné náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a je přípustný. Stěžovatel je v řízení řádně zastoupen, i když původní zastoupení zaniklo, stěžovatel však Ústavnímu soudu doložil plnou moc udělenou jinému advokátu.
Opačně je tomu ale v případě paní J. V. Ta sice původně doložila, že ji v řízení zastupuje advokátka Mgr. Markéta Konečná, a jejím prostřednictvím podala k Ústavní stížnosti vyjádření. Následně však byl Ústavní soud vyrozuměn o zániku tohoto zastoupení s tím, že o zplnomocnění jiného advokáta bude bezodkladně informován. To se ovšem již nestalo. Absence zastoupení advokátem tak vedla Ústavní soud k tomu, že s paní J. V. nemohl jako s vedlejší účastnicí nadále jednat (§30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Nezabýval se proto ani její žádostí o přiznání práva na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.
Pokud jde o vlastní obsah návrhu, dospěl Ústavní soud po prostudování návrhu a připojeného spisového materiálu dokumentujícího správní i soudní řízení k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a že není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že aplikace a interpretace právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Pod tímto zorným úhlem také důvodnost podané ústavní stížnosti posuzoval.
V předmětné věci však nelze nic z uvedeného napadeným rozsudkům vytknout. Oba správní soudy postupovaly zcela v souladu s příslušným procesním řádem, a to způsobem odpovídajícím zjištěnému skutkovému stavu. Stěžovatel bez jakékoliv hlubší ústavněprávní argumentace pouze znovu opakuje svou teorii o zlovolném postupu stavebního úřadu, postavenou na skutečnosti, že jeho žádosti o pomoc ve smyslu §135 stavebního zákona stavební úřad vyhověl rozhodnutím jiné spisové značky, než pod jakou vedl správní řízení o stěžovatelově původním návrhu. Zde nezbývá, než zopakovat závěr Nejvyššího správního soudu, který v této souvislosti konstatoval, že jde sice o námitku pravdivou, nicméně postavenou na formalistickém pohledu na průběh správního řízení. Vydané správní rozhodnutí bylo logickým ukončením správního řízení zahájeného na návrh stěžovatele, a správní orgán tak nebyl v předmětné věci nečinný, byť lze mít z procesního hlediska vůči jeho postupu výhrady. Ústavní soud se ve své judikatuře tradičně hlásí k materiálnímu nazírání na výklad a aplikaci práva. Přiklání se proto jednoznačně k oběma správním soudům v tom, že rozhodnutí o návrhu stěžovatele vydáno bylo, a to v řízení jím iniciovaném. Ve zmiňovaném formálním pochybení stavebního úřadu nelze spatřovat nepřípustný zásah do práv stěžovatele zaručených běžným zákonem, natož pak zásah do některého z práv základních.
Námitkami stěžovatele, směřujícími proti obsahu předmětného rozhodnutí stavebního úřadu, se pak Ústavní soud zabývat vůbec nemůže. Stěžovatel se ve správním soudnictví domáhal ochrany před nečinností správního orgánu. Důvodem této správní žaloby může být pouze tvrzení, že správní orgán rozhodnutí nevydal. Pokud stěžovatel v rozporu se svou strategií (že příslušné správní rozhodnutí stavební úřad nevydal) v ústavní stížnosti brojí proti jeho obsahu, je návrh v této části ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný. Rozhodnutí stavebního úřadu o uložení povinnosti vlastníkům sousední nemovitosti strpět po určitou dobu omezení způsobená nutností provádět opravy domu stěžovatele z jejich pozemku, je běžným prvoinstančním správním rozhodnutím, které lze napadnout odvoláním, eventuálně se později domáhat ochrany před správními soudy. Stěžovatel však žádný z těchto procesních prostředků na ochranu svých práv nevyužil. V této části je proto ústavní stížnost odmítnuta dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Obdobně neakceptovatelné jsou i výtky stěžovatele stran neprovedení jím navrhovaných důkazů. Předně platí, že povinností soudů je se v řízení s důkazními návrhy účastníků vypořádat, nikoliv jim vyhovět. Rozsah dokazování odvisí od úvahy správních soudů. V posuzované věci se správní soudy všemi stěžovatelovými důkazními návrhy zabývaly a neopomněly se s nimi v odůvodnění svých rozsudků vypořádat. Pouhá nespokojenost stěžovatele se závěry učiněnými z provedeného dokazování nezakládá porušení práva na spravedlivý proces. Toto právo totiž nezaručuje účastníkům, že soud v řízení bude postupovat a rozhodovat v souladu s jejich představami, ale že bude dodržovat stanovená procesní pravidla.
Za důvodnou nelze považovat ani námitku stěžovatele, že Nejvyšší správní soud jednal v jeho nepřítomnosti. Podle §109 odst. 1 soudního řádu správního o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání. Řízení o kasační stížnosti je řízením o mimořádném opravném prostředku, u kterého Listina negarantuje podmínky vyjádřené v čl. 38 odst. 2, jmenovitě, že jednání musí být veřejné a že musí být konáno v přítomnosti účastníka řízení. Proto postup Nejvyššího správního soudu nebyl v rozporu s ústavním pořádkem.
Stěžovatel dále namítá, že došlo k jinému zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně chráněných práv. Ze stížnostní argumentace ovšem vyplývá, že tímto zásahem ve skutečnosti míní rozhodnutí stavebního úřadu. Zde platí výše učiněné závěry o nepřípustnosti ústavní stížnosti, na které Ústavní soud již bez dalšího komentáře odkazuje.
Závěrem Ústavní soud konstatuje, že odmítá jakékoliv úvahy stěžovatele stran nepřiměřené délky řízení před stavebním úřadem a správními soudy. Z připojených spisů totiž jednoznačně vyplývá, že to byl stěžovatel, kdo svým přístupem k věci, jakož i nadměrným využíváním procesních institutů, konkrétně možnosti namítat podjatost pracovníků správního orgánu, resp. soudu, průtahy v řízení zapříčinil.
Protože s ohledem na shora uvedené Ústavní soud neshledal, že by byl stěžovatel zkrácen na svých ústavně garantovaných právech, jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl z části podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, z části pak podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, nebylo s ohledem na znění §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu možno ani uvažovat o vyhovění stěžovatelovu návrhu na uhrazení nákladů jeho právního zastoupení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 9. srpna 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu